Glosa: Jemná pevnost Libuše Šafránkové
Úmrtí herečky Libuše Šafránkové vzedmulo vlnu patetických výkřiků a frází o věčné princezně. Ale odkaz této herečky je komplikovanější a méně rozněžnělý, než lze pozorovat nejen v bezprostředních reakcích na její smrt, ale i v charakteristikách vyřčených či napsaných dávno předtím.
Zjev Libuše Šafránkové byl dlouho dívčí a ji to předurčovalo k určitému typu rolí. Půvab a jemnost však byly pouze částí její osobnosti. Ta napohled křehká stvoření, která ztělesňovala, však nejednou vykazovala vnitřní pevnost. Ostatně platí to i o milionkrát zmiňované Popelce. A ještě jednu rovinu lze vysledovat ve figurách Šafránkové: jakési tiché pobouření nad tím, jak svět funguje, kdo v něm mívá navrch, jak hrubé a zlé umí být „velké dějiny“. Šafránková dokázala postavám vtisknout něco velmi osobního, konkrétního, spjatého s její bytostí, ale současně ty figury stály „na podloží“ obecnější zkušenosti. A to zkušenosti s patriarchálním uspořádáním světa, v němž ženy musí svoji hrdost a čest uhájit rafinovaností spíš než silou.
Libuše Šafránková (jako Cathleen) s Josefem Abrhámem inscenaci O´Neillovy Cesty dlouhého dne do noci pražského Činoherního klubu (režie Ladislav Smoček, 1978), foto: archiv Činoherního klubu – Miroslav Pokorný
Je dobré mít na paměti, že když se Libuše Šafránková počátkem sedmdesátých let doslova zjevila na televizních obrazovkách (viz adaptace Němcové Babičky režírovaná Antonínem Moskalykem), brala tehdy ostruhy v pražském Divadle Za branou u režiséra Otomara Krejči. Tedy ve špičkové scéně evropského formátu, která byla vzápětí, v roce 1972, administrativně zničena. Mladičká herečka se tu učila vědomé práci a skutečné tvorbě. Po likvidaci Krejčova kolektivu se Šafránkové podařilo přejít do nedalekého Činoherního klubu, který normalizaci přežil za cenu mnohých uměleckých i personálních kompromisů. V tu dobu již velmi populární televizní a filmová herečka se v „Činoheráku“ účastnila i světlých chvil této scény, reprezentovaných kupříkladu inscenacemi Racek (režie Jan Kačer, 1975), Cesta dlouhého dne do noci (Ladislav Smoček, 1975) či Rodina Tótů (Ivo Krobot, 1982).
Myslím, že pozvolné divadelní „zhasnutí“ Libuše Šafránkové po listopadovém převratu – 1. srpna 1992 se stala členkou Činohry Národního divadla a 31. července 1994 jí být přestala, pak se vrátila do Činoherního klubu, ale zhruba po roce skončila a již nikam nenastoupila – bylo dáno především tím, že pro ni polistopadová doba začala být příliš rychlá a rozviklaná, že herečka tu novou dynamiku špatně snášela, že jí brala koncentraci. Ostatně i během vlekoucí se normalizace Šafránková působila, že se dostavila z jiných časů, že se v přítomnosti ocitla z jiné, předmodernistické doby. Stárnutí, nutně spojené s osobním zpomalováním, u ní ostře kontrastovalo s akcelerací doby. Rovněž byla ztělesněním zdrženlivosti. Nestala se ve zralém věku trapnou, kdy se chytáte za hlavu a řečnicky na herce pomyslně voláte: Máš tohle zapotřebí? A že by se takových případů dalo jmenovat…
Libuše Šafránková (jako Estelle) s Danou Syslovou v inscenaci Sartrovy hry S vyloučením veřejnosti (Činoherní klub, režie Vladimír Strnisko, 1994), foto: archiv Činoherního klubu – Martin Poš
Nikdy jsem Libuši Šafránkovou osobně nepotkal, nehovořil jsem s ní. Ale dokážu si představit, že jestli něco nesnášela a nakonec se toho i bála, tak to byla dotěrnost v jakékoliv podobě – a bulváru především. Rozumím, že se stáhla do soukromí. Byla v tom důsledná. Vůbec to byla herečka a osobnost napohled křehká, zranitelná, ne však slabá a povlávající. Kromě „rozněžňujících“, zejména raných hereckých kreací tu po ní zůstane právě i to důstojné stáhnutí se do ústraní, když se míjela s duchem doby a už prostě neměla sílu. Čest její památce.
