Artchiv: Dobrý večer, tady Sova. Ideologicky neideologická Nemocnice na kraji města
Letos uplyne čtyřicet let od premiéry druhé série Nemocnice na kraji města. S odstupem času lze říct, že žádný jiný z normalizačních seriálů neobstál v pomyslné zkoušce času tak dobře. Jako v každém uměleckém díle však lze i v Nemocnici na kraji města najít otisky své doby. Na některé z nich, ale i na méně známé okolnosti vzniku seriálu se zaměříme v dnešním dílu Artchivu.
Nemocnice na kraji města je na rozdíl od zprofanovaných děl z období normalizace typu Třicet případů majora Zemana nebo Chlapci a chlapi vnímána jako oddechová zábava prostá ideologického zatížení. O kvalitě seriálu svědčí nejen jeho popularita v době premiéry, ale také počet repríz: od prvního vysílání v roce 1977 byl seriál nasazen do vysílání Československé, respektive České televize už patnáctkrát.
„Původní“ doktor Sova v podání Karla Högera, zdroj: Archiv ČT Nápad natočit „doktorský seriál“ pocházel z hlavy samotného scenáristy Jaroslava Dietla, který kvůli vrozené vadě kyčle strávil v dětství hodně času na ortopedických odděleních a měl tím pádem k nemocničnímu prostředí blízko. Námět, jenž na první pohled nenabízel příliš prostoru pro angažovaná témata, nebyl zprvu vedením Československé televize přijat zrovna s nadšením. Nakonec se seriál do výrobního plánu dostal, ale jeho realizace byla od počátku spojena s celou problémů.
Četnými úpravami prošel samotný scénář. Hned v první fázi musel Dietl upustit od jedné ze zápletek, která spočívala v komplikované odluce rodiny Sovů. Primář Sova měl totiž původně mít dva syny – vznětlivého, leč talentovaného chirurga překonávajícího problémy s alkoholem, a úspěšného praktického lékaře žijícího po emigraci v zahraničí. Podobná tematizace problému emigrace se v průběhu schvalovacího procesu ukázala být neprůchodná a musela ze scénáře vypadnout.
Kdo bude hrát Sovu?
Úpravami prošlo i herecké obsazení. Jedinou jistotou se zdálo být obsazení role doktora Štrosmajera, kterou Jaroslav Dietl psal, navzdory svým zvyklostem, „na tělo“ Miloši Kopeckému. V tomto případě nebylo těžké přání tvůrců splnit. Jinak tomu bylo při obsazování role doktora Blažeje. Režisér Dudek si v ní původně představoval Jana Třísku, který by si s rolí svůdníka určitě dokázal poradit. Vedení Hlavní redakce zábavných pořadů Československé televize, pod jejímž patronátem seriál vznikal, tento záměr zatrhlo hned v počátku. Blažeje ztvárnil Josef Abrhám, ačkoliv ani v tomto případě nešlo o jednoznačnou volbu.
Rozzuřený primář Blažej. Dokázal by se takhle naštvat i Jan Tříska?, 1981, zdroj: Archiv ČT Jedna z předběžných verzí obsazení dokonce počítala s Abrhámem v roli Sovy mladšího a s Ladislavem Frejem jako Blažejem. Známá je anabáze okolo obsazení role primáře Sovy, kdy původně zamýšleného Karla Högera nahradil po jeho smrti v průběhu natáčení Ladislav Chudík. Role byla ještě předtím nabídnuta Ladislavu Peškovi, který sice odmítl ztvárnit primáře Sovu, ale ujal se vedlejší postavy primáře Vrtišky. Nejspíš i proto, aby se vyhnuli nutnosti obsadit některého z angažovaných herců, kteří jim byli nabízeni „shora“, obrátili tvůrci pozornost ke slovenským hercům, z nichž vybrali Chudíka. I přes určité „porodní bolesti“ byl seriál v červenci 1977 dotočen a v listopadu následujícího roku uveden. Úspěch byl obrovský, sledovanost v Československu přesáhla devadesát procent a seriál byl prodán i do řady zemí, včetně Austrálie nebo Číny. Navzdory době a okolnostem vzniku se tvůrcům podařilo vytvořit mezinárodně srozumitelné dílo.
Léčba těla i „nevhodného“ smýšlení
Přesto bychom v Nemocnici na kraji města našli stopy ideologie a propagandy. S trochou nadsázky lze říci, že seriál byl ideologický dokonce i prostředím, v němž se odehrával. Tematika uzdravení a léčení nemocí je totiž zapsána v samotném kódu normalizace – textu Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ. Dokument vydaný v prosinci 1970 jako reakce na události pražského jara je protkán lékařskými metaforami. V zápase o budoucnost proti sobě stály „zdravé síly ve straně“ a pravice, která se neštítí vyvolávat „protistranické a protisovětské křeče“. Společným a často opakovaným cílem nepomýlených československých komunistů bylo ozdravit a očistit společnost „od nánosu revizionismu, oportunismu a nacionalismu“.
Tento „lítý boj“ se stabilizací normalizace skončil, nicméně diskurz nemoci zůstává přítomen. Z normalizační každodennosti, která je tak často zobrazována právě v televizních seriálech, jako by s potlačením „odchylek“ spojených s pražským jarem zcela vymizeli političtí nepřátelé a škůdci. Negativní jevy jsou spojeny primárně s jednotlivci a jejich problémy – a s takovými situacemi si dokáže společnost poradit a dané jedince „uzdravit“. Ať už přímo, třeba prostřednictvím totální endoprotézy, nebo pozitivním vlivem příkladných jedinců, kteří zachrání doktora Sovu ze spárů alkoholu či dceru doktora Štrosmajera před vypočítavým milencem. Právě v Nemocnici na kraji města lze tuto „ozdravnou“ linku sledovat možná nejlépe ze všech seriálů.
„Nenápadný“ otisk ideologie. Scénka se „svazáky“ jako snadno vyňatý „apendix“ nesouvisející s dějem, zdroj: Archiv ČT Jistá forma propagandy přitom byla v díle čitelná i bez metafor. Nejkřiklavějším příkladem je zobrazení socialistického zdravotnictví. Medicínské termíny a operační scény jsou i dle slov odborníků zobrazeny v seriálu velice věrně, celkové fungování nemocnice tak věrohodně nepůsobí. Svět, v němž se dostane stejné péče stranickému funkcionáři i zloději, který spadl ze střechy, a v němž není třeba úplatků k zajištění nejlepší péče, je blíže ukázce z propagandistické brožury než realitě Československa sedmdesátých a osmdesátých let. Zcela nemístně pak z dnešního pohledu působí „vycpávkové“ scény o Socialistickém svazu mládeže či plnění socialistických závazků. Zařazení těchto scén bylo dost možná úlitbou schvalovacím orgánům. Jejich snadnou postradatelnost v ději nejlépe dokládá způsob, jakým byl seriál vysílán ve Spolkové republice Německo (SRN).
Seriál byl nejprve vysílán v NDR ve stejné podobě jako v Československu. Když jej však převzala západoněmecká televize, odstranila ideologické scény, sjednotila stopáž jednotlivých dílů na 58 minut a seriál přestříhala z původních třinácti epizod na devět. Seriál se v SRN těšil takové oblibě, že naši západní sousedé přišli s návrhem na natočení druhé série. Pro československou stranu by něco takového představovalo naprosto bezprecedentní krok – v éře státní televize nikdy nebylo natočeno pokračování již uzavřeného seriálu a sám Dietl zprvu neměl chuť se ke svým postavám vracet. Nakonec zvítězila lákavá možnost výhodné koprodukce se západoněmeckou ARD, která nesla náklady na výrobu seriálu. Bylo tak rozhodnuto o natočení dalších sedmi epizod, které rozvíjely původní příběh Nemocnice.
Jeden rozdíl byl oproti původním dílům patrný na první pohled: ze seriálu zcela vymizely angažované scény a děj se soustředil výhradně na rozvíjení příběhu postav. Přijetí diváků si nijak nezadalo s úspěšnou první sérií a vyneslo seriálu kultovní status, který si udržuje dodnes i přes vlažný ohlas dílů natočených po roce 2000. Právě na dobové ohlasy a na to, co u diváků i recenzentů nejvíce rezonovalo, se zaměříme v dalším díle Artchivu.
