Nekrolog: Filip Láb byl jedním z mála, který tu o fotografii uměl přemýšlet

Sám fakt onoho spojení právě vydané publikace a úmrtí měl u Filipa Lába fatální příchuť. Předloni prakticky souběžně s vydáním své knihy zemřela jeho matka, Alena Lábová, které Karolinum zveřejnilo její mnoho let připravovanou práci Česká novinářská fotografie 1945-1989. Filipovi nyní v témže univerzitním nakladatelství vyšla kniha Postdigitální fotografie. Racionálně tomu můžete říkat náhoda, ale jisté fátum v této skutečnosti přítomno prostě je.

Když jsme u knih, tak svůj autorský debut na tomto poli si Filip Láb odbyl v roce 2009, a to rovnou dvojnásobný: se svou matkou napsal práci Soumrak fotožurnalismu? s podtitulem Manipulace fotografií v digitální éře, a s generačně se blízkým publicistou a kritikem Pavlem Turkem (nyní redaktorem Respektu) společně sepsali studii Fotografie po fotografii.

Oba tituly vydalo Karolinum a v obou paperbacích je už přítomno to, co Filip Láb analyzuje v knize letošní, ovšem s poučeností vývojem, který za uplynulá léta nastal. A ten vývoj je radikální: „Fascinace novými možnostmi digitálních technologií je za námi a nastává fáze vystřízlivění z technooptimistického nadšení. Postdigitální perspektiva nám umožňuje lepší uchopení stavu, ve kterém se fotografie nachází,“ píše Láb v úvodu. Tvrdí, že první etapa digitalizace fotografie do značné míry zachovávala principy z klasické, tedy analogové éry tohoto média. O nynější etapě to však neplatí: „Algoritmická nebo také výpočetní fotografie naopak přinesla tiše a nepozorovaně skutečně revoluční změny, které zůstaly ve většině případů bez povšimnutí, ale fotografii proměnily od základů. Výpočetní fotografie založená na komplexních matematických procesech zpracování a tvorby fotografického obrazu představuje zcela nový přístup k procesu vytváření fotografie, protože se odvíjí od rafinovaných softwarových řešení, nikoliv od vývoje drahé fotografické techniky. Tento algoritmický přístup se průkopnicky objevuje především v mobilní fotografii…“

Filip Láb vystudoval obě školy, které na pražském Smetanově nábřeží sídlí hned vedle sebe: jak Fakultu sociálních věd UK, tam obor žurnalistika, tak FAMU, kde absolvoval obor fotografie a kde také získal doktorát v oboru Fotografie a nová média. Podtrhl tím a dovršil cestu, kterou nastoupila jeho matka, která v první polovině sedmdesátých let vystudovala Fakultu žurnalistiky, když předtím získávala ostruhy jako redaktorka a fotografka v několika redakcích, a na této fakultě pak byla odbornou asistentkou předmětu fotožurnalistika. Škola se po převratu přejmenovala, Lábová na ni dál svůj obor učila a jedním ze studentů se časem stal i její syn Filip. V jeho případě to rozhodně nebyla štace zpovykaného protekčního synka. A stejně tomu tak bylo, když zakotvil na této škole jako pedagog. Postupně přebíral kompetence a zkušenosti od své matky, které ubývalo sil, neboť desítky let statečně bojovala s těžkými zdravotními neduhy.

Filip Láb, foto: archiv belavenirprague.com

Filip Láb se stal vyhledávaným pedagogem – svůj hold mu v minulých dnech vzpomínkovým textem na A2larmu.cz vzdali jeho žáci Miloš Hroch a Ondřej Trhoň. „Byl laskavý, vstřícný, nápomocný, ale nikdy neztrácel autoritu – vydobytou nikoliv jen docentským titulem nebo postavením ve škole, ale znalostmi a zkušeností. Dokázal je zúročit na seminářích, workshopech a setkáních, jež byly přístupné pro všechny. Ve třídě nepanovala ani odtažitá netečnost akademické hierarchie, ale ani bohémsky nemizely všechny hranice, což může v důsledku vést k plíživému prohloubení mocenských nerovností. Filip Láb balancoval svůj pedagogický přístup dokonale,“ píší ve svém textu.

V tuto chvíli nemohu nebýt osobní. Byl jsem v první polovině osmdesátých let žákem Aleny Lábové a popravdě řečeno, fotografie byla to jediné, co mě na tehdejší Fakultě žurnalistiky drželo. Někdy kolem roku 2000 jsem se na tu školu vrátil – vedl jsem tam seminář recenzování fotografie, který Lábová iniciovala. Vydržel jsem to řadu let, ale postupně jsem se setkával s menším a menším počtem studentů, kteří byli ochotní a schopní dodržovat vytyčený rytmus psaní recenzí; střetával jsem se silnou roztěkaností a také se slábnoucí kvalitou textů. Frustrovalo mě to a svěřoval jsem s tím právě i Filipu Lábovi, který na fakultě už rovněž působil. Přitakával mi a netajil se skepsí, ačkoliv jej od studentů věkově dělilo mnohem méně než mě. Jednoho dne jsem si řekl, že je to špatně vynakládaná energie a se seminářem jsem skončil. Roky se mě drželo vědomí, že tento trend na katedře žurnalistiky pokračuje. Ale byl to právě Láb, Pavel Turek, který na FSV rovněž vyučuje, a několik dalších lidí, kteří mě v minulých letech ujišťovali, že má zkušenost již neplatí, že se studenty se jim pracuje dobře, že ta vlna přešla. Jestli se toto Filipu Lábovi (vypracoval se na vedoucího katedry žurnalistiky) a jeho kolegům podařilo, pak to lze jen a pouze kvitovat.

Fotografie – respektive její reflexe – to má u nás složité. Jako samostatný teoretický obor se nevyučuje. Jsou zde buď kunsthistorici, anebo „praktici“, tedy absolventi fotografických oborů na vysokých školách, kteří v rámci studia mají samozřejmě i teoretické předměty, ale vítězí u nich fotografování jako takové (a nic na tom nemění fakt, že u konceptuálně zacílených prací je často jejich nutnou součástí textová explikace). Fotografické teorii se v této zemi věnuje nepočetná obec badatelů, kteří se vesměs „utrhli“ nebo si „odskakují“ od historie či teorie umění nebo médií, přičemž fotografii ve své konkrétnosti pro své studie a eseje mnohdy ani moc nepotřebují – na rozdíl od takových Barthese, Sontagové či Flussera, které sice hojně citují, ale postrádají jejich schopnost vhledu do konkrétních snímků (ona schopnost byla u těchto osobností mimo jiné dána jejich multioborovostí a kreativitou).

Fotografie z cyklu Východní blok, který Bára Mrázková a Filip Láb představili na jaře roku 2006 v pražské Špálově galerii a vyšla jim stejnojmenná publikace, foto: Bára Mrázková & Filip Láb

Filip Láb přistupoval k fotografii nikoliv s pozitivistickou popisností, ale ani mu nesloužila coby odrazový můstek k sebezálibnému soukání souvětí, která se tváří, že s heideggerovským básnictvím obnažují povahu umění, ba bytí jako takového. Filip Láb přistupoval k soudobé fotografii jako k problému, jako k výrazu obecnějších technologických i noetických trendů, ale nikdy neztratil ze zřetele fotografii jako disciplínu a cit pro výběr dokládajících záběrů/důkazů. Bylo to samozřejmě dáno i tím, že sám fotografoval. Ostatně jeho první výrazná veřejná prezentace se uskutečnila v roce 2006, kdy společně s fotografkou Bárou Mrázkovou představili v pražské Špálově galerii soubor (a také katalog) Východní blok. Šlo o inscenované fotografie, v nichž evokovali atmosféru státu, v němž jako děti vyrůstali, a „spřátelených“ socialistických zemí, které na tom byly podobně. Zprvu dvojkolejný Filip Láb pod náporem svého akademického angažmá upřednostnil teorii, ale fotografovat nikdy nepřestal, ostatně na obálce knihy Postdigitální fotografie se nachází jeho snímek.

V tomto ohledávání nejaktuálnějšího technologického terénu se schopností ověřit si vlastní tvorbou, co se s médiem fotografie děje, jak se proměňuje, byl Láb v současném českém kontextu nezastupitelný. Kromě toho, že bude scházet studentům, bude scházet i těm všem, kteří chtějí o fotografii a obrazech naší doby přemýšlet, nadto se zřetelem k tuzemskému mediálnímu dění, jež Filip Láb ve svých analýzách nepřehlížel, naopak – vydával se na toto málo reflektované území.

Poslední rozloučení s Filipem Lábem se konalo v úterý 8. června v poledne, ve smuteční obřadní síni krematoria Motol. S Filipem se přišla rozloučit spousta lidí. Zdaleka ne všichni se do síně vešli…