Vývoj embrya i písně o dělnících. Hudebník Franco cestoval od avantgardy k popu a zpět
Příběh hudební kariéry Franka Battiata je tak bláznivý, až je skoro nepravděpodobný. Jako kdyby si jej vymyslel někdo s pořádně bujnou fantazií. „Il Maestro“ („Mistr“), jak mu v Itálii přezdívali, zemřel 18. května ve své rodné Sicílii. Bylo mu 76 let.
Neměl hlas, který by boural skály, přesto patří mezi největší hvězdy italské populární hudby. Jeho diskografie je rozkročená přes pět dekád a obsáhla všemožné žánry: od avantgardní elektroniky a prog-rocku přes orchestrální pop až po operu nebo filmovou hudbu.
Stockhausen i Eurovize
V jedné z památných scén z filmu Dej mi své jméno (2017) sedmnáctiletý Elio masturbuje s broskví a sní při tom o objektu své touhy – o sedm let starším Oliverovi. Příběh o letním románku dvou mladíků se odehrává na severu Itálie v osmdesátých letech, takže mu k tomu z rádia hraje dobový italský šlágr Radio Varsavia. V písni nejde o kdovíjak romantické téma, Franco Battiato v hitu zpívá o neveselém životě dělníků ve východním bloku. Režisér snímku Luca Guadagnino chtěl, aby hudební doprovod byl co nejautentičtější, a nic nezosobňuje italské osmdesátky lépe než Battiatovy hity.
Franco Battiato počátkem října 2002 v Benátkách, foto: ČTK/PA – Alberto Terenghi
Album La voce del padrone z roku 1981 míchá novovlnný pop s vlivy prog-rocku a free jazzu a prodal se ho milion kusů, což se předtím žádné italské desce nepodařilo. Zmíněná skladba Radio Varsavia pochází z následujícího alba L’arca di Noe, jehož v prvním týdnu po vydání zmizelo z obchodů půl milionu kopií. Kdo by čekal tuctovou diskotékovou produkci, mýlil by se: Battiatovy písně jsou chytlavé, ale nepodbízí se a obsahují i špetku melancholie. Nejčastějším tématem jeho hitů jsou vzpomínky na Sicílii jeho dětství, kam se však už nelze vrátit.
Roku 1984 vyslala Itálie Battiata na soutěž Eurovize. Zazpíval píseň I treni di Tozeur; sice s ní nezvítězil, ale v Evropě z ní byl hit. Na Eurovizi ho doprovázela dlouholetá partnerka a další italská hvězda, Alice, pro niž napsal několik hitů. Jeden z nich – Una notte speciale – nazpíval Karel Gott pod názvem Oheň v sobě máš.
Kdysi dávno: Alice & Franco Battiato, zdroj: SpettacoloMania.it
Battiato je možná jediným účastníkem bizarní eurovizní popové přehlídky, který je zároveň držitelem Stockhausenovy ceny udělovanou avantgardním hudebníkům a zaštítěnou jménem slavného německého skladatele. Battiato ji obdržel roku 1977 za minimalistické klavírní album L’Egitto prima delle sabbie. Battiatovy avantgardní desky ze sedmdesátých let silně rezonují na experimentální scéně – v minulosti i dnes. Když na konci sedmdesátých let skupina Nurse With Wounds natočila své přelomové album Chance Meeting on a Dissecting Table of a Sewing Machine and an Umbrella, zveřejnila na obalu seznam svých vzorů a spiklenců, a Battiato zde figuruje. Hlásí se k němu i současní hudebníci vracející se ke „kosmické hudbě“ raných pokusů se syntezátory, třeba Pete Swanson z Yellow Swans.
Kdybych se zastavil, byl bych mrtvý
Franco Battiato se narodil na Sicílii na konci druhé světové války. Kvůli pěvecké kariéře se v dospělosti přestěhoval do Milána a Říma. Na konci šedesátých let svoji dráhu započal zpíváním coververzí. Ale seznámil se s hudebníkem Jurim Camisascaou, který ho uvedl do světa experimentální tvorby.
Battiato chvíli působil v psychedelické/progrockové skupině Osage Tribe. Počátkem sedmdesátých let však již vydával sólové desky pod vlastním jménem. Fetus z roku 1972 je konceptuální album o vývoji lidského plodu v lůně matky, kde syntezátorové plochy doplňuje jeho vokál. Následné album Sulle corde di Aries je neobvyklá newageová meditace, v níž elektronické zvuky evokují sluneční paprsky odrážející se v moři v líném letním odpoledni.
Po veleúspěšné popové fázi v osmdesátých letech začal Battiato v deváté dekádě koketovat s operou nebo na albové sérii Fleurs přezpíval italské i zahraniční hity. Spolupracoval také s filozofem Manlio Sgalambrem, který mu psal písňové texty (třeba hit La Cura), libreta či scénář k filmu Ztracená láska. Jím Battiato debutoval coby režisér a dostal za něj cenu italské filmové akademie Stříbrná stuha. Jeho následující snímek Musikanten, pojednávající o posledních letech života Ludwiga Beethovena (ztělesnil ho chilský režisér, spisovatel i skandalista Alejandro Jodorowsky), sklidil spíše negativní recenze.
V devadesátých letech se Battiato angažoval proti úpadku italské politiky – video k písni Povera Patria mu režíroval český režisér Pavel Linhart. V pozdním věku se vrátil k experimentální hudbě. A dokonce jeden čas působil v roli ministra turismu a kultury ve své rodné Sicílii. Jeho písně samplovali třeba Kanye West nebo DJ Shadow a nové generace se vracely k jeho zapomenutým albům ze sedmdesátých let. V roce 2017 odjel poslední turné s Alicií a oznámil ukončení kariéry ze zdravotních důvodů – potýkal se s Alzheimerovou chorobou.
„Prý je moje tvorba pro posluchače obtížná, ale jak je potom možné, že prodávám miliony desek,“ žertoval v roce 2009 Battiato při rozhovoru k prvnímu americkému turné. Prokousávat se jeho diskografií, čítající přes padesát alb, je zvláštní zážitek. Posluchač naráží na nejrůznější žánry, od avantgardy po úplný pop, přesto nahrávky něco spojuje – Battiatův hlas věrný klasické italské melodice, neokázalý, spíše měkký, vřelý a vlídný uším posluchače. Jeho písně jsou lidské v nejbanálnějším významu toho slova, a proto s ním posluchači tak ochotně cestovali hudebními krajinami. Jeho žánrové přemety vedla touha nezůstat stát na jednom místě, nýbrž vždy posluchače překvapovat.
