Christine Salem, zpěvačka, která se spojuje s někým neznámým

Za to, co již dokázala, by měla být Christine Salem (*1971) dávno za globální hvězdu. To by ovšem musela, mimo jiné, leccos změnit. Třeba zkracovat intervaly mezi alby. Merci vychází po šesti letech od předchozího alba. Dost dlouhá doba na to, aby svět na kohokoliv pozapomněl; obzvlášť, když do něho z ostrova Réunion vyráží tahle zpěvačka s úžasně zakouřeným hlasem nejspíš podle nálady.

Ďáblova hudba pod ochranou UNESCO

Ostrov Réunion sice leží v Indickém oceánu, ale byl prvním místem v EU, kde začalo platit euro. To proto, že Réunion patří mezi francouzské zámořské departementy; a když k tomu přičteme koloniální období, Paříž tam vládne od 17. století. Dnešnímu zhruba třičtvrtě miliónu obyvatel je údajně známo prvních pět set jmen odvážlivců, kteří na neobydlený ostrov dorazili jako první: snad do jednoho to byli Francouzi. Po nich přicházeli Indové, Číňané, další Evropané… A nakonec – v okovech – otroci z Mosambiku a Madagaskaru, odkud si Francouzi už předtím, za účelem sňatků, vozili svobodné černošské ženy. Barva pleti díky tomu na ostrově brzy převážila k černé.

Christine Salem v čase vydání desky Larg pa lo kor (2015), zdroj: Zamora Label & Productions

Koexistence tak etnicky a kulturně pestré společnosti je dodnes ohromující: i shoda na francouzštině a kreolštině coby úředních jazycích. Nicméně vždy ona koexistence měla i trhliny, rozevírající se zejména od šedesátých let minulého století se sílícím politickým hnutím za nezávislost. A srozumitelným tématem nepřestává být pro obyvatele ostrova hledání identity. „Ve škole vám od mládí tlučou do hlavy, že vaši předkové byli Galové, a přitom se stačí podívat do zrcadla, abyste zjistili, že je to nemožné. A když vám namísto historie otroctví vykládají o původu Eiffelovy věže a o slávě Asterixe, začnete tak jednostranný výklad dějin zpochybňovat. Objevila jsem v sobě druh nenávisti, který mě přivedl k založení kapely a k hraní maloya,“ uvedla Christina Salem po vydání přelomového alba Larg pa lo kor (2015). Její podoba stylu maloya se daleko více než u jiných tamních muzikantů vyznačuje bluesovými náladami.

Pusťte si skladbu Mama Don’t Give Up z alba Larg pa lo kor, zdroj: Youtube

Francouzi si na neobydlený ostrov logicky dovezli svoji evropskou hudbu, zato černoši z Afriky si ji museli teprve na místě vymyslet a na plantážích poskládat z hudebních a náboženských tradic nuceně zanechaných doma. Na Réunionu se vyvinuly dva základní styly: pro jeden se vžilo označení séga, pro druhý maloya. A rozlišoval se nejen původ obou ústředních ostrovních stylů, ale i jejich společenský status. Zatímco séga – kreolská směs afro-malagašských a evropských vlivů – se ve formě protežované taneční zábavy ujala mezi širokou veřejností, podřadná afro-malagašská maloya, spojená s otrokářskou érou, nepřekročila hranice černošské populace. Séga se hrála v rádiích, maloya v ústraní a pokud možno mimo dohled katolické církve, uvalující na ni klatbu ďáblovy hudby. Proč ďáblovy?

Označení maloya pochází z malagašského slova maloy aho, což znamená něco jako mluvit srdcem nebo říkat pravdu. V Mosambiku si však pod tím výrazem představují čaroděje, takže dohromady to dává smysl: maloyu nelze oddělit od rituálního obřadu zvaného kabaré services, kdy hudebníci uvedou účastníky do transu a umožní jim setkat se s duchy předků. Ti vám pomohou napravit zlomená srdce, odlehčí od nemocí či poradí, co se životem. Katolíci se tudíž postavili do čele zatvrzelých odpůrců maloye. Ze svého názoru neslevili ani v roce 2009, kdy maloya byla připsána na kulturní seznam UNESCO.

Maloya stojí na výrazných rytmech, na zpěvu na bázi volání a odpovědí, na nečesaných kreolských textech (často na místě improvizovaných) a na specifických nástrojích – deskovém chřastítku kayamb, jednostrunném luku bob, velkém bubnu roulér a melodických perkusích. „Maloya byla vždy výrazem smutku, nesla si stigmata utrpení, bolesti a naděje pro tři čtvrtiny obyvatel ostrova. Otroků nepovažovaných za lidi. Maloya proto není pouze o rytmech a hudbě, představuje nás, lidi z Réunionu,“ přiblížil tuhle nikde jinde neslyšenou hudbu, pro niž se ustálil výraz blues z Réunionu, celosvětově proslulý zpěvák Danyel Waro. Tento držitel ceny Womexu zůstává neúprosným politickým glosátorem, přestože si na jeho koncertech připadáte, jako by vás vtáhl do víru kabare sérvices.

Pusťte si skladbu Adekalom z živého vystoupení Danyela Waro, zdroj: Youtube

Komunisté a duch Madame Desbassaynsové

Když na Réunionu vybuchne sopka Piton de La Fournaise, někteří lidé vzhlíží, zda z nebes nepřijde signál k odpuštění statkářce Madame Desbassaynsové (1775–1846), jejíž duch v horkém pekle údajně přebývá. Jiní mají naopak za to, že jde o další projev její krutosti. Jak se to vezme: během erupce v roce 1977 ničil lávový proud co se dalo, jen před kostelem Notre Dame des Laves se zastavil a rozdělil na dva proudy, které budovu obešly, aniž by se jí dotkly. Boží zázrak, anebo důkaz pokání ducha statkářky? Na tom se obyvatelé ostrova nedokážou shodnout. Záleží, koho se zeptáte: zda evropských katolíků, či potomků afrických otroků. Každopádně Madame Desbassaynsová představuje symbol réunionského obchodu s otroky, které jako první dovážela ve velkém z Afriky. Ovšem váže se k tomu i příběh ekonomicky úspěšné ženy, rozšiřující na ostrově pěstování cukrové třtiny, bavlny a kávy do nebývalých rozměrů. Sice nebyla na ten hospodářský rozmach sama, ovšem do legend Réunionu vstoupila pouze ona.

„V té době (v minulém století – pozn. aut.) byla rétorika ostrova prakticky redukována na historii otroctví a orální paměť potomků otroků získala status posvátných dokumentů – s Madame Desbassaynsovou coby archetypem krutosti. V písních, knihách, příbězích a ve vzpomínkách figurovala jako zlomyslná psychopatka, trávící většinu času týráním otroků a pácháním sadistických zločinů. Přiblížila se k inkarnaci absolutního zla,“ napsal v profilu otrokářky historik Alexis Miranville. Připomíná však, že statek ve Villèle sice nebylo žádné Panství Downton, ale že by se tam prasata krmila dětmi otroků a jejich krev se přidávala do malty, to je prostě výsledek fabulujících vzpomínek na otrokářskou éru, končící v roce 1848, dva roky po smrti Madame Desbassaynsové. Ta ve vsi postavila kapli, vybudovala nemocnici pro otroky, a dokonce prý byla určitými vrstvami vnímána i jako sociální dobrodinka, ve vyšších kruzích přezdívaná Second Providence.

Na kontroverznosti to ovšem dámě neubralo. Temná legenda se začala nejvíc šířit po roce 1959, kdy na ostrově vznikla Parti Communiste Réunionnais – komunistická strana, usilující o samostatnost a nezávislost. Do erbu si vložila maloyu, vyššími kruhy a francouzskou elitou opovrhovanou a zakázanou, zato černošskou a dělnickou chudinou obdivovanou hudbu. Strana sponzorovala hudební skupiny, nechávala je provokativně hrát na politických shromážděních i publikovala první oficiální nahrávky maloye. Komunisté dobře věděli, že lidé v té hudbě uslyší po staletí udržovaný výkřik vzdoru, a proto ji proměnili v ideologickou zbraň, z níž měli Francouzi, mající už dost svých starostí v Alžírsku, vítr. Reagovali tresty zahrnujícími vězení, bití a ničení nástrojů.

Během let se radikální levice rozdělila na dva tábory: jeden proud upřednostňoval autonomii v rámci Francie, druhý úplné odtržení. Když vyhrál ten první, ačkoliv z toho vzešel „jen“ zámořský department, a komunisté veřejně deklarovali, že se boje za nezávislost ostrova vzdávají, dostala maloya v roce 1981 od prezidenta Francoise Mitteranda oficiální zelenou, podpořenou financemi na další rozvoj. „Získali jsme nazpět svou identitu,“ prohlásil tehdy již zmíněný muzikant Waro, ač běloch, vrcholný reprezentant tradiční africké akustické formy.

Maloya se bleskurychle ukázala být hudbou otevřenou moderním možnostem a zanedlouho se vyrojila spousta skupin šilhajících po reggae, rocku a popu. Podobně jako Waro se vydaly do světa a staly se trháky nejrůznějších festivalů. Třeba elektro maloya Nathalie Nathiembé nebo početná skupina Lindigo, vedená zpěvákem Olivierem Arasteem, mixující maloyu s rapem. Nejdál zatím došla ve Francii usazená zpěvačka Maya Kamaty, sázející na elektropop a šanson.

Podívejte se na klip skladby Pandiyé od Mayi Kamaty, zdroj: Youtube

Cestovatelka do krajin transu

Christine Salem vyrůstala pouze s matkou a se čtyřmi sourozenci v chudinské černošské čtvrti hlavního města Saint Denis. Bez jakéhokoliv hudebního vzdělání. „Maloya mi otevřela oči, dohlížela na mě a naučila žít,“ tvrdí Christine, dlouhá léta sociální pracovnice v projektech zaměřených na děti.

První kapelu založila v šestadvaceti letech: rozhodnutá navštěvovat regiony předků a napájet se rytmy obřadů na Madagaskaru, Zanzibaru nebo na Komorských ostrovech. „Bylo to fantastické, v transu jsme mluvili všichni jedním jazykem, naprosto stejným, s jakým mluvíme s duchy,“ vzpomínala Christine, zamilovaná rovněž do blues, takže když se roku 2012 na Réunionu objevila francouzsko-americká skupina Moriarty, padli si do náruče. Kytarista Thomas Puéchavy se zpěvačkou Rosemary Standley jí pomohli s albem Salem Tradition a pak se společně s réunionskými bubeníky vydali na evropské turné. „Častokrát jsme sledovali, jak zavřela oči, upadla do transu a na dost dlouho se spojila s někým neznámým. My, ani publikum jsme to ovšem nebyli,“ popsal kytarista Puéchavy koncertní zážitky s divokou Christine.

Máte-li rádi hrátky s náznaky, tady jsou hned tři: Christine nosí účes a la americká aktivistka Angela Davisová, takže pamětníkům u Christine možná naskakuje levicová nekompromisnost. Narodila se 20. prosince, v den zrušení otroctví na Réunionu. A pak to příjmení Salem: navěky spojené s čarodějnictvím. Ano, jsou to pouhé hrátky, ale zajímavé. Slova o nenásilí a sociální spravedlnosti pronáší Christine – s modrou rtěnkou na rtech, neboť jí v mládí říkali Modřenka – bez marxistické kadence. Odmalička se účastní services kabaré, s hlubokou vírou v očistný trans a duchy. Nedokáže je přehlížet, i když by chtěla; existují totiž věci, pro něž nemá vysvětlení: „Když jsem se po kabaré services probrala z transu, zjistila jsem, že dokážu zpívat a psát arabsky, což jsem do té doby neuměla,“ uvedla zcela vážně v rozhovoru pro magazín Songlines.

Pusťte si živé podání skladby Mangavo z letošního alba Merci, repro: Blue Fanal / L’Autre Distribution

Oproti jiným maloya zpěvákům Christine tolik nepolitikaří, i na albu Mersi jde spíš po obecně pálících problémech. V drsné, anglicky a nazlobeně nazpívané Why War se třeba vrací k pařížským teroristickým útokům v roce 2015, čímž se vyhraňuje vůči násilí. Potřebu „pozvat nás ke sdílení lásky a vzájemné laskavosti“ zdůrazňuje v šansonu Je Dis Non francouzsky; prý jí to poradil producent alba Jean Lamoot, světoběžník a legenda francouzské rockové scény, zároveň spolutvůrce zásadních nahrávek Salifa Keity, skupiny Mano Negra nebo alžírské zpěvačky Souad Massi.

Právě Lamoot donutil Christine vzít do rukou elektrickou kytaru a v bluesovém holdu duchům předků Izaé dokonce zahrát na foukací harmoniku. Ale hlavně pochopil, jak odlišněji chce tentokrát zpěvačka znít a co nejspontánněji vyjádřit, že hudba pro ni představuje způsob, jak zůstat svobodný.

„Často říkám, že je na každém, jaký si vytvoří život. Svoboda nás zbavuje nenávisti, a pokud bychom zůstali připoutáni k minulosti, nikdy nebudeme schopni pokročit dál. Vím, o čem mluvím, sama jsem dříve přes stíny neviděla světlo.“