Ambientní stav portugalské mysli nadále trvá

Přejímat cokoliv po Amálii Rodrigues (1920–1999), patří k bontonu portugalských zpěváků; ale je to rovněž druh osobního testu, nakolik se dokážou vcítit do duše fada: do stavu zvaného saudade. Takřka nepřeložitelné slovo vyjadřuje fatální rozpoložení portugalské mysli propadající melancholii, nebo, jak se traduje, „nedefinovatelné a neustálé touze po něčem, co neexistuje a pravděpodobně existovat nemůže“. „Fado vzešlo z obrovského oceánu před námi. Pochází z nářku pro naše námořníky, kteří odpluli do dálek a nikdy se nevrátili,“ vysvětlovala Amália Rodrigues podstatu fada; jako většina Portugalců věřila, že zpěv ulevuje od smutku. Podobně to měli černí Američané, proto se stylu fado, což v překladu znamená osud, občas přezdívá portugalské blues.

V pozici užitečné idiotky a satisfakce

„Všechno, co se vyžaduje od zpěváka fada, mám v sobě. Jsem pesimista a nihilista, a když se ocitnu o samotě, přepadne mě až tragický smutek,“ tvrdila Rodrigues ve chvílích, kdy pochopila, že na vrcholu nejvíc fouká. Její vzestup ke slávě se totiž udál v čase vlády fašistického režimu v čele s Antóniem de Oliveirou Salazarem, vládnoucím Portugalsku v letech 1932–1968. Opíral se o tři F: fotbal, reprezentovaný tenkrát slavnou Beneficou Lisabon, o kult poutního města Fátima, kde se údajně pastýřům zjevila Panna Marie, a právě o fado. Přestože oblíbenou národní hudbou chudiny diktátor Salazar osobně pohrdal, po druhé světové válce masovou popularitu fada ideologicky zneužil. Za pomoci tvrdé cenzury „vyladil“ fado do formy pacifikující protirežimní a svobodomyslné nálady, čímž duši té hudby degradoval a k hrůze mnohých propojil s katolickým fašismem.

Amália Rodrigues se díky nahrávkám a zahraničním turné stala za Salazara proslulou zpěvačkou, avšak doma byla postupně vnímaná jako hlas autoritativního režimu. Velmi konzervativní apolitická žena vábení salazarovců neprohlédla. Toužila za každou cenu zpívat. Udržovala kontakty s mocí, která do vězení zavírala vzpurné zpěváky a básníky, čímž hvězda fada sama sebe pasovala do smutné role užitečného idiota.

Amália Rodrigues čerpala z přirozeného prostředí fada: to nejemotivnější znělo v rybářských uličkách a tavernách lisabonského přístavu. Poezii ulice ovšem nahradila verši největších básníků, písně pro ni psali renomovaní skladatelé a fado s ní nabylo výsostnou uměleckou podobu. Vystupovala v televizi, hrála ve filmech, natočila spoustu alb, a přestože se na pódiu mohla ze samých emocí uplakat, Portugalci na ni z velké části zanevřeli.

Po Karafiátové revoluci a pádu diktatury v roce 1974 se na Amálii Rodrigues svezl hněv. Deprese léčila zahraničními koncerty, stáhla se z veřejnosti. A s ní i fado. „Co to zpíváš! To je přece politická hudba,“ slyšela nesčíslněkrát její zřejmě nejslavnější nástupkyně Mariza, když začínala.

Po zklidnění revolučních emocí se Rodrigues dočkala zadostiučinění: její lisabonský koncertní comeback vešel do dějin, bylo jí uděleno nejvyšší portugalské vyznamenání – Řád svatého Jakuba od meče – a dočkala se statusu Královna fada. „S obrovským rozsahem a nezvyklou barvu hlasu dokázala zpívat mnoha způsoby. Ovládala pódium i posluchače, uměla být divoká, nespoutaná, a pokaždé o krok napřed přede všemi fadisty,“ formulovala její schopnosti zmíněná Mariza.

Zpěvačka Mariza, jedna z těch, které fado vrátily na scénu s novou energií, zdroj: 48hills.org

Když Amálie Rodrigues 6. října 1999 podlehla infarktu, vláda vyhlásila třídenní státní smutek a ostatky po schválení parlamentem uložili do Národního Pantheonu mezi největší osobnosti portugalské historie.

V devadesátých letech, s příchodem právě Marizy (*1973) a dalších mladých zpěváků, došlo i na satisfakci fada. Tam, kde Amálie skončila – po návratu ze světových turné do fada vkládala ozvěny argentinského tanga, francouzského šansonu nebo hudby z Maroka a nebránila se ani klávesám – nová generace inovativně pokračovala. Velká zbraň fada – zvonivý zvuk portugalské kytary a výhradní doprovod akustických nástrojů – přestala navzdory vzteku puristů ve své absolutnosti platit. Fado se postupně zapletlo s rockem, jazzem a elektrodubem. A velký zájem o ně projevil popkulturní svět: hlásila se k němu Björk, Rolling Stones a veřejně ho hrál dokonce Prince.

Zevnitř i zvenčí zároveň

Lina, shodou okolností rovněž příjmením Rodrigues (*1984), vystudovala klasický zpěv a předtím, než potkala multiinstrumentalistu Raüla Refreeho, si vydobyla renomé respektované zpěvačky písní legendární Amálie – ať na koncertech, divadelních prknech, kde ji dokonce ztvárnila, a ve vyhlášených fado klubech historické lisabonské čtvrti Alfama. Zanechala tam během třinácti let značný dojem: získala smlouvu od Sony Music a v roce 2014 vydala debutové album Carolina, produkované renomovaným brazilským hudebníkem Ricardem Cruzem. Senzace se však nekonala: stylizace do éry Amálie Rodrigues se u Liny vylučovala s publikem moderní Marizy.

Tenhle problém přesně odhadl producent Raül Refree: „Překvapilo mě, jak se tak neobyčejná zpěvačka může nechat zavřít do místnosti, připomínající vlastně zlatou klec,“ prohlásil v narážce na zpěvaččino zapouzdření v tradici. Je třeba posouvat se dál. Co tím Refree myslí, názorně předvedl na albech španělských flamenkových zpěvaček: Rosalía, Silviíe Pérez Cruz nebo Rocío Márquez mu jsou vděčné za hodně. Stejně tak zpěvák a gay kabaretní umělec Rodrigo Cuevas z Asturie nebo francouzské ženské trio Cocanha. Nevšední zážitek připravil s americkým rockerem Lee Ranaldem na společném albu Names of North End Women – zde s bývalým členem Sonic Youth takřka nepoužívají kytary. Nadšeně přijatý zvukový experiment můžeme ostatně docenit sami: dvojice vystoupí letos 26. dubna v pražském Paláci Akropolis.

Zatímco u Ranalda se vlastně při spolupráci s Refreem zase taková revoluce nekonala, u Liny ano. Namísto klasického doprovodu portugalské kytary zvolil Raül klavír a písně Amálie, svádějící občas k myšlence na nedotknutelnost, zabalil na albu Lina_Raül Refree (vyšlo na vizionářském labelu Glitterbeat) do zvuku analogového syntezátoru, ambientu a elektro šumů. Lina Refreea předem varovala, že „půjdou po nás“. Měla pravdu. Tradicionalisté zděšení neskrývali, nicméně v přesile nezůstali: drtivá většina posluchačů a obdivovatelů fada to s uznáním přijala. I proto, že Lina trvala na původních melodiích a textech písní Amálie Rodrigues a Raül k fadu přistoupil z pozice „někoho zvenčí“, kdo si je sice vědom trvalosti odkazu portugalského hudebního pokladu, ne však do té míry, aby okolo něj chodil s posvátnou úctou.

Natáčení s kytarou ve studiu zprvu neznělo podle Raülových představ: „Nedokážu vysvětlit proč, zkrátka to nefungovalo.“ Jakmile usedl za klavír, což není jeho běžný nástroj, a intuitivně reagoval na intenzivní emoce vycházející z hlasu Liny, jakoby prý uvolnil kotvu a nechal loď bez omezení plout po směru větru. A k posluchači se díky tomu dostalo dosud neslyšené fado.

Pouze jednu skladbu doprovází akustická kytara a lze ji vnímat za druh prohlášení zapadajícího do revolučního kontextu alba. Voz Amália de Nós, rockovou ódu na Amálii Rodrigues, totiž složil a nazpíval portugalský zpěvák António Variações několik měsíců před tím, než v roce 1984, v pouhých devětatřiceti, zemřel na AIDS. Ikona portugalské LGBT komunity přišla v citlivé době, kdy země přecházela z diktatury k demokracii, s provokující hudbou zpochybňující žánrová pravidla a zahrnující dosud zapovězenou queer tématiku. Světem zcestovalý, extravagantně se oblékající holič bez hudebního vzdělání, ustanovil v letech 1981–1984 moderní podobu portugalské pop-music: přinesl hybrid popu, rocku, tradičních stylů a – fada. Pozornost vzbudil také veřejnou podporou tehdy silně kritizované Amálie Rodrigues, kterou celý život obdivoval, po svém přebíral její písně a do Voz Amália de Nós vložil verše: „Have Amália in our voices. And we have, in her voice, all of our voices“. Ačkoliv pohřeb první známé portugalské osobnosti podlehnuvší AIDS provázely vládou podporované obavy ze šíření neznámé nemoci, Amálie Rodrigues mezi smutečními hosty nechyběla.

„Mým štěstím je svoboda,“ řekla před časem portugalská zpěvačka Ana Moura (*1979), která zasnoubila fado s popem. Jestli jejímu hudebnímu krédu tehdy někdo nerozuměl, vyznání Liny to srozumitelně dopovídá: „Jdu pořád po své cestě a minulosti se nezbavuji. Odvaha riskovat s doprovodem elektroniky mně však přinesla pocit naprosté svobody.“

Autor je hudební publicista zaměřený na world music a folk.

Poslech celého alba: https://linaralrefree.bandcamp.com