Jestli Michail Gorbačov byl někdy blízko ráji, pak jen ve společnosti své ženy Raisy

muž u stolu
Starý muž vypráví. Záběr z filmu Gorbačov. Ráj, foto: Artcam Films

Velká vila kdesi mezi lesy, obestoupená bezpečnostními ploty a kamerovým systémem. Podmračený čas, nejspíš podzim s prvním sněžením. Uvnitř ticho, šero, vybavení ne zrovna moderní, výjimku tvoří stůl s počítačem a kvalitním monitorem. Tak je ve filmu nazvaném Gorbačov. Ráj v úvodních sekvencích evokováno prostředí (nachází se na okraji Moskvy), kde dožívá poslední hlava SSSR, Michail Gorbačov (* 1931). Ve svých čtyřiapadesáti se stal generálním tajemníkem sovětské komunistické strany a během několika let přivedl Sovětský svaz k – nezamýšlenému, nechtěnému! – rozpadu. Jistě i proto žije pod ochranou, protože by mu v Rusku možná i dneska leckdo s chutí zakroutil krkem. Vilu mu propůjčil k doživotnímu užívání ruský stát a zdravotně silně indisponovaný muž, chodící pouze s nejvyššími obtížemi, má kolem sebe asistentský tým včetně kuchařky a hospodyně. Gorbačov si servis, pokud lze z filmu vyrozumět, v zásadě platí sám, a to z peněz, které získal mimo jiné z přednáškových turné na Západě. Ve filmu to nezazní, ale například v roce 2017 prodával za sedm milionů eur luxusní chatu v bavorském městečku Rottach-Egern, na břehu jezera Tegernsee, kam právě kvůli zdravotním obtížím již nezvládal jezdit.

muž v hale s chodítkem Chůze starého muže v domě, který má k užívání do konce svého života.
Záběr z filmu Gorbačov. Ráj, foto: Artcam Films

Vitalij Manskij (* 1963), žijící od roku 2014 v Lotyšsku, otiskuje Gorbačovovu imobilitu do podoby svého filmu. Vyjma jedné cesty do moskevského sídla Gorbačovovy nadace a jedné výpravy do rodiny svého asistenta, v níž expolitik oslaví Nový rok 2020, kamera klidně, až „ospale“ prodlévá v oné vile, po níž se stařec pohybuje jen s nejvyššími obtížemi a z podlaží do podlaží musí být převážen výtahem (jehož výstavbu mu zajistili přátelé, neboť do patra se „šplhal“ i hodinu). Vilou prostupuje tichá bizarnost. Na stěnách jsou Gorbačovovy podobizny větší či menší, fotografické či malířské, z různých míst na zdech či nábytku shlíží i jeho manželka Raisa, hned vedle jedné její podobizny se nachází ikona. Na komodě u stěny jsou postaveny bílé telefony s číselníky ze sovětských dob, které politici mívali v pracovnách. Manskij nevyužívá archivů, respektive když se objeví záběry z minulosti, pak na monitoru či v televizi, které se nacházejí ve vile. Tím režisér naznačuje: Co se stalo, nedá se odestát. Jakkoliv ty dávné děje z Gorbačovovy éry byly ve své době sledované a důležité, je to všechno passé či možná přesněji: Málokoho to teď vzrušuje, možná už ani Gorbačova ne.

Máte rádi knihy?

Týdně vám přinášíme 7 tipů na ty nejzajímavější z nich!

Chci je vidět

Největší díl záběrů ukazuje Gorbačova sedícího a vyprávějícího; kamera jeho tvář často zachycuje ve velkých detailech a spočívá na ní s úmyslem zaznamenat její záchvěvy. V očích lze postřehnout smutek ze stáří, z chorob a osudu; jsou to pohledy osamělého muže, jehož milovaná manželka Raisa dávno zemřela (1999) a on tu zůstal sám, vydán napospas světu coby odepsaná globální celebrita, kterou však v její vlasti respektuje pouhý zlomek občanů, ačkoliv jim přinesl svobodu. Ale kdo z Rusů o ni skutečně stál a byl odhodlán a schopen unést ji se vší odpovědností, kterou s sebou svoboda nese? Gorbačov dokonce cosi poznamená o onanii, když se jej Manskij, jehož dotazy jsou slyšet, ale důsledně zůstává mimo záběry kamer, ptá po vztahu Rusů k demokracii; Rusové, vyznívá to, s demokracií a svobodou prostě obcovat neumí.

Režisér si Gorbačova očividně váží, ale není vůči němu servilní – na rozdíl od Američana Olivera Stonea, který před čtyřmi lety natočil čtyřdílnou TV sérii The Putin Interviews (u nás ji uváděla Prima pod názvem Svět podle Putina). Manskij se snaží na Gorbačovovi vyzvědět, díky čemu se vlastně stal generálním tajemníkem KSSS či jak to bylo s rozpadem SSSR, ale bývalý státník do podrobností jít evidentně nechce, některé aspekty či otázky odsunuje nebo je odbývá paradoxními odpověďmi, z nichž si lze vybrat skoro cokoliv. Manskij dotírá, ale Gorbačov jej prostě za určitou hranici nepustí – s jakýmsi tvrdým klidem, slušnou arogancí, dá-li se to tak říct. Mozek mu ještě docela dobře funguje, recituje básně, zpívá písně, mysl a paměť má v daleko lepší formě než tělesnou schránu. A právě proto je patrné, že některé důsledky toho, co jeho politika perestrojky a glasnosti v SSSR i v bipolárním světě (včetně Československa) vyvolala, nechce pochopit, respektive přijmout. Represivní podstata bolševického režimu je mu sice proti srsti, ostatně stalinismus dolehl i na jeho rodinu, avšak Lenin pro něho nadále zůstává bohem, ačkoliv revoluční násilí nebylo rozpoutáno jemu navzdory, nýbrž s jeho požehnáním – právě i násilí je Leninův odkaz.

tři pózující muži Michail Gorbačov sedící, za ním skloněný v brýlích režisér Vitalij Vsevodolovič Manskij, zdroj: manski-doc.com

V určitém ohledu si snímek Gorbačov. Ráj nelze odmyslet od předešlého Manského dokumentu, který rovněž vyrobil v koprodukci s českým Hypermarket Filmem, totiž od Svědků Putinových (2018). V nich režisér využil a zhodnotil materiál, který natočil na přelomu století, když Vladimir Putin byl nejprve Borisem Jelcinem pověřen vést na pár měsíců Rusko a v následných prezidentských volbách se Putin stal řádnou hlavou ruského státu. Manskij tehdy šéfoval štábu, který se kolem Putina privilegovaně pohyboval, protože pracoval na portrétu, který posléze odvysílala ruská televize a jenž se stal součástí popularizační kampaně představující Putina. Po téměř dvaceti letech se Manskij k materiálu (sebe)kriticky vrátil, všímá si Putinových rysů, které se pak naplno projevily během jeho vládnutí, a také lidí, kteří Putinovi pomohli do sedla a jichž se nový vládce záhy z valné části různě zbavil. Ve Svědcích Putinových se vyskytuje vynikající vyprávěcí linie, která sleduje Borise Jelcina a jeho rodinu v okamžicích, kdy Putin ke konci března 2000 vítězí v prezidentských volbách a Jelcin a jeho bližní se radují, neboť jim je jasné, že nový vládce je „nechá žít“. Nicméně Putin ihned dá najevo, že teď je na vrcholu on – Jelcinovi čekají, že jim vítěz zavolá a oni mu pogratulují, případně on poděkuje jim, jenže prezident se neozve.

Nikoliv náhodou jsou záběry Putina a různé jeho promluvy (včetně banálního a únikového projevu k Novému roku 2020) několikrát přítomny v televizi, která za Gorbačovem běží. Režisér tím načrtává politický a mocenský kontext, v němž Gorbačov dožívá, a nepřímo tím oba politiky srovnává, přičemž jeho sympatie stojí na straně Gorbačova jednoduše proto, že ten si sice druhého člověka nepouští úplně k tělu, ale je lidštější a nejspíš i vzdělanější a kulturnější než exagent KGB Putin s jeho zvídavě podezíravým pohledem, v němž je současně cítit pohrdání. Gorbačov se o Putinovi vyjadřuje s distancí, je zřejmé, že mezi nimi žádná blízkost neexistuje (zároveň je však k jeho režimu v zásadě loajální). A o Jelcinovi hovoří s nechutí a pohrdáním, jako o opileckém dacanovi, který v čase, kdy Gorbačov pod tlakem událostí rezignoval v roce 1991 na funkci prezidenta SSSR, se k němu choval pohrdlivě. Je však dobré mít na paměti, že všichni tito tři pánové jsou z jedné ne zrovna gentlemanské líhně: Gorbačov – jak také ve filmu vypravuje – byl chráněncem Jurije Andropova, který v letech 1967–1982 šéfoval KGB a po Brežněvově smrti se v listopadu 1982 stal generálním tajemníkem ÚV KSSS (a v únoru 1984 Andropov zemřel).

Ráj, o němž komunista Michail Gorbačov možná sníval a oficiální státní vůli po takovém ráji coby sovětský vůdce reprezentoval, nenastal. Nakonec z těch vesměs skeptických promluv, které ve filmu zazní, vyplývá, že nejblíže ráji byl Gorbačov ve chvílích, když souzněl se svou ženou Raisou. Smysl všeho ostatního ve srovnání s tím pro něho bledne. Manského dokument asi ze všeho nejvíc pojednává o pomíjivosti.

plakát filmu Jedna z podob plakátu k filmu, repro: Archiv ČT

Gorbačov. Ráj (Lotyšsko / Česká republika, 2020, 100 minut)
Režie: Vitalij Manskij, scénář: Alexander Gelman & Vitalij Manskij, kamera: Alexandra Ivanova, druhý kameraman: Michail Gorobčuk, zvuk: Anrijs Krenbergs, střih: Jevgenij Rybalko, hudba: Kārlis Auzāns.

Distribuční premiéra v ČR 4. listopadu 2021.

Související