Fotografové v hledáčku. Lenka Klicperová: Fotografie nemůže být objektivní, jde o emoce
Vystudovala pedagogiku, našla se ale až v zachycování válečných konfliktů. Lenka Klicperová do válek jezdí už přes patnáct let. „Nebavilo by mě fotit krajiny, zátiší nebo koncepty. To je mi absolutně cizí. Potřebuju zachycovat to, co se právě děje přede mnou,“ říká.
Polorozpadlé budovy, zničená auta, vojáci na frontové linii i frontman ukrajinské kapely Stín slunce Sergej Vasyljuk, který v poslední době drží místo kytary spíš zbraň. Lenka Klicperová se vypravila dokumentovat také současný konflikt na Ukrajině. „Každá válka je vizuálně úplně jiná. V případě války v Sýrii se jednalo spíše o boj na blízko, což se obrazově dalo zobrazit a pracovat s tím. Ale teď, když přijedete na Ukrajinu, jednotlivé strany mezi sebou bojují na opravdu dlouhé vzdálenosti – a to se špatně zachycuje. Musíte mít buď štěstí, nebo na místě být pořád,“ přemýšlí fotografka, reportérka, kameramanka i zvukařka v jedné osobě. Z jejích výjezdů do válečných zón totiž vznikají nejen fotografie, ale také články, knihy, videoreportáže nebo přímo dokumentární filmy. Ráda by se sice na místě soustředila jenom na fotografování, to ji ale neuživí – video je už v dnešní době nezbytností.
K novinařině i fotografování se dostala náhodou. Vystudovala Pedagogickou fakultu – obor občanská výchova a dějepis, ambici učit ale nikdy neměla, i když dnes mimo jiné přednáší na Univerzitě Hradec Králové. Po škole chtěla nastoupit na plný úvazek do banky, na ulici si ale všimla inzerátu, který lákal reportéry do Mladé fronty. A u novinařiny už zůstala. Mezi lety 2004 a 2018 vedla časopis Lidé a země a právě díky němu na jedné z pracovních cest do zahraničí začala fotit.
Opravdový zlom v tom, jak fotografii vnímá, však nastal v Etiopii na konci roku 2006, kam odcestovala s francouzsko-českým fotografem Františkem Zvardoněm. Zbavil ji ostychu z fotografování lidí i přesvědčení, že před nimi musí být schovaná někde v dálce. Za sérii portrétů Lidé od Oma, která tam vznikla, získala svou první cenu – čestné uznání ve fotografické soutěži Czech Press Photo v kategorii Každodenní život za rok 2008.
Dokumentaci válečných konfliktů se začala naplno věnovat v roce 2008 v Kongu. Původně tam jela pouze fotografovat, nakonec z cesty vznikl i čtyřicetiminutový dokument Slzy Konga, na kterém spolupracovala s Olgou Šilhovou. „Dělaly jsme to z nadšení, přemluvily jsme herce, aby nám to zadarmo namluvili. Na to, jak to vznikalo na koleně, to pak mělo docela úspěch,“ vzpomíná Klicperová.
Některé věci nejsou tak banální, jak tady znějí – třeba mír
Zájem o osudy znásilněných žen v Demokratické republice Kongo a válka o nerostné suroviny ji dal dohromady s Markétou Kutilovou. Tvoří nerozlučný tým už mnoho let. Jejich přátelství se prohloubilo v Sýrii, kam odjely dokumentovat občanskou válku. Konflikt sledovaly sedm let a vzniklo tak velké množství fotografií, reportáží i několik knih (Islámskému státu na dostřel I. a II., Ve válce, Válka je mým osudem nebo Poslední zapálí vesnici). „Markéta má na fotografie úplně jiné oko než já, konzultujeme je spolu, ale konečné slovo mám já.“
Lenka Klicperová nemá za to, že by ji příběhy lidí nebo to, co tam zažila, otupělo, ale „člověk si zvykne“, říká. „Tam vám dojde, že některé věci nejsou tak banální, jak znějí tady. Když se řekne mír, spousta lidí se tu může zbláznit, jak je to hrozné klišé, ale není. Když jedete do Sýrie, do Náhorního Karabachu, na Ukrajinu, z toho klišé se stává absolutní životní potřeba.“ Ke zvládnutí situace na místě jí pomáhá i fotoaparát. Když se soustředí na práci, emoce prožívat nestíhá, nezbývá na to kapacita. „Když chvíli netočíte nebo nefotíte, jste do toho hozená, a najednou zjistíte, že brečíte.“
Fotografuje však většinou spíš „jen tak mimochodem“ – s lidmi komunikuje o běžných věcech, nijak je nearanžuje. Celé to navíc musí proběhnout rychle, nikdy neví, kolik času na místě bude mít. Dopředu se také musí domluvit s velitelem jednotky, který jí dá jasné instrukce, co je a co není možné fotografovat. „Pak už vám pomůže zkušenost. Poznáte, kdy jste na místě s jednotkou zkušených bojovníků a kdy s těmi méně zkušenými. To je opravdu nebezpečné. Výsledkem toho někdy může být i to, že už pak moc pracovat ani nemůžete a musíte se jen krýt,“ vysvětluje fotografka.
Z jednoho výjezdu si přiveze kolem dvou tisíc fotografií. Nijak zvlášť je pak neupravuje – používá jen klasické novinářské korekce, které nemění obsah sdělení, jako je úprava expozice nebo ostrosti. Snímky někdy převede do černobílé, když má pocit, že „by jim to slušelo“. Svět ale vidí v barvách, a i v těch chce charakter konfliktů vykreslovat. Jestli jsou ale její fotografie objektivní? K tomu se staví skepticky. „Objektivní může být zpravodajství, které děláte na tři minuty, ale když pracujete na reportáži, nemyslím si, že je objektivita hlavní hodnota. Jde zejména o to přinést obraz té situace, jak ji vnímají lidé na místě,“ tvrdí fotografka a dodává: „Ani fotografie nemůže být objektivní, musí v ní být v prvé řadě emoce, jinak nemá smysl.“
Lenka Klicperová (* 1976)
Pochází z Pardubic. Od roku 2004 do roku 2018 vedla časopis Lidé a Země, nyní je šéfredaktorkou časopisu Prima Zoom. Pracovala v řadě zemí – od Angoly přes Namibii, Nigérii, Tanzanii, Keňu, Etiopii, Mali, Burkinu Faso, Čad, Niger či Demokratickou republiku Kongo. Několikrát navštívila také Afghánistán. Dostala se i do Somálska, což byl její velký profesní sen. Od roku 2014 se věnuje informování o válce s Islámským státem v Iráku a Sýrii. Vydala několik knih: Afrika v nás I. a II. s Václavem Šilhou a Olgou Šilhovou, s Markétou Kutilovou pak knihy Islámskému státu na dostřel I. a II., Ve válce, Válka je mým osudem, Poslední zapálí vesnici nebo S lékaři v první linii, kterou zpracovávaly během pandemie koronaviru. O fotografické práci Antonína Kratochvíla napsala knihu AK47. Za svou fotografickou práci získala řadu ocenění – k těm nejnovějším patří první místo mezi fotožurnalisty v Annual Photography Awards 2021. Běhá, tancuje a učí se operní zpěv.
