Fotografové v hledáčku. Roman Vondrouš: Fotografii musím hlavně věřit
Fotografoval erotické plesy, koňské dostihy i Donalda Trumpa. Tak trochu je v posledních letech synonymem současné české agenturní fotografie. Snímky Romana Vondrouše jsou kontrastní, dynamické a – pravdivé.
„Agentura mě zformovala. Fotografii musím věřit,“ říká, zatímco mě vede chodbami České tiskové kanceláře (ČTK), pro niž od roku 2005 fotografuje. Na zdech visí (nejen) jeho fotografie. Cválající koně, umazaní žokejové – za tuto sérii fotografií s názvem Steeplechase získal roku 2013 ocenění World Press Photo v kategorii Sport. Muž v dezinfekční bráně, kolem něho mlha, jedno z těch bezpečnostních opatření, která se stala symbolem koronavirové pandemie – za tento snímek získal hlavní cenu v soutěži Czech Press Photo za rok 2020. A nedávno za sérii fotbalových fanoušků, kteří přes plot sledují zápas klubu Bohemians 1905, obdržel zase třetí místo na Sony World Photography Awards v kategorii Sport. Ocenění se mu zkrátka nevyhýbají, jejich výčet by byl dlouhý.
„Jednu dobu jsem byl do fotografických soutěží hodně ponořený. Bral jsem je strašně vážně, a když se mi někde nepodařilo uspět, byl jsem zklamaný,“ přiznává. Ale postupně vůči nim získal určitý odstup, dnes mu prý zejména pomáhají sledovat práci ostatních kolegů.
Dezinfekce. Za tento snímek získal Roman Vondrouš hlavní cenu v soutěži Czech Press Photo za rok 2020, foto: Roman Vondrouš Vlaky a koně
Cesta Romana Vondrouše k agenturní fotografii nebyla samozřejmá. Vedla přes železnici. Pracoval jako technik u Českých drah, toužil se stát strojvůdcem. A fotografoval si lokomotivy. „Spíš jsem koukal na ty vláčky, než abych přemýšlel o obrazové skladbě,“ vzpomíná. Posléze vzal do ruky kameru a myslel si, že už nikdy fotit nebude, pohyblivé obrazy se zvukem ho pohltily. Jenže od okamžiku, kdy si koupil první pořádnou zrcadlovku, se fotografování už nevzdal.
Práce u železnice ho přestala naplňovat. Na sklonku roku 2005 nastoupil do pardubické regionální redakce ČTK a po necelém roce ho agentura přemístila do Prahy, kde už zůstal. Ale do rodných Pardubic se neustále vrací – řadu let fotografuje Velkou pardubickou. A bude tak činit i nadále, ačkoliv mu vloni pořádající Dostihový spolek odmítl vydat akreditaci. Proč se tak stalo?
Argumentem pořadatelů dostihu byla skutečnost, že Vondrouš v předchozím ročníku vyfotografoval koně, který spadl na Taxisově příkopu a na následky zranění zemřel. „Série snímků je vyvážená, zachycuje vítězství, prohry, radost i smutek. Diskutovaný snímek z Taxisova příkopu je po stránce profesionální i etické v pořádku. Koně, který na nejtěžší překážce přišel o život, nijak nedehonestuje,“ bránila tenkrát šéfredaktorka zpravodajství ČTK Radka Matesová Marková fotografa Vondrouše. Po vlně reakcí, které se nad jednáním Dostihového spolku pozastavovaly a nazývaly je cenzurou, spolek Vondroušovi akreditaci nakonec znovu udělil. „Jsem si jistý, že jsem nic špatného nevyfotil, jen jsem dělal svoji práci. A mrzelo mě to o to víc, že taková reakce přišla z mého rodného města, kde jsem fotit začínal,“ říká fotograf.
Některé jeho fotografie z dostihů jsou spíše minimalistické – jak svou tonální skladbou, tak kompozicí prvků. Jindy se však Vondrouš nebojí výrazných vizuálních prostředků – například u souboru Móda na dostizích, za nějž v roce 2018 získal první místo v soutěži Czech Press Photo v kategorii Lifestyle, využil ostrého světla umělých blesků. Použitím této techniky podtrhl kontrastní barvy a zdůraznil absurdnost některých outfitů návštěvníků dostihů.
Jsem tam, kde je mě třeba
Kromě koňských dostihů několikrát fotografoval na letních i zimních olympijských hrách, čímž si splnil jeden ze svých snů. Zapsán v povědomí je tedy coby sportovní fotograf, ovšem práce v agentuře je mnohem komplexnější. Tam se neškatulkuje, fotograf snímá, co je zrovna potřeba: politiku, kulturu, ekonomická témata, lifestyle… V praxi to vypadá tak, že zaměstnanec ČTK Vondrouš se během dne dozví, co bude zaznamenávat zítra, ale zároveň musí počítat s tím, že mohou nastat takové události, které jeho fotoplán naprosto změní.
Říká, že mu agenturní fotografie nabízí větší svobodu v kreativním projevu než práce v konkrétním médiu. Copak ale ČTK nemá jasně stanovené zpravodajské hranice a nejdůležitější není předat obrazovou informaci? „To je samozřejmě hlavní,“ přitakává fotograf, ovšem dodává: „Když se mi povede hezký výtvarný minimalismus, agentura zatleská – kdežto v novinách takovou fotografii nikdy neotisknou.“ Myslí si, že to je důsledek konzumnosti novin, toho, že nikdo už nechce riskovat a přijít s něčím, co by bylo odlišné. „Noviny chtějí mít ,svoje jistý‘, čtenáře nechtějí provokovat, bojí se, že by jim to uškodilo. Běžní čtenáři navíc na výtvarnou fotografii naučení nejsou, což je škoda.“
MgA. Roman Vondrouš
(* 1975) je rodákem z Pardubic. Absolvoval Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, kde v současnosti pokračuje v doktorském studiu, předmětem jeho odborného zájmu jsou aktuální trendy ve fotožurnalismu. Od roku 2005 pracuje jako fotograf v České tiskové kanceláři. V roce 2013 získal první cenu v kategorii Sport v soutěži World Press Photo a v letech 2016, 2017 a 2021 ho ocenila další světová žurnalistická fotosoutěž Pictures of the Year International. Jeho prací si často všímá porota tuzemské soutěže Czech Press Photo. Mimo dvou desítek ocenění získal grant pražského primátora k fotografování proměn hlavního města, toto téma dlouhodobě zpracovává v sérii Fragmenty metropole.
