Komentář: Přituhuje. Už je prý neetické ukázat padajícího koně

Roman Vondrouš
Fotoreportér ČTK Roman Vondrouš na brněnské výstavě svých fotografií z dostihů, rok 2014. Foto: ČTK – Igor Zehl

Pražský hrad, konkrétně prezidentův kancléř Vratislav Mynář, argumentuje, že týdeníku Respekt, webům Deník N a Seznam Zprávy a pořadům 168 hodin a Reportéři nebude nadále už vůbec nic sdělovat proto, že je má za média dezinformační a povinností Kanceláře prezidenta republiky je dbát o svou pověst a bojovat proti dezinformacím.

Dostihový spolek má pro změnu za to, že snímky z loňské Velké pardubické, které tam exponoval fotoreportér ČTK Roman Vondrouš, jsou neetické. Za obzvlášť problematický je dle nich, zdá se, záběr zachycující pád žokeje Jana Kratochvíla z koně Sottovento při skoku přes Velký Taxisův příkop. Pád stál koně život. Protože tento web je artový, budeme se tu z obou zmíněných restrikcí vůči médiím věnovat etice fotografie a koním.

Vodroušova fotka z Taxisu Nežádoucí snímek? Velká pardubická, 11. října 2020. Žokej Jan Kratochvíl s koňem Sottovento padá na Taxisově příkopu. ČTK – Roman Vondrouš

„Série snímků je vyvážená, zachycuje vítězství, prohry, radost i smutek. Diskutovaný snímek z Taxisova příkopu je po stránce profesionální i etické v pořádku. Koně, který na nejtěžší překážce přišel o život, nijak nedehonestuje,“ vyjádřila se k tomu šéfredaktorka zpravodajství ČTK Radka Matesová Marková a dodala, že ČTK své snímky obsahově neupravuje a jakákoliv manipulace s obrazovým zpravodajstvím je nepřípustná. „Manipulací se rozumí i cenzura a takto lze bohužel vnímat postup, který Dostihový spolek zvolil směrem k našemu fotografovi. Neudělením akreditace jej trestá za to, že zachytil skutečnost.“

Paní šéfredaktorce rozumíme, souhlasíme s ní, ale přece jen její slova vyžadují korekci. Fotograf skutečností vždy manipuluje, a to z podstaty věci, protože vybírá, jaký výsek z té skutečnosti zaznamená, a jak jej zaznamená. Někdy ani není v silách jednotlivce vnímat a pochopit kontext události, kterou objektivem bezprostředně zaznamenává. Notabene každý objektiv fotoaparátu vytváří svou vlastní realitu. Bylo to dávno chytrými ženami a muži zevrubně popsáno, vyšlo o tom dost knih. To jen tak pro pořádek. Nic to nemění na tom, že šéfredaktorka Matesová Marková oprávněně oponuje, že Vondroušův snímek neetický není, že se nedopouští hyenismu. Zachycuje akci na závodišti, akci, která se stala.

Velký vodník příkop s pádem. Velká Pardubická, Velký vodní příkop, říjen 1976. Drsnější záběr, než je ten od Romana Vondrouše. Foto: ČTK – Jiří Kruliš

Na rovinu řečeno, nemá valný smysl provádět nad fotografií Romana Vondrouše (zveřejňujeme ji zde) velký interpretační koncert. Jde o technicky zdatný, obrazově působivý reportážní záběr s jasnými estetickými prvky, které tvoří kusy zeminy pršící za kopyty a dynamika obou těl, jak koně, tak žokeje. Proto také snímek získal ocenění Fotografie měsíce od Správní rady Czech Press Photo. Pro Romana Vondrouše jsou dostihy dlouhodobým tématem. Především díky pracím z nich si vydobyl kredit předního českého fotoreportéra, jednoho z mála, který se v posledních letech prosadil v zahraničí. Předloni zvítězil se seriálem snímků z dostihů v jedné z kategorií soutěže pořádané Mezinárodní asociací sportovních novinářů (AIPS). Roku 2013 získal se sérií dostihových snímků první cenu ve sportovní kategorii soutěže World Press Photo.

V čem je tedy problém? Pravděpodobně v tom, že pořadatelé z Dostihového spolku nechtějí mít v závodišti fotografa, který umí vyhmátnout dramatický okamžik, jenž se ukáže jako rozhodující a třeba i tragický. Takovou schopnost si vypěstujete právě tím, že dané prostředí fotografujete mnoho let – jako Roman Vondrouš. Zkušení, a tím pádem pozornější a méně manipulovatelní a více nezávislí fotografové jsou pro pořadatele nevítaní až nebezpeční. Protože je u nich méně zaručené, že z události poskytnou hladké, bezproblémové záznamy, které organizátoři pro svůj byznys potřebují. Peníze a politika jsou až na prvním místě – stačí si vzpomenout na obstrukce, které fotbalové kluby Slavie a Sparty v uplynulých týdnech uplatňovaly vůči jednomu fotoreportérovi (Slavie) a dvěma reportérům (Sparta) deníku Sport. Důvod byl jediný: byli nemístně investigativní.

Koněpád. Velká Pardubická, říjen 1981. Foto: Archiv ČTK

Postup Dostihového spolku tak jde s duchem doby a současných byznys trendů. Podnikatelé – stejně jako politici – si dnes díky technickým možnostem mohou obrazové záznamy pořídit sami a ty pak distribuovat dle libosti internetovými kanály. Tak si tvoří pro ně žádoucí veřejný obraz. Zdaleka ne tolik jako dříve potřebují zavedená média k tomu, aby se o jejich aktivitách vědělo. A média veřejnoprávní, na nich ekonomicky víceméně nezávislá (takovou je i ČTK), tím spíše ne. Objektivní zpravodajství může být pro byznys či politiku cosi jak veš v kožichu.

V neposlední řadě svoji roli hraje diktát korektnosti. Že na dostizích zemře kůň? Je to možné, ale hlavně to neukazujme a nemluvme o tom. Je to samozřejmě kolosální pokrytectví současné společnosti. Sice jsou v ní kvůli lidské stravě ročně zabity miliony a miliony zvířat, ovšem pěkně stranou, za zdmi, průmyslově, abychom si nekazili chuť k jídlu. A pak na dostizích padne kůň, zemře, a je to etický problém. Etické problémy se zvířaty samozřejmě existují, ale rozhodně nespočívají v tom, že renomovaný fotograf esteticky zaznamená pád závodního koně. Daleko větším etickým problémem jsou ti, kteří razí etiku po způsobu Dostihového spolku.

Smrt koně. Velká pardubická, Taxisův příkop, říjen 1991. Smrt koně. Foto: ČTK – Michale Doležal, Jaroslav Hejzlar

Související