Osobnost české fotografie Tomáš Pospěch: Fotit dnes může každý, ale dobrých věci vzniká stále docela málo
Nejen o vizuálních stereotypech, ale také o roli fotografie v dnešní společnosti jsme si povídali s fotografem, pedagogem, nakladatelem, editorem a kurátorem Tomášem Pospěchem, který tento týden získal ocenění Osobnost české fotografie za rok 2021.
Západ slunce. Jedno z největších fotografických klišé. V pražské galerii Fotografic na toto téma právě vystavují studentky a studenti Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, kurátorem výstavy je právě Tomáš Pospěch. V hodinách Intermediální tvorby studenty vedl k tomu, aby toto „demokratické klišé“ ve fotografiích tematizovali, rozebrali a zejména aktualizovali.
Kolik fotografií západu slunce máte ve svém mobilu?
Dost možná žádnou. Rád chodím do krajiny, ale prožívám to jinak, než že bych si to musel kazit fotografováním. Tento úkol – fotografovat západ slunce – jsem zadával svým studentům několik let. Připadalo mi férové, abych také něco zkusil, v počítači tedy několik západů mám.
Jak to dopadlo?
Sám jsem žádný západ slunce nevystavil, studenti byli prostě lepší. Výstava představuje jen vzorek toho nejlepšího, co vzniklo, přece jen je to poměrně malý prostor, ale i řada dalších souborů byla výborná.
Dva soubory fotografií – konkrétně Jany Kolářové a Lukáše Tofana – na výstavě pracují s jistou destrukcí slunce…
Slunce obecně vnímáme pozitivně – můžeme tu díky němu žít, hřeje nás, slouží fotografům, aby mohli tvořit, ale zároveň je to něco, co může oslňovat, pálit, sežehávat. Ačkoliv je to jedno z nejfotografovanějších klišé, může mít spoustu dalších zajímavých vazeb a významů. A i když je zdánlivě neutrální a apolitické, je zajímavé, kolik je na něj možné navěsit nejrůznějších kontextů.
Výstava Západ slunce v pražské galerii Fotografic. Fotografie Lukáše Tofana, foto: Tereza Bonaventurová Je západ slunce skutečně nežádoucí přísadou fotografie, jak píšete v kurátorském textu?
To byla nadsázka. Přes západ slunce jsme se studenty řešili spíše obecný problém, jak je fotografie tradičně spjatá s nejrůznějšími pravidly. Mnoho fotografů i teoretiků na nich dogmaticky lpí. Většina ostatních médií těmito pseudopravidly zanesena není. Vadí mi, že i ve volné tvorbě jsou studenti často svázáni poučkami a stereotypy, místo toho, aby posouvali hranice svých vlastních schopností, bojují spíše s regulemi. Ale nakonec je lepší než se rozhořčovat, si s těmito stereotypy pohrávat. Často z nich ve vlastní práci vycházím, snažím se udělat úkrok stranou, nějak je přepodstatnit, aktualizovat, upozornit na ně.
Příkladem může být mimochodem i můj projekt Šumperák. Tyto domy si stavěli lidé svépomocí a dělali řadu chyb. Proto když jsem je fotograficky interpretoval, snažil jsem se využívat všechny možné stereotypy, jak se architektura „správně“ nemá fotografovat. V Bezúčelné procházce, což byl projekt o venkovském fotbalu, jsem se také snažil vytvářet sportovní fotografie tak, jak se to dělat nemá. Horizont jsem například pokládal striktně doprostřed obrazu, fotografoval jsem v momentu, kdy míč uteče…
Co je podle vás to největší fotografické klišé?
Veškeré fráze, které se často opakují, aby zakrývaly bezradnost a prázdnotu. Už za nimi neuslyšíte další věty, abyste se dozvěděl, co tím má být řečeno. Když fotograf jen ukazuje, že to umí stejně jako jiný fotograf, ale netuší, jakou zprávu by chtěl přinést nebo k jakému osobitému vyjádření se dobrat.
Je dnes ještě vůbec možné přinést do fotografie nový pohled?
Když jsem byl v prvním ročníku, profesor Ján Šmok, legendární pedagog na FAMU, nám na jedné z prvních přednášek řekl, že nás lituje, protože vše, co fotografie mohla zobrazit, přinesla do sedmdesátých let, všechno už bylo vyfotografováno a od té doby se už vše jen opakuje. Až po čase jsem našel odvahu, koupil jsem profesorovi na baru červené a tuto větu mu připomněl. Řekl jsem mu, že mi naopak připadá, že teprve v posledních desetiletích vzniká spousta nových modelů, jak se pomocí fotografie koukat na složitý svět kolem nás. A myslím si to dodnes. Smyslem není nafotografovat něco nového, podstatou je, že obrazem, odkazujícím k realitě – a který je přesto významově mnohoznačný a současně emociálně sugestivní, můžeme říkat spoustu zajímavého.
Jak fotografii ovlivňuje české školství? Limituje ji?
Je tu nejméně devět fotografických ateliérů na různých školách, což je skvělé a odráží to zájem o fotografii v uplynulých letech. Mohlo by se zdát, že to je docela pestré prostředí, ale obávám se, že není. Chybí diverzita a především vedení k dovednostem, jak si najít své místo ve světě, jak systematicky kreativně pracovat.
Vezměte si to u mě – vystudoval jsem v 90. letech, kdy se vyučoval především černobílý sociální dokument. Od té doby se ve školství připustilo, že volné umění se může fotografovat i na barvu, zcela se změnil technologický základ fotografie, fotografie se začala fúzovat s archivem, videem, zvukem, textem, všudypřítomné jsou sociální sítě. Na co z toho mě připravila škola? Myslím, že více než příliš snadné návody, jak tvořili naši otcové a dědové, bychom se měli učit, jak kreativně uvažovat a systematicky pracovat na projektech, rozvíjet svou tvorbu. A místo nápodoby a snadných cest by měl pedagog příliš snadné pravdy problematizovat. A klidně občas přiznat, že sám neví, tápe, ale nadšeně hledá. Je zajímavé se dovídat, jak pedagog uvažoval, když začal tvořit v 70. letech. Ale neměl by tyto dovednosti studentům vnucovat pro dnešní dobu. Vždyť to, co se student naučí, bude rozvíjet dalších padesát let a třeba i učit dál, a k čemu budou v roce 2070 myšlenkové strategie z doby před sto lety?
Doporučil byste tedy dnes jít studovat fotografii?
Doporučil bych jít jednoduše studovat umění, klidně jiný ateliér než přímo fotografii. Jít na školu, kde můžete během studia případně přecházet mezi ateliéry, k zajímavému pedagogovi, který vám pomůže se najít a doporučí, jak rozvíjet svou tvorbu, a také vyjet na školu do zahraničí. Zároveň je ovšem opravdu dobré naučit se rovněž techniku fotografie. Nakonec jsou škola a pedagogové jen součástí studia, podstatné také je, že nasáváte podněty – jste obklopeni spolužáky, máte pět let hájeného času, kdy si můžete dělat, co chcete, a buď ho využijete, nebo ho proflákáte.
V roce 2019 jste spolu s Lucií Fišerovou vydali povedenou knihu Role fotografie. Jaká je tedy role fotografie v dnešní společnosti?
Studoval jsem dějiny umění a zároveň fotografii. Na dějinách umění mi většina pedagogů a spolužáků říkala, že fotografie je chladné médium, že je příliš mechanické, řemeslné, že do světa umění nepatří. Na fotografii se zase mí spolužáci bavili o objektivech a zázračných vývojkách. Necítil jsem se dobře ani v jednom z těchto světů.
Nemám rád teorii o dvoukolejnosti fotografie, že existují paralelní světy uměleckého fotografa a fotografujícího výtvarníka. Svět fotografie je mnohem vrstevnatější a chtěl jsem tyto přístupy propojovat. Pořádal jsem besedy, kam jsem zval různé fotografy, chtěl jsem, aby lidé poznali různé roviny fotografie a pokusili se je pochopit. Bohužel ale většina lidí chodila jen na své oblíbence. Řekl jsem si tedy, že když je budou mít v té knížce všechny pohromadě, třeba je to donutí si přečíst i o těch ostatních. A také mě lákalo zaznamenat výpovědi lidí, kteří používají stejnou terminologii a podobnou techniku, ale za jiným účelem a jako dobrou fotografii vidí něco zcela jiného. Role fotografie je zkrátka konstruovaně odkazovat k realitě, což můžeme využívat nejrůznějšími způsoby.
Ve vašem fotografickém souboru Češství jste dokumentoval vizuální stránku tuzemské společnosti. Existuje také nějaké typické „češství” ve fotografii?
Fotografoval jsem motivy, které jsme pravděpodobně viděli všichni mnohokrát, už je téměř ani nevnímáme, ale právě ony nás nějak spojují, vytvářejí pocit domova, společně sdílené „češství“. Snad se do určité míry dá hovořit o české, respektive o středoevropské fotografii. V určitém čase a na určitém prostoru se lidé ovlivňují, zajímají se o podobné věci, přemýšlejí určitým způsobem, nějakým podobným způsobem se zajímají o určité motivy a ztvárňují je. Současně jsme ale dobře informováni, jak se fotografie ve světě vyvíjí a promítá se to do nás.
Česká fotografie je možná specifická tím, že má velkolepou a často zdůrazňovanou tradici. Všechny ty Drtikoly, Funke a Sudky, které nám okolní státy závidí. Jenže je to současně naše zátěž. Nová generace autorů se na ni cítí být navázána, nebo do ní byla tlačena – školami, institucionálním systémem, galeriemi, kritiky, teoretiky… Na druhou stranu slovenská nebo polská fotografie téměř žádnou tradici neměla, vzhlíželi k nám, a i díky tomu jsou dnes Poláci bezesporu lepší, zajímavější a ve světě známější než my, o Slovensku se to dá říct také.
Naše fixace na tradici se projevuje i tím, že finanční toky a aktivity institucí směřovaly zejména na Sudka, Drtikola, Funkeho, avantgardu, nebo starší generaci žijících autorů. Mladá generace, která z těch devíti fotografických škol vzejde, nemá potřebné institucionální zázemí. Na škole spoustu studentů dělá zajímavé věci a po škole už o nich neslyšíte, protože bez fungující sítě různých institucí je těžké se chytit.
Je česká společnost připravená i na „neklasické” osobité vizuální projevy?
Dlouho nebyla, ale myslím, že už vyrostla celá generace, která pochopila, že když ji tradiční instituce nechtějí, je potřeba si vytvořit instituce vlastní. Tím pádem se vytvořilo i nové publikum a nová prostředí pro další podněty.
Jak posouvat hranici vkusu a vnímavosti?
To je otázka. V devadesátých letech bylo možné vystudovat gymnázium, aniž by člověk znal jediného malíře. Myslím, že by na školách měl existovat předmět, který by se zabýval dějinami fotografie a reflexí obrazu, obecně vizuální kulturou. Aby se lidé dozvěděli, jak je fotografie konstruována, jak ji číst, vytvořili si odstup a vyvinulo se u nich kritické myšlení. Školy v tomto ohledu selhávají, ale na druhou stranu se na to nedá vymlouvat celý život. K většině věcí stejně musíte v životě dojít sám.
Jsme fotografií přehlcení?
Nejsme přehlcení fotografií, jsme spíše přehlcení informacemi a možnostmi. V celém životě jsme vystaveni rozhodnutím, musíme zodpovídat sami za sebe. Ne každý je na to připraven a cítí se ve svobodě komfortně. Člověk přes den vidí spoustu podnětů, záleží však jen na něm, čemu z toho věnuje pozornost.
Baví mě dnešní doba, že fotografovat může každý, všichni máme fotoaparát v kapse a je na nás, co s ním dokážeme udělat. Podobně jako prakticky všichni umíme číst a psát, ale málokdo je spisovatel nebo básník. Nikdy mě nefascinovalo množství, nezajímali mě autoři, kteří měli tisíce výstav… Zajímalo by mě spíše, jestli měli nějaké dobré tři výstavy. Není potřeba vytvořit obrovské dílo, je potřeba vytvořit dobré dílo. Nevadí mi, že vzniká spoustu fotografií, spíš vnímám, že vzniká málo dobré tvorby. Lidé, kteří chtějí fotografovat, často před pestrostí a mnohostí světa a nebo neurčitostí umění utečou k nějakému naučenému schématu, třeba ke street photo nebo tzv. sociálnímu dokumentu, ale už se nezamýšlí, zda něco zajímavého říkají a zda to opravdu něco sděluje.
Tomáš Pospěch získal ocenění Osobnost české fotografie za rok 2021, foto: archiv Tomáše Pospěcha
Jak na tom česká fotografie je?
Máme zajímavou tradici, ale trochu na ni hřešíme a brání nám to vidět dál. Nejsme na tom nikterak špatně, máme tři různě vyprofilované časopisy, fotografie se vystavují v galeriích, ale mohli bychom chtít víc, třeba jak se do daří Polákům. Nemáme tu zajímavé galerie, které by ji uváděly do mezinárodního kontextu, nemáme teoretiky nebo kurátory, kteří by dokázali českou fotografii důrazně prezentovat v zahraničí. Každému autorovi dřív nebo později dojde, že si to musí řešit sám vlastními cestami. Rádi říkáme, jak je česká fotografie světová, ale když jsem byl mezi kurátory v zahraničí, zjistil jsem, že nikoho z české fotografie neznají. Slyšeli možná o Josefovi Koudelkovi, ale považují ho za francouzského fotografa… Aby ne, když máme oficiálně ve státních sbírkách pouze tři kurátory, kteří se fotografií zabývají.
Na čem teď pracujete?
Aktuálně bych chtěl co nejdříve dokončit katalog daru Josefa Koudelky českým muzeím. Je moc významné, že se Josef Koudelka rozhodl darovat své dílo českému státu a že bude mít Uměleckoprůmyslové museum celou jeho tvorbu. Těším se, že až přijede Josef Koudelka do Prahy, začneme chystat další materiály pro předání muzeu a současně zpracovávat jeho deníky, aby po loňské české edici byly vydány rovněž v angličtině a ve francouzštině. V nakladatelství PositiF máme v různé fázi přípravy dvanáct nových knih. Hodně si vybíráme, a pokud už na něčem děláme, je to vždy radostná práce a současně namáhavá. Knihy vznikají vždy dlouho, většinou několik let. Rád bych také knižně publikoval svou knihu Češství, která shrnuje několik projektů na toto téma z posledních dvaceti let, ale letos by to mělo být konečně dokončeno. Přece jen se cítím být především fotografem.
