„Víte, já bych se neidentifikoval jako fotograf. A historické technologie mě popravdě také nikdy nezajímaly,“ říká chvíli potom, co mě vyzvedne u dveří jednoho z pražských domů a vede mě po schodech do svého stroze zařízeného ateliéru. „Na vizitku bych si napsal, že jsem spíš umělec nebo tvůrce než fotograf. Nedáte si koblihu?“ nabízí, když staví na kávu a usedá ke stolu.

Podává mi malou stříbrnou destičku. Při prvním pohledu vypadá jako zarámované zrcátko, odrážím se v ní, ale když se na ni zaměřím pořádně, rozeznávám obraz jakéhosi trojúhelníkového předmětu. Daguerrotypie. Tento fotografický proces, na jehož konci – po množství chemických reakcí – držíte v ruce originální objekt, fotografii na stříbrné desce, vynalezl výtvarník Louis Daguerre koncem třicátých let devatenáctého století ve Francii. Jedná se o první v praxi využívanou metodu fotografování.

Ze své podstaty neumožňuje multiplikaci – jde totiž cestou přímého pozitivu, deska sama o sobě je jediným výsledným produktem. A právě v té jedinečnosti Ondřej Přibyl spatřuje kouzlo: Nezajímá jej rukodělný opar historické technologie, nýbrž to, jak komplikovaná (a drahá) metoda může být nositelem sdělení v jednadvacátém století. Na téma „jedinečnost a reprodukce fotografického obrazu“ zaměřil i svou disertační práci na pražské UMPRUM, kde absolvoval v ateliéru Pavla Štechy a posléze Ivana Pinkavy.

Observatoř, fig. 3, 2019, daguerrotypie, 12,1×9,5 cm, foto: Ondřej Přibyl

Vidět tak negativ od Roberta Capy

„Vždycky jsem měl problém s letákovostí fotografie, s tím, že to je – a dnes dokonce jen v lepším případě – pouhý papír, křehká lehká věc. Už při studiích jsem měl tendence ji nějakým způsobem zatěžovat, často se z toho stávaly spíše fotografické objekty,“ vzpomíná čtyřiačtyřicetiletý tvůrce.

Více než k fotografii, o níž mluví spíše jako o řemeslu, ho to táhlo ke studiu konceptuální tvorby na AVU, ale tenhle úmysl nakonec přehodnotil. „Maminka se celkem oprávněně domnívala, že se fotografií dá živit lépe, uvěřil jsem jí…“ směje se, protože fotografováním se opravdu živí, ovšem ihned dodává: „Kdybych tenkrát věděl, že se fotografie stane elektromagnetickou, za žádných okolností bych ji studovat nešel.“ Když začal studovat, vše se fotografovalo na film, když studium končil, digitální fotoaparáty analogovou fotografii v podstatě vypudily. „Mnozí si mysleli, že je to jen módní výstřelek, že to zase pomine. Nepominulo.“ Nechce se však negativně vymezovat vůči médiu digitální fotografie, sám běžně digitálním přístrojem fotografuje, pouze cítí, že analogové procesy jsou pro jeho tvorbu vhodnější.

U digitální fotografie postrádá onen přímý „otisk reality“, něco, co by (kromě osoby fotografa) bylo přítomno na místě expozice. U analogové fotografie je ten jedinečný objekt negativ, políčko z filmu, které má pro Přibyla rozměr relikvie, fetiše. Co je však otiskem reality u fotografie digitální? Nehmatatelná změť dat. „Vidět to slavné políčko negativu Roberta Capy by mi přišlo mnohem silnější než vidět všechny ty reprodukce, které jsou z něj udělané,“ tvrdí.

Není kam spěchat

I proto se začal zabývat daguerrotypií. Potkávají se v ní všechny vlastnosti, které ho zajímají: Je mimořádně krásná, jde o fascinující objekt; eliminuje to, co je na fotografii podle něj nezajímavé: nekonečnou reprodukovatelnost a devalvaci výsledku, navíc nabízí fyzické setkání s tím, co je na daguerrotypii zachycené.

Ze souboru Jednotliviny, 2016 –, gelatin silver print, fotogram, 13×9 cm, foto: Ondřej Přibyl

Procesem daguerrotypie zachytil několik souborů fotografií: Observatoř (2018), Mechanický divák (2014–2016), Znaky příčinnosti (2009–2012), Revers (2015), Děti (2012). Fotografování s lidmi je přitom složitější než zachycování nehybných předmětů, neboť expozice trvá asi osm až deset vteřin. „Když fotím s lidmi, snažím se, abych to, co do fotky chci dostat, reprezentoval v tu chvíli já sám,“ vysvětluje. Například v sérii Děti chtěl, aby se tvářily neutrálně, nestál o žádné nacvičené úsměvy. „Obvykle počítám, aby člověk věděl, jak dlouho ještě expozice bude trvat, pózování pod tolika světly není vždy něco příjemného. Jeden chlapeček to nevydržel a při čísle šest se blaženě usmál. Jeho maminka mi pak řekla, že jsem neměl počítat, protože má moc rád čísla. Výsledek je ale perfektní, v dlouhé expozici se mimika dobře promíchala.“

Svoji volnou tvorbu rozhojňuje bez spěchu, jeho vizuální vnímání navíc často stojí na prahu čistého minimalismu, ta díla na nikoho a nijak nekřičí. „Každá fotka nemusí být nutně agresivní, vizuálně šťavnatá. Může fungovat, i když na ní téměř nic není a divák se musí soustředit na to, aby vůbec něco viděl,“ říká ke své sérii Bílý horizont z roku 2004. A skutečně – na těchto snímcích se nachází jen bílý zasněžený horizont a několik větviček; přesto dokážou probudit emoci.

Přibyla spíše než nástup moderních technologií a zahlcenost obrazy zaráží dokumentační obsese současnosti, tedy to, jak lidé se záznamovými médii zacházejí. Zamýšlí se, jak člověk, který něco zaznamenává skrze hledáček telefonu, danou událost vlastně zažívá. Fotoaparát totiž Ondřej Přibyl vnímá jako filtr poskytující zcizovací efekt. „Člověk na místě prostě buď je, anebo fotí,“ říká.