Fotografové v hledáčku. Tomáš Rasl: Na práci s negativy mě baví ta pomalost
Fotografuje velkoformátovými měchovými kamerami jako za starých časů. Poetiku Tomáš Rasl nachází třeba i v zimou přeležené trávě. Dobrá krajinářská fotografie podle něj nemusí poskytovat monumentalizující pohled. Stačí, když pomůže objevit místo pusté, ale hrdé.
Nepotřebuje „profláknuté“ symboly v krajině. Zabývá se tím, co ostatní většinou nezajímá nebo to přehlédnou – hledá zkrátka něco, co ho zastaví v chůzi. „Je to podobné, jako když člověk putuje krajinou a dívá se po nějakém místě na přespání – lesní paseka, ležící strom, remízek… Podobně o těchto místech hovořil fotograf a pedagog Bohumír Prokůpek, když říkal, že v pralese hledá zahradu a v zahradě prales. To jsou místa, kde vzniká nějaký pocit a která mě zajímají,“ přibližuje Tomáš Rasl. Z podobných míst vytváří cyklus Místa hrdá a pustá. K názvu jej inspiroval náhodou objevený citát z díla barokního učence Bohuslava Balbína, který pedagogicky působil mimo jiné na jičínském gymnáziu a v tu dobu napsal: „Mohu za svědka uvésti muže váženého, proslaveného procestováním celé Evropy, ale i Asie a Egypta, jenž, když se tudy s páterem naším bral cestou, výslovně tvrdil, že po spatření oněch pouští asijských a afrických nic tak podobného Egyptu nespatřil, jako tato pustá a hrdá zákoutí.“ Tamní krajina obdobně učarovala Tomáši Raslovi.
Na jeho záběrech se objevují větve, tráva, rozkvetlý trnkový keř, mrtvé rameno řeky, osamocený remízek ovocných stromů… „Pocit obyčejnosti je však matoucí, při pozorném pohledu se divák dostává do dalšího, skrytého světa tajuplné poetiky, která odkrývá příběhy esenciální síly, krutosti i lásky. Raslovy krajiny jsou tichými svědky dávno zapomenutých událostí, přežívajících jen v nenápadných symbolech, v lehce přehlédnutelných detailech, ve své zasněné atmosféře bezčasí,“ charakterizuje fotografovu tvorbu kurátor Otto M. Urban.
Rasl pracuje ve volných cyklech; vznikají dlouhodobě, mají začátek, ale obvykle nikoliv konec. Kromě krajiny ho zajímají zátiší. Z těch vznikla série Ateliér. „Změť drátů, krabice plná starých hřebíků, použité pečicí papíry se v Raslových fotografiích stávají jakýmisi hrdiny proti své vůli, z nepotřebného odpadu se mění ve výsostně estetické objekty, které diváka matou i okouzlují zároveň,“ pokračuje kunsthistorik Otto M. Urban. Rasl i v použitých pečicích papírech spatřuje svého druhu fotografii – otisk; sice nevzniká světlem, nýbrž teplem, avšak stejně jako klasický snímek konzervuje stopu reality. „Ze švestkového koláče, z pizzy i ze zeleniny vznikají krásné obrazy!“ směje se fotograf.
Věnuje se převážně „neživé“ fotografii, přesto vytvořil cyklus O fyzické duši člověka a zvířete. Vznikl v pražském Anatomickém ústavu a zobrazuje různé kostry a anatomické modely. Jsou to jedny z mála barevných fotografií Raslovy volné tvorby. A momentálně započal sérii o lidech, kteří se stěhují a po mnoha letech opouštějí své byty. Rovněž pořizuje skupinové snímky. „Ale mám opravdu dlouhé lhůty dodání, většinou mi trvá tak půl roku i rok, než fotografie vyvolám.“
Dávno zapomenutý a znovu objevený dřevák
Tomáše Rasla fascinují zejména staré a dnes jen zřídka používané technologické postupy. Pracuje s velkými formáty negativů: ty z jeho kamer mají rozměry od 9×12 cm přes 20×25 cm až po výjimečných 30×40 cm. Z toho se zhotoví kontaktní kopie: vyvolaný negativ se nezvětšuje, nýbrž se položí na fotografický papír zatížený sklem, osvítí se a vyvolá. Veškeré detaily, které negativ nese, se přímo „přenesou“ na papír. „Někdo samozřejmě může říct, že když z digitálního fotoaparátu uděláte černobílou fotku, dopadne to podobně, ale není to tak docela pravda. Je neuvěřitelné, jak bohatou škálu šedé mají fotografie pořízené velkoformátovou kamerou. Tento fotoaparát má také neskutečně malou hloubku ostrosti. Pokud bych s ním teď vyfotografoval vás, budete mít ostré jenom oči a zbytek dokážu úplně rozostřit. Když si na to člověk zvykne, nechce se mu pak pracovat už s ničím jiným,“ tvrdí Rasl a dodává: „Tato práce má ještě jeden aspekt – jistou dávku pomalosti, se kterou nelze hnout. Pro někoho to může být nevýhoda, já ale tuhle brzdu, kdy je potřeba přemýšlet, mám rád a pomáhá mi rozhodnout se, co je důležité.“
Rasl není jediný, koho tento způsob fotografování fascinuje. V letech 2002–2008 byl součástí uskupení Český dřevák, jehož členy sbližovalo právě používání velkoformátových deskových kamer. Setkávali se a společně vystavovali. „Jan Reich fotografoval českou krajinu, Jaroslav Beneš říkal, že rád fotografuje to, co nemá rád, tedy třeba metro… Bohumil Prokůpek byl zase nastavený na pralesy, Karel Kuklík s aparátem chodíval zejména kolem své chalupy a nejstarší člen Petr Helbich, pamětník doby Josefa Sudka, pokračuje v jeho odkazu a i po devadesátce fotografuje,“ přibližuje Rasl.
Dědeček fotograf
K fotografii Tomáše přivedl jeho dědeček – fotograf a kameraman Ferdinand Bučina. Staré přístroje, které dědeček vlastnil, Rasla fascinovaly, bavilo ho si s ním o nich povídat. Bučina se specializoval na krajinu, ale také na etnografické a sociální motivy, povahou to byl fotoreportér. Jeho fotografie vycházely například v dobových časopisech Ahoj a Ozvěny domova i světa. „Vždy napínavě povídal o svých cestách a mě samozřejmě dobrodružství lákalo. Vybavil mě základními vědomostmi ohledně techniky fotografického procesu, když už jsem něco vyfotil, fotografie mi hodnotil. Pokud se mi nějaká povedla, řekl, že by ji podepsal. Škoda, že umřel v roce 1994, to mi bylo teprve osmnáct let, nebyl jsem ještě úplně připravený…“ O svém dědečkovi vydal na konci minulého roku spolu s Kateřinou Vytejčkovou knihu Ferdinand Bučina 1909–1994: fotograf a filmař.
Nebyl to jen dědeček, kdo Rasla ovlivnil. Jeho matka je akademická malířka a restaurátorka a všichni v rodině umí dobře kreslit. „Já ovšem kreslit neumím. Byl to právě fotoaparát, co mi dovolil rozvinout vidění, které mám.“ Ve dvanácti letech Tomáš začal chodit do fotografického kroužku v Dejvicích k panu Santlerovi, který kromě něj vychoval řadu úspěšných fotografů.
V současnosti Rasla kromě fotografie zajímá socha. Experimentuje s převáděním 2D obrazů do 3D podoby. „Socha, jak ji vnímám já, je zkrátka zvětšování reality. Fotografie dělá v podstatě to samé,“ přibližuje fotograf. Tyto experimenty začaly, když ho při cestě do práce přes hřbitov zaujala na hroby napadaná javorová semínka. Jedno vybral, vyfotografoval, zvětšil a sochař Michal Cimala mu z něj vymodeloval sochu. Vznikl tak objekt v délce osmdesáti pěti centimetrů, který se uplatnil i na jeho výstavě Mezi dnem a snem v pražské Trafo Gallery. Nyní takto pracuje například na lampičce z pecky broskve ve spolupráci s umělcem Michalem Pustějovským.
Věnuje se také ušlechtilé technice zvané bromolejotisk, kdy se, zjednodušeně řečeno, olejové barvy přenášejí na vybělený fotografický papír. Tato metoda byla populární v první zhruba třetině dvacátého století. „Je to pracná věc, s množstvím úkonů, které je nutné dodržet, ale výsledek stojí za to. Každá fotografie je originálem, obraz vzniká až v poslední fázi, kdy ručně válečkem nanáším barvu na papír a v jeden moment si musím říct, že už je to hotové.“ Kromě toho Rasl experimentuje s kyanotypií, fotografickým modrotiskem, kdy se na chemií zcitlivěný grafický papír položí negativ a osvítí se sluncem nebo umělým ultrafialovým světlem. Vznikne tak namodralý obraz.
Ačkoliv stěžejní část autorovy volné tvorby tvoří „staré“ způsoby fotografování, Tomáš Rasl se moderním technologiím nevyhýbá. Využívá jich hlavně pro zakázkovou tvorbu, zejména při dokumentaci architektury. „Jasně, že fotím i na mobil. Beru ho ale spíše jako skicáček, fotografování na něj mě neuspokojuje do té míry, aby z toho vznikla nějaká vážná věc…“
Tomáš Rasl (* 1975) vystudoval Střední průmyslovou školu strojnickou, fotografii studoval na Pražské fotografické škole a studia zakončil (2003) na Katedře fotografie pražské FAMU. V roce 2002 se připojil k dnes již neexistující skupině Český dřevák, kterou roku 2000 založili fotografové Karel Kuklík, Jan Reich, Jaroslav Beneš a Bohumír Prokůpek spolu s Petrem Helbichem. K volné tvorbě využívá dřevěnou velkoformátovou deskovou kameru. Jeho dědečkem byl fotograf Ferdinand Bučina, o němž – spolu s Kateřinou Vytejčkovou – připravil vloni vydanou knihu Ferdinand Bučina 1909–1994: fotograf a filmař. Rasl vyučuje fotografii na Vyšší odborné škole grafické a střední průmyslové škole grafické v Praze. Má dvě dcery, a když nefotografuje, jezdí na kánoi, na kole nebo chodí na ryby. Rád se toulá po (téměř) neobydlených částech světa, za zmínku stojí sjezd řek v Mongolsku nebo Kanadě, výprava do lesů Sikhote Aliň na Dálném východě Ruska, stavba balsového voru v Bolívii nebo přechod Kavkazu v Ázerbájdžánu…
