Fotografové v hledáčku. Jiří Thýn: Abstrakce není ve fotografii možná

Vchod do právě probíhající výstavy Mlčení, torzo, přítomnost v pražském Domě fotografie je zvláštní. Vyřezávaný otvor zakrytý oponou. Ještě než ji člověk poodhrne, dozví se, kdo v „představení“ bude hrát. V hlavních rolích čtyři sochy představitelky meziválečné avantgardy Hany Wichterlové – Portrét Vincence Makovského (1928), Kompozice (1929–1930), Pupen (1932) a Pecka (1964). Thýn se s Wichterlovou osobně nikdy nepotkal. Zaujala ho však, jak se píše v textu k výstavě, „jednoduchá forma, organičnost, dynamika a vnitřní integrita jejích soch“. Když vstoupíme za oponu, začne se odehrávat experimentální představení a fotografický dialog Thýna s Wichterlovou.

Před námi se rozprostře přehlídka fotogramů (tedy obrazů „malovaných světlem“, které vzniknou tak, že se na světlocitlivý materiál přiloží předmět, osvítí se a expozice se poté vyvolá), v druhém patře pak černobílé i barevné víceexpozice a různé plošné objekty – průřezy. Jejich tvar hraje a koresponduje s tvary soch.

Jiří Thýn, Prostorová morfologie No. A_B0A6752(zdroj: H. Wichterlová, Portrét Vincence Makovského, 1928), 2021, černobílá fotografie, modrý pigment, pohled do výstavy Jiří Thýn: Mlčení, torso a přítomnost, Galerie hl. města Prahy, foto: Tomáš Souček

Není to poprvé, co byly sochy pro Jiřího Thýna inspirací. Před deseti lety, v roce 2011, se v bývalých prostorách Galerie hlavního města Prahy na Staroměstské radnici uskutečnila výstava Předobrazy, prostor, abstrakce, která „analyzovala“ kubistické plastiky Otto Gutfreunda. „Zajímala mě možnost abstrakce ve fotografii. Použil jsem klasický kubistický postup – zobrazení celé věci v jednom plánu – fotil jsem sochu ze všech stran pomocí víceexpozice a ukázal ji tak v jednom snímku.“ Došel však k tomu, že abstrakce jako taková ve fotografii možná není – vždy jde o zachycení toho, co je před objektivem. Přesnější je proto pojem nenarativní fotografie.

Teoretik fotografie Filip Láb o výstavě tenkrát pro web Aktuálně napsal: „Bez větších kontextuálních znalostí a orientace v moderním umění může být (výstava) prakticky nečitelná. Na straně druhé: Poučenému citlivému divákovi může poskytnout velmi rafinovaný a intenzivní zážitek, který bude obtížně hledat konkurenci.“ To splňuje i aktuální výstava Mlčení, torzo, přítomnost, kterou lze v Domě fotografie navštívit až do 3. října.

Krize fotografie

S fotogramy Jiří Thýn začal, když pocítil, jak na něj doléhá krize fotografie. „Nevěděl jsem, proč bych měl dělat další fotografické obrazy, když už je jich teď tolik. Řekl jsem si tedy, že musím začít od nuly – věci si sám znovu formulovat a prožít,“ vysvětluje. Tvrdí, že přímý světelný otisk předmětu na fotopapír mu dává možnost bezprostřednosti. Z tohoto počínání v roce 2009 vznikla výstava 50% šedá, ve které zkoumal médium analogové fotografie.

Tenkrát se snažil médium fotografie racionalizovat, analyzovat, zkoumat jeho hranice a dávat mu jasný rámec. Dnes už mnohem více akcentuje emoce, s obrazem pracuje uvolněně. „Čekám, až na mě věci začnou promlouvat, a pak se držím pocitu, který mě vede. Nemyslím si, že je důležité mít všechno promyšlené od začátku, nechávám, aby se věci ,zjevily‘ – význam se pak složí sám,“ tvrdí.

Jiří Thýn, Bez názvu, ze série So Sad in these Luxurious Times, 2009, foto: Jiří Thýn

K fotografii jako takové se Thýn dostal při studiu oboru zlatník-klenotník na střední škole. Fotografii měl jako volitelný předmět. Začala ho bavit mnohem víc než šperky. Asistoval strýci spolužačky – známému fotografovi Janu Pohribnému, který mu také dodal odvahu, aby se přihlásil na UMPRUM do ateliéru Pavla Štechy. Ačkoliv i Thýn začínal jako dokumentární fotograf, už na škole si uvědomil, že ho fotografie více zajímá v kontextu současného výtvarného umění. Absolvoval stáž na AVU u Jiřího Kovandy a Vladimíra Skrepla. Využil také několika zahraničních stipendií, například pobyt v Ateliéru fotografie na TAIK University v Helsinkách, PROGR v Bernu nebo FONCA v Mexico City. „Dá vám to klid na práci, máte jakousi finanční nezávislost a nemusíte být semletí každodenním provozem a tím, že se člověk musí nějak živit.“

Jako jeden z hlavních milníků však označuje návštěvu výstavy konceptuálního umělce Jána Mančušky v pražské Špálově galerii. „Byl jsem naštvaný, vůbec se mi to nelíbilo, nechápal jsem. Ale pak mi došlo, že se na to koukám špatně a otevřel se mi nový svět,“ vzpomíná. Předčasně zesnulý Ján Mančuška se pak pro Jiřího Thýna stal velkou inspirací.

Začal fotografovat, aby se dozvěděl víc o sobě. Neklade si otázky, jestli to, co vytváří, bude srozumitelné pro diváka. „Ve chvíli, kdy bych takto začal přemýšlet, věci by přestaly vznikat. Nebo by vznikaly úplně jinak.“ Přitahuje ho tedy spíše vnitřní emocionalita věcí. Proto do slov formulovatelný smysl v abstraktním umění – či, chcete-li, v nenarativní fotografii – Jiří Thýn nutně nehledá.

Jiří Thýn (* 1977) vystudoval UMPRUM u Pavla Štechy, absolvoval také stáž na Akademii výtvarných umění v Praze a několik zahraničních stipendijních programů. Působil jako vedoucí Ateliéru postkonceptuální fotografie na pražské FAMU, nyní vyučuje na Scholastice v Praze a na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. V letech 2011 a 2012 byl ve finále Ceny Jindřicha Chalupeckého. Mimo svou volnou tvorbu fotografuje pro časopis Art+Antiques a spolupracuje s grafiky.