Fotografové v hledáčku. Jiří Turek a Jana Jabůrková: Člověka musíte vykolejit
„My jsme na vás dva,“ říkají, když na člověka namíří foťáky. Jiří Turek a Jana Jabůrková portrétovali už kdekoho – politiky, nejbohatší podnikatele, sportovce i herce. Kdo vyfotil přesně jakou fotku, neprozrazují. Je to totiž podle nich jedno.
„Dáte si víno? Víte, my možná vypadáme jako pankáči, kteří se většinu života toulají po vinárnách a barech, ale jakmile přijde na práci, jsme velmi precizní. Když se fotí, nepouštíme hudbu, nebavíme produkční. Chceme, aby všechno fungovalo, bylo na svém místě na čas. Práce není večírek. Ten přichází, až když skončíme,“ říká Jiří Turek, zatímco nalévá trochu červeného. Zrovna se s Janou Jabůrkovou z jednoho focení vrátili.
Značka J3T, odkazující na tři písmena J a jedno T v jejich jménech, vznikla na začátku roku 2015. Od té doby fotografují spolu – věnují se zejména komerční a lifestylové fotografii. Pracují pro český Forbes, fotí kampaně politickým stranám i linkám bezpečí nebo ilustrují kuchařky.
„Vzniklo to tak, že mě můj kamarád požádal, abych mu vyfotila portrét. Ale bál se, že to pokazím, tak se nenápadně zeptal, jestli by se mnou mohl být i Jirka, který měl více zkušeností. A tak jsme jednoho člověka portrétovali dva. Fungovalo to překvapivě velmi dobře,“ vysvětluje Jana Jabůrková. Ta do té doby pracovala v médiích, věnovala se PR, působila jako tisková mluvčí např. společnosti ČEPS a kariéru v těchto oborech zakončila jako mluvčí Rusnokovy vlády. „Od té doby nemluvím. Ani při fotografování. Lidem nechávám prostor, netlačím je do póz.“ V tom se jejich přístupy liší – Jiří Turek většinou rovnou navádí a vysvětluje, co má kdo dělat. Na každého pak fotografovaní reagují jinak – a to se projevuje i na výsledných snímcích. Fotografie, které oba pořídí, ale „hodí do jednoho pytle“ a neprozrazují, kdo vyfotil jakou. Všechny podepisují oba.
Špatný bubeník, dobrý fotograf
Když Jiřímu Turkovi bylo šestnáct, hrál v kapele na bicí a do toho fotil muziku. „Byl jsem dost špatný bubeník. Po jednom koncertě to někdo nevydržel a řekl mi, jestli už nechci radši jenom fotit,“ a tak dráhu hudebníka pověsil na hřebík a začal se věnovat pouze fotografii. Studoval na Institutu výtvarné fotografie (dnešní Institut tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě v Opavě), ale tvrdí, že největší školou pro něj byly noviny, konkrétně MF DNES, pro které od roku 1990 pracoval. Fotografoval Václava Havla i války v Bosně a Hercegovině a v zemích bývalého Sovětského svazu. Za svoje fotografie získal dvakrát první místo v kategorii Umění (za roky 1998, 1999) v novinářské soutěži Czech Press Photo a jeho fotografie také uspěla v roce 1995 v soutěži Nejlepší sportovní fotografie roku.
A pak v roce 2002 odjel do New Yorku. „Myslel jsem si, jak jsem dobrej. Pokoušel jsem prorazit, ale zjistil jsem, že to moc nejde. Říkali mi, že to tam není o tom, co člověk umí, ale spíš o tom, koho zná,“ vzpomíná fotograf. Udělal několik chyb. Jako jednu z nich označuje nákup databáze kontaktů, na které rozesílal své portfolio s nabídkou. Z mnoha adres se mu mail vrátil se sdělením, že porušil antispamový zákon, ostatní ani neodpověděli.
V New Yorku začal pracovat na dlouhodobé sérii fotografií různých měst. Na tomto projektu, dnes nazvaném cityLOVE, spolu s Janou Jabůrkovou stále pracují. Tenkrát ještě experimentoval se starými technikami – fotografickým tiskovým procesem lithprint, při kterém se dosáhne tmavých stínů a jasných světel. Soubor fotografií pořízených v New Yorku se mu povedlo vystavit v prestižní Leica Gallery New York. „Zrovna jsme šli zapíjet vnuka kamaráda, když mi zavolal majitel galerie Jay Deutsch s tím, že se mu líbí moje fotografie, ať se za ním hned ráno stavím se svým portfoliem,“ vypráví Turek. To mělo být ve formátu A2, zapaspartováno a na kvalitním materiálu. Dodělával ho celou noc. Vyšlo to. Ovšem v den, kdy se konala vernisáž, zápolil se zápalem plic, léčil se ve špitále. „Prošvihl jsem vernisáž své nejzásadnější výstavy. Nakonec jsme uspořádali ještě druhou. Přišel na ni i známý newyorský fotograf Ralph Gibson a povídal mi, že takhle New York nevypadá, že on to musí vědět. Jenomže já ho tak prostě viděl.“
Úkol fotografa? Rozhodit
„Oba jsme se už dříve setkávali s vysoce postavenými lidmi, nemáme z nich strach nebo přehnaný respekt, bavíme se s nimi normálně. S mnohými spolupracujeme dlouho, víme, co si můžeme dovolit, že se občas může i zařvat… Nechceme urazit, ale rozhodit. Vyndat člověka z komfortní zóny,“ popisuje Jana Jabůrková způsob focení. Fotí rychle, přesně vědí, jakých snímků chtějí dosáhnout.
Fotografii vnímají jako osobní výpověď, nejde jim o to, jak skutečnost vypadá, ale spíš o to, jak ji fotograf vidí. Při reportážích často používají delší čas – čím delší čas, tím více emocí, tvrdí. „Máme tu nejlepší techniku, která je k dostání. Někdy však potřebujeme vrátit do fotografie autenticitu, proto reportáže fotíme jiným foťákem s menším čipem, aby to nepůsobilo tak dokonale.“ Každá fotografie se podle nich skládá ze tří věcí – fyziky, kompozice a „teď“, tedy autenticity, emoce, milimetrů. „Teď“ je to, co dělá rozdíl. A také to, co se nelze naučit.
Jiří Turek (* 1965) začínal jako fotoreportér. Fotografoval osobnosti jako David Bowie, Luciano Pavarotti, Lou Reed, Sting, Rolling Stones, fotil světové kampaně pro Finlandia vodku, Aegon nebo Altoids, v Čechách pak pro T-Mobile, Vodafone, Škoda Auto apod. Několik let žil v New Yorku, Londýně či Berlíně. V Leica Gallery New York měl svou velkou autorskou výstavu fotografií z New Yorku a avantgardních fashion fotografií pod názvem „FASHION & …“. Ve spolupráci s Janou Jabůrkovou pokračují a rozvíjejí projekt cityLOVE. Fotografii učil na Slezské univerzitě.
Jana Jabůrková (* 1975) pracovala v cestovní kanceláři, v médiích, v PR i jako tisková mluvčí ČEPS a Rusnokovy vlády. Vždy však chtěla fotografovat. Svůj sen si splnila – od roku 2014 tak činí ve spolupráci s Jiřím Turkem. Pod značkou J3T fotografují pro český Forbes, politické strany, komerční subjekty i kuchařky.
