Fotografové v hledáčku. Michaela Kročáková: Je důležité posouvat hranici vkusu
Mateřství jí přineslo nedostatek času na vlastní tvorbu. Hlavním tématem Michaely Kročákové se díky tomu staly její dcery. Nepředstavujte si hned kýčovitě roztomilé fotografie potomků. Jsou to práce spíše temné, tajemné, pohádkové.
Je podvečer, před bouřkou. Ale ještě je čas, tlumivé burácení ke skupince tří lidí doléhá jen nepatrně. Michaela drží v ruce fotoaparát, pozoruje svoje dcery, jak se přibližují ke keřům svlačce. Procházky jihočeskou krajinou, kde se Michaela narodila a kde nyní také bydlí, doplňuje o vyprávění příběhů. Je podvečer a vzduchem se kromě ohlášek bouřky nesou tajemné pohádky.
„Líbí se mi, když se obraz rozehraje sám, já ho pak jen sleduju a zachytím ve správný moment,“ přibližuje Michaela Kročáková, jak ke své tvorbě přistupuje. Příběhy začaly její procházky s dcerami doprovázet ve chvíli, kdy se ta menší začala bát tmy. Při hře, která se z vypravování rozmotává, dcera na strachy zapomíná – a Michaela Kročáková s foťákem v pohotovostním režimu rozehrané scenérie zaznamená. „Moje fotky jsou někde na pomezí dokumentu. Jde sice o inscenovanou hru, ale zachycený okamžik nijak nepřikrášluju, vyfotím ho tak, jak se odehraje.“ V počítači potom snímkům ztlumí barvy, obrazy potemní, stanou se ještě více tajemnými.
Hranice vkusu
„Hranice obecného vkusu je jinde než moje fotografie. Prakticky všem se líbí barevné, přesaturované fotky roztomilých dětí, takových je plný Instagram. Asi je důležité tu hranici posouvat, ale to je těžké, když se skoro všichni zdráhají chodit do neprobádaných vod,“ tvrdí. Vzpomíná na některé reakce na svoji knihu fotografií Vyprávěj potichu, která sestává ze souborů Já v tom vidím pohádku a Vyprávěj potichu. Často slýchala, jak jsou její snímky tmavé, jak na ostatní působí pošmourně, smutně.
Michaela Kročáková studovala učitelství pro mateřské školy na Jihočeské univerzitě. Školu nedokončila, našla se ve fotografii. Stála modelkou různým fotografům, nikdy však nebyla spokojená s tím, jak ji zachycovali. „Všichni používali takový kýčovitý, bezduchý styl, tak jsem si řekla, že bych se mohla vyfotit líp.“ Své autoportréty začala fotit na starou analogovou Yashicu, dlouhé hodiny pak trávila ve fotokomoře, kterou si zřídila ve sklepě.
Jeden z jejích autoportrétů vyhrál první místo v soutěži Základní Instinkt o nejlepší akt roku 2011, kterou pořádal časopis Instinkt a server Fotopatracka.cz. Fotograf a předseda poroty Robert Vano k fotografii poznamenal: „Vybral jsem fotografii Autoportrét od Michaely Kročákové. Fotografii komponovanou do čtverce, kde na první pohled vnímám výřez těla, o jehož krásu v aktu jde. Tato krása, která je vedví stínem a dělí symetricky snímek na dvě poloviny, na stránku světlou a tmavou, stejně jako je to v životě, stejně, jako je to v každém z nás. Tato práce u mě vítězí atmosférou, vnímám příběh a mám chuť si ho i domýšlet, dívat se a lámat si hlavu, nač myslí model a autor fotografie, kteří v tomto případě jsou v nejtěsnější symbióze, jaké lze dosáhnout jen při autoportrétu.“
Fotokomoře odzvonilo
Ve svých začátcích se Kročáková orientovala také na dokumentární fotografii. S fotoaparátem procestovala Albánii, Rumunsko, USA, Dánsko a své fotografie a reportáže z cest publikovala v časopisech Svět a Cestopisy. V Albánii, která patří k nejchudším evropským zemím, se jí stalo několik nemilých příhod. „Tomu klukovi bylo asi pět, obdarovala jsem ho nějakou drobností a on mě dovedl do hloučku, kde seděla žena a několik dalších prcků. Chvíli jsem si s nimi povídala a pak jsem chtěla pokračovat v cestě. V tom ale za mnou přiběhl ten klučík a v náručí měl miminko, které mi začal vnucovat a snažil se ho zpeněžit. Naštěstí jel kolem zrovna policista, který mě z této šlamastiky dostal,“ vzpomíná Michaela na jeden drásavý zážitek.
S narozením dcer ovšem dlouhým dnům ve fotokomoře i cestování odzvonilo a Michaela musela začít objevovat (rychlejší) digitální fotografii. Ta ji dlouho nebavila, fotografie se jí zdály ploché, bez duše, zápasila také s jejich úpravou v počítači. Pomohl jí Evžen Sobek, na jehož letní fotoškolu v Želivě přijela jako modelka. V tu chvíli si už byla jistá, že spíše než před objektivem by byla raději za ním. Další rok se na fotoškolu sama přihlásila a sestavila soubor fotografií, s nímž posléze usilovala o přijetí na Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity. Přijali ji. „Hned jsem věděla, že to je moje krevní skupina,“ říká. Nyní je ve třetím ročníku a pracuje na bakalářské práci na téma dítě v krajině. „Nevím, jestli se chci věnovat fotografii komerčně. Vzdělání časem posunulo hranice mého vkusu. Zatím nejsem ochotná upozadit svůj styl a snažit se zavděčit lidem pomocí podbízivé fotografie. Proto si také nejsem jistá, že se fotografií někdy chci živit. Cestu vidím spíše ve vlastní volné tvorbě, která je mimo obvyklé komerční proudy.“
Michaela Kročáková se narodila v roce 1984 v Jindřichově Hradci. Fotografii se věnuje od svých 23 let. Začínala s fotografováním autoportrétů a dokumentů. Dlouhodobě je jejím tématem jihočeská krajina, od narození dcer také dítě v krajině. V roce 2011 se zúčastnila fotografické soutěže Základní Instinkt týdeníku Instinkt. Odborná porota v čele s fotografem Robertem Vanem a zakladatelkou Czech Press Photo Danielou Mrázkovou vybrala její autoportrét jako nejlepší akt roku 2011. V roce 2017 se stala vítězkou otevřené výzvy (Open call) festivalu Měsíc fotografie v Bratislavě. Má za sebou čtyři autorské výstavy a několik společných výstav. Nyní studuje na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity. Žije v podhůří Novohradských hor a má tři dcery.
