Fotografové v hledáčku. Radek Brousil: Neortodoxně rozkročen různými směry

Textilní objekty zavěšené ze stropu potisknuté fotografiemi, obrazovky s videy a fotografiemi položené na zemi na polštářcích, dřevěné konstrukce s fotografiemi detailů ze soch Ferdinanda Maxmiliana Brokoffa. To jsou některé práce z portfolia Radka Brousila. Absolvent ateliéru fotografie na UMPRUM v Praze nedělá klasické výstavy zarámovaných fotografií. Fotografie často používá coby součást instalace, jako předmět, objekt, sochu, kombinuje je s textilem, keramikou nebo videem. I proto se přihlásil na doktorské studium sochy na pražské UMPRUM, které plánuje letos na podzim dokončit.

Školy (života)

S fotografií Brousil pracuje experimentálně, přičemž určující pro něho jsou obsah, kontext a možnosti, jak s obrazem pracovat. „Když je dostatečně silný obsah, fotka může být vytištěna klidně na nějaké špatné tiskárně a bude to úplně jedno,“ říká o formě či lépe o technickém aspektu věci. To, že se bude víc než na komerční tvorbu, jíž se nicméně stále věnuje, orientovat na tvorbu volnou, si uvědomil na roční stáži v Montréalu na Concordia University, kam odjel, když studoval na UMPRUM. „Když vystupujete jako vizuální umělec a ne komerční fotograf, tak si lidé myslí, že zakázky už nefotíte, takže vás tolik nevyhledávají. V zahraničí za vámi lidé chodí na základě toho, co umíte. Tady to tak bohužel není,“ zamýšlí se.

Z výstavy Green Fashion finalistů ceny Oskara Čepána v Cvernovka Gallery v Bratislavě, 2017, foto: Radek Brousil

K umění Brousila přivedla graffiti, která vytvářel, když byl teenager. Po střední škole odjel s rodiči do Bruselu, kde studoval Akademii užitých umění orientovanou na malbu, kresbu a fotografii. Po návratu do Česka začal pracovat s videem a animacemi. Přihlásil se na pražskou AVU na Nová média k Jiřímu Bieleckému a na UMPRUM, tam konkrétně na fotografii k Pavlu Štechovi. Půl roku navštěvoval obě školy, pak se soustředil na fotografii. Věnoval se jí i na stáži na London College of Communication. V té době ještě přemýšlel, že by v Londýně žil, ale rychle si to rozmyslel. „Je to město, které nerespektuje lidskost, lidé se tam jen ženou za prací a kariérou,“ poznamenává Brousil. „Nocoval jsem v komoře bez topení s dírou v okně. První noc jsem spal ve veškerém oblečení, které jsem měl s sebou. Zachránila mě fotografka Bet Orten – řekla, že můžu bydlet u ní v bytě, v té době v Londýně zrovna také studovala.“

Krvavé růže a jiné souvislosti

Poté, co dokončil vysokou školu a našel si ateliér, začal pracovat na cyklu Studio Works. Zabýval se v něm ateliérovým vybavením; chtěl odkrýt pozadí vzniku fotografií, fetišizoval a romantizoval nástroje fotografa, analyzoval médium fotografie. Když se v ateliéru pohyboval, všímal si, že s věcmi, s nimiž pracuje, začíná mít intimní vztah. A to se snažil zachytit.

Časem mu to přestávalo stačit a začal se orientovat na sociálně politická témata. Při jednom z focení ho zaujalo, že jeho fotoaparát nebyl schopný zaostřit na tmavou barvu pleti. A tak se dostal k zajímavému fenoménu – skrytému rasismu ve fotografii. Za sérii The Ultimate Norm, zabývající se touto tematikou, získal v roce 2015 Cenu Oskara Čepána (slovenskou obdobu české Ceny Jindřicha Chalupeckého). Ve svých dalších pracích se věnoval ekologické a etické stopě lidské společnosti. V Red Naomi kriticky reflektoval africký florální průmysl – zajímalo jej, jakou cestu musí předmět lásky a náklonnosti v podobě růží urazit a jaké to má ekologické dopady. Zjistil, že překvapivě velké.

Jeho aktuálním tématem jsou emoce. „Řeším svou minulost, vracím se do devadesátých let, kdy jsem byl teenager. Vzpomínám, co mě obklopovalo a formovalo,“ říká. Na začátku procesu tvorby u Brousila je vždy důkladná rešerše. Sbírá podněty, vytváří skici. „S fotografií operuju až ve druhém kroku, kdy řeším formu toho, jak to celé bude vypadat.“ A potom ještě následuje scénografická fáze: Koncipuje prostor, do něhož objekty a fotografie umístí.

Plakát k filmu Can You Still Feel The Butterflies?, grafický design Matúš Buranovský, 2021

„Hey, look at this guy!“

Radek Brousil připouští, že jej zásadně ovlivňuje médium, na něž obraz zaznamenává. Tomu se koneckonců věnovala i jeho jediná fotografická kniha Rozmluvy. Na rezidenci v bývalé vlakové stanici ve slovenské Banské Štiavnici snímal jeden objekt z různých úhlů, na různé formáty a různými fotoaparáty a tematizoval tím, jak daná optika ovlivňuje výsledný obraz.

Záznamové médium podle něj různě vnímá i portrétovaný člověk. To si uvědomil, když fotografoval kapelu Beastie Boys pro časopis Vice. „Bylo tam tehdy hodně fotografů, ale já byl jediný s analogem – koukli se na mě a řekli: ,Hey, look at this guy!‘ Foťák je zaujal, byl jsem ten podivín, který se na ně koukal skrz šachtu foťáku, takže mi dali nejvíc času.“

Kromě fotografie se Radek Brousil věnuje i hudbě a filmu. Začínal jako DJ, ale omrzelo ho neustále pouštět cizí hudbu. Začal chodit na hodiny zpěvu, založil kapelu Videos, pro niž psal texty a staral se o vizuální stránku klipů. „Víc než o samotnou hudbu šlo o audiovizuální projekt,“ přibližuje „nastavení“ Videos. Ve spolurežii s Kryštofem Hlůže aktuálně dokončil krátkometrážní experimentální film Can You Still Feel The Butterflies?, který co nevidět zamíří do festivalových kin, funguje však i v galerii, což si Brousil nedávno ověřil na své výstavě There was a choir, there v budapešťské Glassyard Gallery. Na letošní podzim plánuje výstavu v pražské Galerii Lítost.

MgA. Radek Brousil (* 1980) je fotograf a vizuální umělec, který vystudoval ateliér fotografie na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Část studia strávil na Concordia University v Montréalu a také na London College of Communication. Zabývá se společenskopolitickými tématy, pracuje s textiliemi, keramikou i videem. Kromě volné tvorby učí na vyšší odborné umělecké škole Scholastika a jeho fotografie používá nakladatelství Fra pro obálky svých knih.