Fotografové v hledáčku. Ivan Pinkava: Umění, které neznepokojuje, se blíží kýči
Občas se o něm píše, že to je symbolistní fotograf. Nebo fotograf aktů. Někdy také fotograf křesťanských či antických motivů. Všechny tyto škatulky odmítá. S diváky fotograf Ivan Pinkava hraje hru, v níž rozplétá složitější interpretační linky.
Stmívá se a sychravost podzimu zalézá do těla, když mířím ze zastávky autobusu k rodinnému domku poblíž Prahy, kde fotograf Ivan Pinkava už řadu let bydlí. Staví vodu na čaj a usedá do křesla. „Podívejte se na tento obraz Vladimíra Vély,“ ukazuje na velké plátno na stěně a pokračuje: „Stále si kladu otázku, co to vlastně je. Všechno dobré umění v sobě obsahuje tajemství. V momentě, kdy je už vše vyřčeno, nevím, proč bych na to měl znovu koukat. Umění by nás mělo znepokojovat. Pokud to nedělá, nebezpečně se blíží kýči.“
Ivan Pinkava je synonymem pro ateliérovou fotografii. Před (v několika ohledech přelomovou) výstavou v pražské Galerii Rudolfinum v roce 2004, nazvanou Heroes, se zaměřoval zejména na lidské tělo a tvář a fotil výhradně černobíle. To se změnilo – jeho novější fotografie se neuzavírají do černobílé škály, a kromě lidí, kteří ho stále fascinují, se věnuje i nefigurativní fotografii. „Nemám rád slovo zátiší. To vás hned vřazuje do kategorie čehosi, co má být ‚prima’ klidnou fotkou do rámečku. Stejně tak nemám rád, když se v souvislosti s mými fotografiemi mluví o aktech. Akt sám o sobě většinou nemá obsah, jde v něm hlavně o formu. Mě zajímá obsah sdělení – a že ho nese zrovna nahé tělo, to je jen tak mimochodem,“ vysvětluje.
Ecco la Lucce! Tento černobílý snímek z roku 1996 byl titulní fotografií zmíněné výstavy Heroes i stejnojmenné monografie. Jedná se přitom o dvojitou parafrázi obrazu Svatý Jan Křtitel, který vytvořil Jan Zrzavý na základě obrazu Leonarda da Vinci. Podobné postupy Ivan Pinkava využívá často. Milena Slavická o tomto způsobu Pinkavovy práce v recenzi na stránkách magazínu Fotograf tehdy napsala: „Atributy, gesta, případně složitější aranžmá, aktivizující naši kulturní paměť, způsobí, že (divák) postavy identifikuje, i když na Pinkavových fotografiích mají svou novou, možná můžeme říci ‚aktuální podobu‘.“ Symboly a gesta umělec využívá jako odkaz k odkazu a tím je, podle svých slov, znehodnocuje.
FAMU jako omluvenka ze zaměstnání
Ivan Pinkava studoval střední průmyslovou školu grafickou. O fotografii poprvé zavadil, když mu bylo patnáct. „Fotil jsem nesmysly, jako kdokoliv, kdo dostane první foťák,“ vzpomíná. Už od střední školy ho fascinovali lidé. Zdálo se, že kvůli politickým problémům v rodině je pro něj vysoká škola zapovězená. Nakonec se ovšem na FAMU dostal. „Dnes se fotografie přeci jen už jako rovnoprávné umění vnímá, tenkrát ovšem měla jiný status, fotografii nikdo nesbíral, škola byla tedy spíše přípravou na komerční dráhu fotografa. FAMU byla výsada k tomu, že člověk nemusel chodit do zaměstnání a mohl pracovat na volné noze.“
Právě na FAMU vznikly jeho první práce, za nimiž si stojí dodnes. V půli osmdesátých let portrétoval tehdy začínajícího amatérského režiséra a herce Petra Lébla, později slavného (a předčasně zesnulého) uměleckého šéfa Divadla Na zábradlí. „Měl zavřené oči. Byla to taková posmrtná maska, jako by předjímala jeho budoucí osud,“ říká. Tato fotka pak byla klíčem k budoucímu souboru imaginárních portrétů již nežijících spisovatelů, se kterým diplomoval. Většina portrétovaných byli lidé z disentu či blízkého okruhu, jeho přátelé. „Byla to taková romantická hra s režimem, fotografovat de facto zakázané lidi a pak je vystavovat. Nikdo na to nepřišel.“
Pinkavovou tvorbou prolínají základní otázky smyslu existence. Konečnost, vratkost života. Zkoumá, jak jsou věci i lidé křehčí, zranitelní, jak jednoduše můžou spadnout a rozbít se. „Mám za to, že jsme si všichni v nějaké spodní úrovni vědomí podobní, máme stejné zdroje a stejné potřeby. Jakmile se člověk této vrstvy ve tvorbě nějak dotkne, může pak oslovit i nepoučeného diváka,“ myslí si Ivan Pinkava.
Fotím jen párkrát za rok
Pracuje nekontinuálně. Sbírá podněty, které ho zaujmou, a pak hledá předměty, které by s tématem souvisely, mohly by být nositeli sdělení. Jednotlivé fotografie dopředu pečlivě promýšlí, dělá si „nešikovné“ skici a píše k nim „zmatečné“ poznámky, aby si později dokázal znovu vybavit ten moment, který chce zobrazit. Při samotném fotografování však čeká na to, kdy vše samo uhne kamsi jinam a situace se začne vzdalovat jeho racionální kontrole a původní zamýšlené konstrukci. Myslí si, že až v tu chvíli se začne dít něco podstatného.
Vzpomíná na jednu ze svých starších fotografií – Ó sladká krvi (1995). Nebyla to situace, která vznikla z jeho hlavy, ačkoliv o jakési parafrázi Ecce Homo, zbičovaného Ježíše Krista, přemýšlel už delší dobu. „Bavil jsem se na tohle téma s mým kamarádem. Při jedné ze schůzek přišel z koupelny pořezaný a řekl, že tedy můžeme fotit. Nečekal jsem to. Nebyl jsem na takové focení připravený, ale věděl jsem, že se děje něco zásadního, že je to pro něj důležité. Akt sebepoškozování můžeme číst jako skryté sebetrestání, je to jistá katarze, která může přispět k narovnání. Říkal jsem si, co jsem to spustil… Nikdy jsem ale nelitoval, ta fotka je stále silná a má své obecné sdělení,“ přiznává autor.
Ivan Pinkava, jak prozrazuje, nefotografuje často, skoro vždy je to v noci, což je čas, který mu pro práci vyhovuje. Protože nepřistoupil na výhradní zastupování nějakou ze zdejších komerčních galerií, stará se o celý provoz sám. Když nefotí, pracuje na nových zvětšeninách, produkci budoucích výstav, vede svůj archiv. Přiznává, že s prodejem každé fotografie je hodně práce okolo, ale nestěžuje si. Uvědomuje si, že patří k málu těch, kteří se v Česku volnou fotografií mohou živit.
Ivan Pinkava (* 1961) studoval na pražské SPŠG a v letech 1982–1986 vystudoval obor fotografie na FAMU. Roku 1989 spolu s dalšími založil Pražský dům fotografie. Mezi roky 2005–2007 působil jako vedoucí pedagog fotografického ateliéru na VŠUP v Praze. V roce 1994 vydal svou první knižní monografii Dynastie. V roce 2004 uspořádala pražská Galerie Rudolfinum retrospektivu Heroes, k níž vznikla stejnojmenná monografie. Z dalších monografií můžeme zmínit knihu Remains jako katalog k velké výstavě v Katzen Arts Center ve Washingtonu D.C. či letošní knižní katalog Dvojná vazba pro olomouckou galerii Telegraph. Pro brněnské Národní divadlo spolu s grafikem Robertem V. Novákem vytvářeli několik let plakáty a podíleli se na zásadní proměně jeho vizuálních grafických výstupů. Má za sebou řadu sólových i společných výstav, v poslední době často vystavuje společně s umělci z jiných médií, jako je malba a socha.
