Fotografové v hledáčku. Eva Bystrianská: Úpravy fotografiím navracejí subjektivní realitu
K fotografii ji přivedl grafický design. Být grafička i fotografka v jedné osobě je podle Evy Bystrianské ideální. Říká, že díky Photoshopu dokáže své fotografie lépe přiblížit subjektivnímu vnímání reality.
Když se na Vysočině začaly ztrácet stromy, vzala plastový vánoční stromeček a vydala se volná místa znovu „zalesnit“. U billboardů, na pořezaných kmenech stromů, u nákupních center vyrostl plastový „les“. Chtěla s nadsázkou otestovat, zda by se plast, jehož vyrobíme obrovské množství, dal použít i na výrobu plastových lesů. „Neosvědčilo se to. Stromečky pořád padaly,“ směje se Eva Bystrianská. Volná série těchto fotografií, kterou nazývá Horror Vacui, nadále vzniká. Na jednom ze snímků vyřízla programem na úpravu fotografií kousek obrazu – a na jeho místě zbyly pouze čtverečkované pixely. „To je symbol prázdnoty. Pořád na ni někde narážím, obzvlášť teď, a to i ve svém osobním životě, když i mé druhé dítě začalo chodit na vysokou…“
Když byla malá, chtěla se stát malířkou. Studovala střední umělecko-průmyslovou školu v Uherském Hradišti, poté se několikrát hlásila na AVU, kam ji však nepřijali. S prvními dostupnými grafickými programy se začala věnovat grafice – tou se živí od svých osmnácti let. Od roku 1995 působí v Jihlavě. Ve spolupráci s tamním magistrátem začala pracovat na publikacích o městě. K tomu potřebovala kvalitní fotografie. „Když jsem začínala, klient mi dal hromádku nezajímavých fotek – a to mi jako grafikovi nestačilo. Koupila jsem si tedy jeden z prvních digitálních fotoaparátů a začala jsem čistě účelově fotit památky a kulturní akce, abych měla co dávat do publikací, které jsem vytvářela,“ vzpomíná Bystrianská. Čím dál tím více se pak věnovala i volné tvorbě. Před rokem proto začala studovat fotografii na Slezské univerzitě v Opavě.
Hledání velké nádhery
Na opavský Institut tvůrčí fotografie se hlásila se souborem Hledání velké nádhery (roku 2018 jej vystavovala v Jihlavě) a s fotografiemi, které vznikly pro kampaň Jihlava bez odpadu. Při Hledání velké nádhery se prodírala městskými periferiemi, místy, kde se setkává průmyslová zóna s krajinou. Hlavními hrdiny jejích prací se staly opuštěné lampy, sídliště, garáže. „Spoustu lidí to bere jako nádheru v uvozovkách. Tak já to ale nevidím, pro mě je to skutečně nádhera,“ říká Bystrianská. To je možná dáno i tím, že vyrostla v Třinci, ve městě, v němž je průmyslová krajina pevně zaklíněná do Beskyd.
Začala rovněž rozvíjet koncept „časosběrného streetfota“ – jak tomu sama říká. Lidi, kteří se na fotografiích vyskytují, nijak nearanžovala, zachytila je vždy v pohybu a několikrát. Fotografie pak ve Photoshopu poskládala dohromady. „Chtěla jsem vyjádřit, že člověk nikdy není sám – i když je sám. Vždycky je totiž sám se sebou.“
V tvorbě Bystrianské se často objevují ekologická témata. K těm se dostala zejména díky spolupráci s Magistrátem města Jihlavy a tamním odborem životního prostředí. Tato kooperace ji také přivedla ke zmíněné kampani Jihlava bez odpadu. Hromadám odpadu na skládkách vtiskla příběh. Přivedla na ně své kamarády-modely, aby lépe vyjádřila, jak vypadá například průměrný celoživotní odpad jedné osoby nebo kolik stromů padne na Vánoce. „Na skládce v Henčově, kde tato série – vedle některých dalších míst – vznikala, pracuje pán, který o sobě tvrdí, že nebyl patnáct let nemocný a bagříkem odpad na hromadách urovnává. Když jsem na těch hromadách stála já s foťákem, nevěděla jsem, jestli mám fotit, nebo spíš zvracet,“ přiznává Bystrianská.
Tato kampaň, jejíž fotky se využily v inzerci, na vozech městské hromadné dopravy a na plakátech, byla předem pečlivě promyšlená. Ve své volné tvorbě se Bystrianská spíše toulá s foťákem a pak až doma „zírá“ a snaží se rozluštit, co to vlastně zaznamenala. Fotografie výrazně upravuje v počítači. K tomu došla následovně: Z dovolené v Rumunsku si přivezla spoustu snímků, které však vůbec nevypadaly tak, jako její vzpomínky – fotky to byly šedé, veškerá dramatičnost reality se z nich vytratila… Od té doby se snaží pomocí počítačových programů (což je jí jako grafičce blízké) do záběrů navrátit to, co zažívá při fotografování, tedy svoji subjektivní realitu.
„Práce grafika je ve skutečnosti osamělá činnost. Focení mě tak vytáhlo z mé komfortní zóny, vždycky při něm ožiju,“ prozrazuje grafička-fotografka. Netají se tím, že pro její introvertní povahu je fotografie i svého druhu terapií. Při fotografování reportáží (zejména pro zónu pro umění 8SMIČKA v Humpolci) musí s lidmi komunikovat, navazovat s nimi vztah. Fotografování ji tak od počítače v ústraní vrací do reálného světa.
Eva Bystrianská (* 1972) studovala střední umělecko-průmyslovou školu v Uherském Hradišti, nyní je posluchačkou Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Grafickému designu se věnuje od devadesátých let. Od roku 1995 působí v Jihlavě, spolupracovala s Magistrátem města Jihlavy, pro Jihlavu vytvořila vizuální identitu, publikace, komiksy pro děti, animované spoty či kampaň Jihlava bez odpadu. Graficky i fotograficky se podílela na pěti dílech knihy Ladislava Vilímka I domy umírají vstoje a na dalších knihách.
