Fotografové v hledáčku. Bára Prášilová: Mám odpovědnost za to, co ukazuju
Její snímky jsou dokonale jednoduché. Inscenované. Surrealistické. Plné symbolů. „Balancují na hraně krásy a divnosti,“ píše se na oficiálních stránkách fotografky Báry Prášilové, která se s nimi dvakrát dostala i do limitované kolekce plakátů nábytkového řetězce Ikea.
Písčitá pláž. Hnědovlasá dívenka v červeném klečí uprostřed a její neobvykle dlouhé spletené vlasy do dvou copánků obkružují chlapce v modrém, ten stojí zády k ní a dívá se kamsi do dálky. Úvodní fotografie série Circles z roku 2020 vznikla na „největší pláži v Praze“ – na Letné. Vše, co Bára Prášilová fotografuje, má dopředu pečlivě naskicované, promyšlené, sama si do svých inscenovaných fotografií vyrábí rekvizity. Mnohdy jsou to však právě vlasy, které na jejích fotografiích přitáhnou pozornost diváka. „Vadí mi, když jsou oddělené od těla. Mrtvé vlasy. Myslím ale, že je důležité umět pracovat i s věcmi, které mi jsou nepříjemné,“ tvrdí. „Vlasy jsou paměť, ukládá se v nich spoustu informací. Je v nich velká symbolika.“
Často pracuje se svými fobiemi. Fotografie vnímá jako svého druhu terapii. Jednotlivé symboly, které se v nich objevují, pak dále analyzuje, pídí se po jejich smyslu. Používá svůj jazykový kód, kombinaci vzpomínek, přání, fantazie. „Teď mám v hlavě nový soubor, je to něco úplně nového, nefigurují tam lidé, nejsou tam paneláky, ale objevuju velmi zajímavé symboly. Jsem si však vědoma síly obrazu, nechci střílet, ale přijmout odpovědnost za to, co ukazuju.“
V osmnácti dostala fotoaparát Flexaret po dědovi. Dlouho ho jen nosila na rameni, sbližovala se s ním a užívala si, že „se může chovat divně“, zastavovat se u zvláštních věcí, protože si říkala, že jí k tomu fotoaparát dává jakousi výmluvu. „Byl to krásný foťák, do kterého se kouká seshora. S tím se skvěle pracuje, když je člověk nesmělý. Bezprostřední pohled na člověka se láme, můžeš sledovat někoho, kdo stojí před tebou, ale nekoukáš se přímo na něj,“ vysvětluje kouzlo dvouoké zrcadlovky. Přestože v té době studovala soukromou střední školu zaměřenou na marketing a management, kancelářská práce se jí příliš nezamlouvala. „Měla jsem pocit, že když budu kreativní, zůstanu v nezodpovědném dětství,“ řekla v podcastu Zvětšenina.
A tak začala studovat na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě. Vyhovovalo jí, že výuka probíhá distančně a nikdo nemá příliš čas vyjadřovat se k tomu, co dělá. „Slyším jen to, co chci. Možná, že v tom je jistá dávka arogance, ale takhle zkrátka funguje moje obrana.“ Pak ji ze školy vyhodili. „Byla jsem drzá,“ přiznává. Odjela na půl roku do Londýna a během té doby si řekla, že se do Opavy zkusí vrátit. Tentokrát to vyšlo.
Ponožka v Ikea
Od začátku studia měla vysoké cíle. Chtěla fotit s tím nejlepším, co je k dostání a patřit mezi komunitu fotografů Hasselblad. „Peníze, které jsem chtěla investovat do prvního bytu, padly za oběť tomuto foťáku,“ směje se. Sen se jí splnil. V roce 2014 Hasselblad Masters Award v kategorii Fashion & Beauty vyhrála. I díky tomu ji oslovil nábytkový řetězec Ikea a její fotografii Sunskirt zahrnul do kolekce Ikea Art Event. Další fotografií, která se v Ikea objevila, byla fotografie Windsock v rámci limitované kolekce plakátů Norrhassel. „Finančně mi to velmi pomohlo. Mám ale za to, že v Česku vládne jistý druh elitářství, kdy lidé mají pocit, že když má někdo komerční úspěch, dělá ho to menším umělcem. To mi přijde absurdní.“
Dlouhodobě dodržuje osobní pracovní etiku: Nefotografuje pro farmaceutické společnosti, protože nevěří, že jsou jejich záměry vždy jen dobré; odmítá zakázky pro společnosti vyrábějící alkohol, protože si nemyslí, že alkohol tělu prospívá; a nešla by do zakázky pro jakoukoliv politickou stranu. Komerční zakázky navíc omezila pouze na dvě za rok. Zmiňme z nich alespoň úspěšný projekt plakátů pro Národní divadlo, za nějž si z New Yorku odvezla mezinárodní cenu PDN Awards v kategorii reklamní tvorba a kampaň pro Tanec Praha, která v New Yorku získala prestižní Clio Awards. Ačkoliv dosud vyvažovala volnou tvorbu s komerčními zakázkami, ráda by se čím dál tím víc začala zaměřovat na své vlastní umění.
V poslední době se tak vydala do světa rozpohybovaných obrazů, krátká videa vytváří na základě svých fotografií a díky tomu jim dodává nový rozměr. Takto vznikl například snímek Clock, který symbolizuje biologické hodiny ženy. „Vím, že to, proč jsem tady, je vytvářet obrazy tak, aby byly co nejvíce vidět a dostaly se k lidem, kteří je vidět chtějí. Narodila jsem se s talentem – jsem za to vděčná, tak ho využívám.“
MgA. Bára Prášilová vystudovala střední ekonomickou školu a Institut tvůrčí fotografie v Opavě. V roce 2014 vyhrála Hasselblad Masters Award, v současnosti zasedá v porotě této soutěže a je součástí komunity fotografů Hasselblad. V roce 2009 a 2011 se stala Fotografkou roku Ceny Czech Grand Design. Na kontě má i řadu dalších ocenění – například Clio Awards 2019, Art Directors Club Awards 2019, The Look 2017, PDN Photo Annual Awards 2017 za zakázku pro Národní divadlo a další. Spolupracovala například s ZEN Magazínem. Její snímky byly součástí limitované edice v Ikea po celém světě. Přála by si, aby Vltava byla více azurová.
