Fotografové v hledáčku. Tereza z Davle: Sítě mě často blokují kvůli propagaci pornografie, nechápu
Když se tady a teď řekne fotografka ženských aktů, na mysl nejspíš přijde Tereza z Davle. „Ženy musím uvolnit. Občas je trochu opiju… Ale já piju méně, abych vůbec dokázala zaostřit,“ směje se. Kromě aktů fotografuje také zátiší a portréty.
„Neumím fotit, umím vidět. Nerozumím technice, ale cítím světlo, umím to všechno jenom vnímat. Nepoužívám reflektory nebo blesky, nedokážu je nastavit a navíc se mi umělé svícení ani nelíbí, chybí mu přirozenost. Spoléhám se jen na přirozené světlo. Počkejte, teď na vás zrovna svítí hezky, já si vás vyfotím, jo?“ Tereza vytáhne mobil a udělá několik snímků. „Spousta dobrých fotografií vznikla náhodně. Většinou nedokážu dopředu říct, jak bude výsledek vypadat.“
Je vyučenou cukrářkou a vystudovala střední ekonomickou školu, vysokou obchodní školu nedokončila, pracovala jako recepční v hotelu, asistentka v reklamní agentuře nebo jako barmanka. Fotografii nikdy nestudovala, přesto se živí volnou tvorbou. „Vždycky když jsem někde pracovala, okukovala jsem holky. Moje kolegyně byly moje modelky, tak to vlastně začalo…“
K osmnáctinám dostala od babičky peníze, a protože, jak sama říká, není žádná „fintilka“, koupila si za ně fotoaparát. Vizuální vnímání mají v rodině – dědeček byl fotograf, pradědeček akademický malíř. První fotografie vznikla v Davli, odkud Tereza pochází (a proto si říká Tereza z Davle, její pravé jméno je prý pouze pro pokuty a průšvihy). Od začátku fotografovala ženy – právě svoje kolegyně nebo kamarádky, které se před ní nebály svléknout.
Jedna sada pro manžela, druhá sada pro milence
K tomu, aby se fotografii začala věnovat naplno, ji pobídl kamarád Mungo, který vlastnil v Praze, na Starém Městě, kavárnu s galerií Kamzík. „Strašně se tam kouřilo, byli tam samí vousatí muži, scházeli se tam malíři, básníci, spisovatelé…“ vzpomínala Tereza z Davle v Nočním Mikrofóru. Byl to právě Mungo, který vymyslel umělecké jméno Tereza z Davle, protože když poprvé v Kamzíku vystavovala, nedokázal si vzpomenout, jak se vlastně jmenuje.
Ze začátku si dámy líčila a oblékala sama. Většinu volného času pak strávila ve fotokomoře a veškeré uspořené peníze dávala do fotografování. Focením se začala pomalu živit… V roce 1998 jí však vykradli ateliér. To ji téměř zlomilo – zloději kromě fotoaparátu vzali také šanon s negativy s nafocenou kolekcí pro Playboy nebo materiál pro výstavu v Berlíně. S fotografováním nakonec neskončila, odstěhovala se z Prahy do Českého Krumlova, kde sídlí dodnes. Tam za ní přijíždějí dámy, kterým manžel dal fotografování jako dárek, nebo mu naopak ony chtějí udělat radost. „Občas mi zavolá žena a chce po mně rovnou dvě sady – jednu pro manžela, druhou pro milence,“ směje se.
Tvrdí, že je často více terapeutkou než fotografkou. Mnohdy se prý dozví věci, které nevědí ani blízcí. U focení člověka zkrátka musí otevřít… „Vypadá to, že dělám inscenovanou fotografii, ale ve skutečnosti jsem spíše reportér, nechávám ženy hrát si a spíš pozoruju, co dělají a v určitém momentu je zastavím,“ přibližuje. „Často nevím, kdo ke mně přijde, všechno je spontánní. Fotím i vysoce postavené ženy, to jsou většinou sympaťačky, na nic si nehrají, často nechtějí ani retuše.“ Ty Tereza z Davle sice dělá, ale žádné velké zásahy do fotografií nepřipouští. Například zužování pasu nebo rukou jí přijde jako nesmysl, který akorát ničí sebevědomí krásným ženám.
Feministka odsud až potud
„Nechci ženy ztrapňovat, vyzdvihuju to, co je na nich krásné. Nemusí být ani zcela odhalené, mnohdy je to tajemství, co muže přitahuje,“ říká. Jsou to právě lehce zahalené fotografie, které se na výstavách také nejvíce prodávají. Jeden z takových decentních souborů nese název Grandhotel. Nemá žádný pevný koncept, ale spojuje ho budova Hotelu Evropa na Václavském náměstí, která fotografku dlouho fascinovala. „Když jsem vystavovala tento soubor v Rakousku, jedna feministka mi řekla, že těmi fotografiemi ženy degraduju. Tak jsem se jí vysmála a řekla jsem, že to je naopak oslava ženského těla,“ vzpomíná fotografka.
Sama o sobě tvrdí, že feministka je, ale jen do jisté míry. Je soběstačná, utlačovaná se necítí mezi muži ani profesně. „Flirtování je mezi ženou a mužem na určité úrovni naprosto přirozené a dnes, když se chlap koukne ženské do výstřihu, musí si pomalu dávat pozor, aby nebyl z něčeho obžalovaný. To mi přijde už za hranou.“
Ačkoliv nefotografuje pouze ženské akty, její jméno je s nimi nenávratně spojeno. Že je „zaškatulkovaná v nahotinkách“, jí až tak nevadí. Díky této škatulce se totiž dostala do jistého povědomí. „Ale jednou si udělám radost a připravím jen výstavu mých oblíbených zátiší!“ směje se. „Tereza netvoří podle manuálů, které se jí nabízejí v odborné literatuře z minulého století. S odzbrojujícím sebevědomím ignoruje poučky o ,správném‘ objektivu pro zachycení lidského těla nebo o zásadách ,vhodného‘ svícení. Neváhá fotografovat z těsné blízkosti či v protisvětle, a přitom neřeší otázku neprokreslených detailů či deformací,“ napsal o její tvorbě Petr Vilgus.
S propagací jejích výstav jsou kvůli nahému tělu často problémy. Její fotografie Facebook a Instagram mnohdy blokuje – za propagaci pornografie. „Je vážně těžké balancovat, co můžu a co nemůžu publikovat,“ přiznává. A dodává: „Mám obavy, že naše generace bude jednou bez fotografií. Všechno nahráváme na sociální sítě nebo máme v mobilu… Ale co když nám někdo účet smaže a mobil ztratíme? Klidně se může stát, že děti takhle přijdou o dětství.“
Tereza z Davle (* 1975) se narodila v Hořicích, ale dětství prožila v Davli u Prahy – proto si také říká Tereza z Davle. Vystudovala střední ekonomickou školu. Na poli fotografie je samouk. Fotografuje od svých osmnácti let, vystavuje od roku 1997. Její začátky jsou spojené s barem Kamzík v Praze. Věnuje se černobílé fotografii, zejména aktům a zátiším. V roce 2019 vydala knihu Feminissimo svých fotografií. Žije v Českém Krumlově.
