Fotografové v hledáčku. Pavel Hejný: Fotit pohyb je jako učit se cizí řeč
Jeho fotografie jste už nejspíš viděli, aniž byste o tom věděli. Stojí za velkými reklamními kampaněmi, jeho celoživotním tématem je však divadlo. Pavel Hejný o svých komerčních fotografiích mluví jako o „dobře padnoucích oblecích na míru“.
Scházíme se v Café NONA pražského Národního divadla. „Jak často teď chodíte do divadla?“ ptám se hned, co dlouhovlasý sympaťák usedá naproti s cappuccinem a citronádou. „Teď to dost flinkám, tak jednou za dva měsíce. Rád bych zase chodil víc. Jako dřív…“ Divadla Pavel Hejný navštěvoval zejména pracovně – kromě Baletu Národního divadla v Praze spolupracoval také s divadlem Ponec, Tancem Praha, Alfrédem ve dvoře, duem SKUTR a jinými.
Sám na jevišti i stanul – spolu s taneční skupinou DekkaDancers se podílel na třináctiminutovém triu pro dva tanečníky + fotografa s názvem Unfinished Piece. Zatímco dva tanečníci – muž a žena – tančili, on se pohyboval s fotoaparátem kolem nich a divákům na promítacím plátně živě zprostředkovával intimní detaily, které ze svých pozic nemohli spatřit. „Byl jsem hrozně nervózní. Nebyl čas se na fotografie příliš soustředit. Ale když už jsme to hráli delší dobu, znal jsem choreografii nazpaměť, věděl jsem, kdy přesně se dotknou, kdy půjdou hlavami k sobě, co bude vypadat na fotografii dobře,“ vzpomíná Hejný.
Aby po mně něco zůstalo
Divadlo ho obklopovalo odmalička. Jeho otec spolupracoval s divadlem Orfeus a hrál také v černém divadle, maminka byla ředitelkou loutkového divadla v Kobylisích. On sám na Střední umělecko-průmyslové škole v Praze vystudoval scénografii, ale časem jej uchvátila právě fotografie – a věnoval se jí při studiu na Vyšší odborné škole grafické v Praze a poté v ateliéru Hynka Alta a Aleksandry Vajd na pražské UMPRUM.
„Chtěl jsem, aby po mně něco zůstalo. Když je scénografie opravdu dobrá, podpoří inscenaci natolik, že scénografii skoro ani nevnímáš. A po derniéře se scéna zboří, nic po ní nezbude – pokud to někdo, třeba na fotografii, nezachytí,“ vysvětluje fotograf svůj odklon od scénografie. Na přijímačkách na UMPRUM pak prezentoval i fotografie z telefonu. „To ještě nebyly iPhony, měl jsem starý ‚vyšupovací’ Sony Ericsson – fotografie plné zrna, šumu, barevných fleků… Strašně se mi to líbilo.“
Když mu bylo asi devatenáct, vymyslel si, že mají ve škole za úkol nafotit tanec. Zašel přímo do Národního divadla, aby se zeptal, zda by nemohl vyfotografovat baletní inscenaci. A vyšlo to. Od té doby s Baletem Národního divadla spolupracuje.
Kampaň pro magazín Reportér, Questioning Radicalism, agentura Young and Rubicam Prague, 2018, foto: Pavel Hejný Kulminace pohybu
Když pak v roce 2013 vyhrál soutěž mladých kreativců Young Lions, dostal tím i svou vstupenku do světa reklamní fotografie. Kromě kampaní pro Národní divadlo fotografoval kampaně pro časopis Reportér, Škodovku, Volkswagen, O2, Vodafone, Pilsner Urquell, Staropramen, Gambrinus, Českou spořitelnu, Člověka v tísni, Národní muzeum a další. Spolupracuje také s mnoha jinými divadly po celé republice. „V divadelní fotografii se cítím víc doma. To je dané tím, že mám k divadlu od malička blízko a tato vášeň se s věkem prohlubuje. Reklamní fotografii beru více jako kvalitní řemeslnou práci,“ tvrdí.
Ke každému druhu focení přistupuje jinak. Reklamní kampaně musí být dopředu přesně promyšlené, vyzkoušené, při samotném fotografování už není čas cokoliv vymýšlet. Svět divadelní fotografie funguje jinak. „Přijdu s nějakou ideou, tématem, vizuálním stylem, nasvítím si to a pak už nechám tanečníky, aby mi sami něco nabídli. Děje se to organicky,“ vysvětluje. „Jde o to napojit se na ten pohyb a hudbu a cítit, jak kulminuje, pak poznáš, kdy zmáčknout spoušť. Nesnímám nic sériově, protože tak bych ten pravý moment stejně minul.“ Říká, že tanec je jako cizí jazyk – člověk se ho musí naučit, musí se naučit v něm číst, pochopit ho.
Ptám se, jak vytvořil černobílou fotografii nahého páru, na níž ta žena jako by „stála“ na mužově paži. „Jednoduše, trvalo to asi půl hodiny,“ odpovídá. „Ona se rozeběhne, on ji zvedne, vyhodí, roztáhne ruce… A to dělá tak dlouho, dokud může. A druhý den nepřijde na trénink, protože ho bolí záda – ale ta fotka prostě vznikne.“
Pavel Hejný (* 1986)
vystudoval obor scénografie na Střední umělecko-průmyslové škole v Praze, poté fotografickou tvorbu a média na Vyšší odborné škole grafické v Praze a také fotografii na UMPRUM. Od roku 2007 začal spolupracovat s Baletem Národního divadla. Za svou práci získal řadu českých i zahraničních ocenění (Czech Press Photo, Lucie Award, Cannes Lions, Golden Drum Grand Prix, Clio Awards, Andy Awards, MIFA). Pracuje jako reklamní a divadelní fotograf. Má rád Brdy, Šumavu, les a ticho.
