Fotografové v hledáčku. Tono Stano: Fotografie neschopné komunikace umírají
Říká, že pro něj neexistuje nic lepšího než fotografie a žena ve všech kontextech. S fotografií se přesto necítí být svázaný. Sleduje život a snaží se přiblížit „tančící pravdě“. Tona Stana, řadícího se k takzvané slovenské nové vlně, při fotografování ruší oblečení – a tak pracuje s člověkem, jak ho pánbůh stvořil.
„Klidně se tu porozhlédněte. Víte, já miluju, když mám všude rozpracované různé věci. Jako buldozer před sebou také hrnu několik různých sérií… Tuhle pohovku jsem si rovněž navrhl sám. Posaďte se, dáte si čaj?“ ukazuje na sedačku s kolečky ve svém ateliéru.
Vzdálí se a začne štrachat v krabici. „Teď jsem vytvořil nový design porcelánu. Když šálky byly ještě měkké a mokré, vzal jsem nůž a kousky porcelánu jsem odřezal. Za ty plošky se to teď lépe drží.“ Hrnečky, které mi fotograf ukazuje, jsou čistě bílé. V roce 2002 měl však v galerii karlovarské porcelánky Thun výstavu, kde se na porcelánu vyjímaly jeho fotografie. Spolupráce fotografa a porcelánky začala díky Filmovému festivalu v Karlových Varech. Pro ten Tono Stano fotografuje filmové hvězdy. Jejich portréty (před jeho objektivem stanuli například Ben Kingsley, Morgan Freeman, Robert De Niro, Keira Knightley, Sharon Stone, Scarlett Johansson nebo Lou Reed) visí na chodbách hotelu Pupp. Pro filmový festival navrhl i hlavní cenu – dívku zvedající křišťálovou kouli.
Jeden z vlny
Nejvíce se však Tono Stano vryl do (nejen tuzemské) vizuální historie snímkem Sense z roku 1992. Linie ženského těla od krku až k chodidlu září na černém pozadí. Stala se známou ze dvou důvodů – objevila se na obale knihy Williama A. Ewinga The Body, která se zabývala dějinami fotografování lidského těla, a její elegance se rovněž zalíbila tvůrcům filmu Show Girls, kteří Stanův nápad koupili a variaci fotografie využili na plakát.
Tono Stano necítí potřebu se uzavírat jen a pouze v médiu fotografie. Už jako dítě maloval a modeloval. Poté se hlásil na Střední umělecko-průmyslovou školu v Bratislavě – kde ho zaujala Milota Havránková, která vedla ateliér užité fotografie. „Řekl jsem si: O fotce sice nic nevím, ale tohle bude určitě stát za to. A také to tak bylo,“ vzpomínal v rozhovoru s Petrem Ludwigem. Stejně jako jeho kolega Miro Švolík (o němž jsme také psali) se přihlásil na pražskou FAMU. Stano ji absolvoval roku 1986 a v tehdejší česko-slovenské metropoli zůstal. Jméno si udělal už právě na škole, kde se tehdy postupně sešlo několik mimořádně talentovaných slovenských adeptů a začalo se hovořit o slovenské nové vlně. Její „členové“ se vyznačovali příklonem k hravosti, k vizuální neotřelosti a provokativnosti, k aranžování scén.
„Na FAMU jsem měl tendenci postavit se do opozice vůči autoritám, které mě učily. Automaticky jsem cítil a chápal, že musím dělat věci jinak, než mi říkaly. Ani za komunismu jsem se necítil nesvobodný, dělal jsem si z toho legraci a co jsem chtěl. Nesvoboda vzniká v myšlení, ne z politického systému,“ zdůrazňuje jednašedesátiletý fotograf.
Co probudí mrtvý papír
Když se ptám na moment, který ho nejvíce ovlivnil, nechává fotografii stranou. Vypráví, jak v osmnácti letech málem zahynul při vysokohorské turistice. „Překvapilo nás, kolik bylo tou dobou v Tatrách sněhu. Uklouzl jsem na takové velké ledové pláni a letěl jsem na obrovské šutry, což byla skoro jistá smrt. Nešlo to ubrzdit. Chvíli před nárazem jsem ale najel na takový malý balvánek, ve vzduchu jsem udělal salto, spadl jsem na batoh a zastavil se asi dva metry od těch kamenů. Byl jsem poškrábaný, ale přežil jsem to. Něco se tam změnilo,“ říká a pokračuje: „Do té doby jsem jenom čekal, co mi život dá, co mi dá škola… Tady jsem zjistil, že to je jinak – jde spíš o to, co světu dám já. Život není dar.“
Inspirace k němu přichází přímo ze života. Vždy musí mít s sebou papíry, na které nápady zaznamenává, dělá si skici. Hledá, co téma symbolicky vystihuje. „Forma je vždy jednoduchá, ale má možnost několik vrstev vnímání. Čím více vrstev do fotografie dáte, tím větší spektrum lidí do ní může vstoupit. Když jsou věci pro komunikaci vybavené, jejich životaschopnost je daleko větší. Věci, které jsou uzavřené a neschopné komunikovat, umírají.“ Zamýšlí se také nad úlohou diváka. Tvrdí, že přichází k mrtvému papíru, na němž je zkrátka něco zobrazeného. Dílo začne žít až teprve tehdy, když si do něj člověk začne promítat svoji životní zkušenost.
Ženy, které vrhají bílý stín
Ačkoliv Tono Stano proslul především svými černobílými fotografiemi, barvě se nevyhýbá. Často vytváří obě verze. Hlavním pro něj však nadále zůstává jakýsi výrazový minimalismus – co jde odstranit, to odstraňuje – a to často včetně barvy.
V sérii fotografií Bílý stín s barvou (respektive jen s černou a bílou) naložil ještě trochu jinak. Do staré deskové kamery po Josefu Sudkovi, kterou mu věnovala známá teoretička fotografie Anna Fárová, vložil namísto klasického negativního filmového materiálu přímo fotografický papír. Povedlo se mu tak docílit, že se černá zobrazila jako bílá a naopak. Stano však navíc realitu ještě převrátil do negativu – co na modelkách bylo bílé, udělal černé (včetně zubů a očí).
Teoretik fotografie Filip Láb o těchto fotografiích v roce 2011 u příležitosti výstavy Bílý stín v pražské galerii Václava Špály napsal: „Základní princip aktu – slast z dívání se na krásy lidského těla – je značně potlačen. Modelky prostě nepůsobí libě, výsledek spíš připomíná etnografickou dokumentaci kmenového rituálu.“
Tono Stano popadne složku kdesi na stole. „Když jsme rozhovor domlouvali, napsal jsem si několik myšlenek, které bych chtěl říct. Počkejte, někde to tu mám,“ přináší několik popsaných papírů. „Svět je ráj plný zázraků a krutostí. Cesta do pekla vede přes pohodlí. Nepodporuju ubrečenosti v umění, když umělec svou tvorbu bere jako terapii. Já si ale myslím, že by umění mělo víc pracovat s krásou, mít hloubku, povznášet. Nikdy jsem netvořil z neštěstí. Nechodím ani do společnosti, když jí nemůžu něco přinést, obohatit. Za svůj největší životní úspěch považuju získání plné kontroly nad svým časem a možnost plně se věnovat svému bytí.“
Tono Stano (* 1960)
se narodil na Slovensku. Vystudoval Střední umělecko-průmyslovou školu v Bratislavě a v roce 1986 absolvoval pražskou FAMU. Věnuje se převážně inscenované fotografii, ale také jiným formám tvoření, které se snaží obohatit poznatky z filozofie a psychologie. Žije v Praze.
