Fotografové v hledáčku. Petr Jan Juračka: Nestydím se za to, že jsem kýčař, příroda taková je

„Teď si s vámi budu hodinu hrát na fotografa, předtím jsem si hodinu hrál na marketéra, jakmile se rozloučíme, půjdu si koupit vybavení na běžecký trénink, pak budu dělat trochu IT, protože tady na fakultě spravuju web, musím také chvíli počítat statistiku jako vědecký pracovník a pak už sednu do vlaku, kde dopíšu poslední odstavec knížky…“ směje se Petr Juračka, zatímco připravuje kafe do malé kádinky. To je prý nejoblíbenější nádoba na kávu tady, na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, kde Juračka pracuje. Věnuje se ekologii metaspolečenstev sladkovodních bezobratlých a taxonomii a morfologii perlooček; kromě toho tu také vede Přírodovědný fotoklub a Seminář vědecké fotografie.

Zabalený ve spacáku, uprostřed nepálských hor, zahřívá baterky do dronu a čeká na první paprsky slunce. „Je tři čtvrtě na šest ráno, jsem hodinu a půl vzhůru. Pokusím se nenápadně odstartovat dron, aby mě nikdo neslyšel,“ popisuje v jedné z epizod seriálu Ze života fotografa, který do letošního dubna vytvářel pro MALL.TV.

Mléčná dráha nad Broad Peakem (8051 m n. m.), dvanácté nejvyšší hory světa, foto: Petr Jan Juračka

Nehasit! Hořím!

Kromě toho, že je třicátník Petr Juračka hydrobiolog, kterého vždy fascinovaly například želvy (jak je vidět i v jednom z dílů dokumentu Nehasit! Hořím!, který s ním poprvé v roce 2003 natočila Hana Pinkavová), je také dobrodruhem a horolezcem. Spolu s horolezkyní Klárou Kolouchovou podnikl v létě 2016 expedici na druhou nejvyšší horu světa K2. Z prvního výškového tábora v 6300 metrech uskutečnil let s dronem a nakrátko se tím stal držitelem výškového rekordu v letu s komerčním dronem. „Když fotíte v horách, špatně vidíte, blbě se vám dýchá, moc nevíte, co děláte, spíš sbíráte data a doufáte, že z toho něco vyjde. Tu hezkou atmosféru si tedy užijete spíš na přednáškách, když fotografie promítáte s lahváčem v ruce,“ přiznává však Juračka.

Dokument Nehasit! Hořím!, iVysílání

Petr Jan Juračka se narodil se špatným zrakem, doktoři tvrdili, že možná přestane vidět úplně. V šestnácti měsících dostal své první brejličky. I díky speciální zrakové školce v Pardubicích, kde podstupoval intenzivní zrakové tréninky, vidět nepřestal. Naopak – všech barev i tvarů si začal užívat o to víc. Fotoaparát vzal poprvé do ruky v září 1996, když byl s rodiči na výletě v Orlických horách. Pršelo. Otec mu půjčil svou Prakticu, ale u focení se spolu hrozně hádali. Jeho otec, František Juračka, byl totiž výtvarník a grafik (vytvořil například největší pohyblivý keramický betlém na světě). Jejich pohledy na výsledný obraz se často lišily, proto mnohdy fotili scénu dvakrát.

„Neměli jsme na rozhazování, každou fotku jsem si musel obhájit před sebou i před rodiči. Deset let jsem musel vydržet analogově. Nemohl jsem zmáčknout spoušť jen tak, často jsem měl špatně exponované fotky. Dneska za den vyfotím i několik tisíc fotek, přechod na digitál pro mě znamenal svobodu,“ říká Juračka.

To je prostě realita

Na hranice fotografie začal narážet, když se rozhodl vyprávět a zachycovat složitější příběhy. Proto začal před deseti lety natáčet videa, založil si svůj YouTube kanál, který dnes odebírá téměř dvacet tisíc lidí. Pro televizi Nova začal natáčet pořad Petrova divočina, pro televizi Mall seriál Ze života fotografa. Postupem času mu i video přestalo stačit. Zjistil, že je v něm těžké předat některé pocity, myšlenky. A začal psát. „Jsou to jen takové deníčky, ale má to překvapivě velký dosah…“ V roce 2018 mu vyšla kniha Ze života fotografa, za pár měsíců plánuje vydat další. Za hlavní cíl si vytyčil dostávat přírodní témata k široké veřejnosti.

Ornitologické sbírky depozitáře Národního muzea v Praze, foto: Petr Jan Juračka

Jeho fotografie jsou kontrastní, barevné, velmi saturované. „Jsem kýčař, nestydím se za to, že se na hranici kýče pohybuju. To příroda sama o sobě je zkrátka kýčovitá. Některé moje fotky vypadají jako plakáty z Ikey, ale je to prostě realita, takhle to v horách občas opravdu vypadá.“

Kromě popularizační a krajinářské fotografie se věnuje i fotografii vědecké. „Není u ní tak velký prostor pro kreativitu, nejde o estetiku, jde o to ukázat, jak vypadá realita. Samozřejmě že se používají i kresby, ty jsou však mnohem subjektivnější než fotografie. Můžete nevědomky kreslit něco, co v realitě neexistuje,“ vysvětluje. I díky mikroskopické fotografii se mu povedlo popsat nové živočišné druhy hrotnatky Daphnia hrbaceki či nosatičky Bosmina korineki, obě pojmenované po jeho pedagozích na fakultě.