Fotografové v hledáčku. Tomáš Doubek: Fotografování mrtvol se mnou už nic nedělá
Práce kriminalistického fotografa nezahrnuje jen vytváření klasického třídílného portrétu, který znáte z detektivních seriálů. Fotografie Tomáše Doubka podávají přesnou zprávu o věcech na nich zachycených. A přesto jsou někdy až (překvapivě) krásné.
Kousek od pražské Národní třídy vstupuji do budovy Kriminalistického ústavu, nechávám batoh projet skenerem a po chvíli přichází Tomáš Doubek, fotograf ze zdejšího oddělení dokumentace a speciálních analýz. Po schodech stoupáme ke dveřím fotografického ateliéru. Jsou tu dvě plátna – jedno velké, jedno malé, a několik světel. „To vypadá jako úplně klasický ateliér,“ řeknu trochu překvapeně. „Je to úplně normální ateliér, jen ta práce je trošku jiná. Stejně jako je kriminalistika multifunkční obor, tak i kriminalistická fotografie jde napříč různými obory,“ přitakává Tomáš Doubek.
Kriminalistický ústav se věnuje primárně znalecké činnosti. To znamená, že zpracovává znalecké posudky a odborná vyjádření zejména pro orgány činné v trestním řízení. Ve zdejším ateliéru se tudíž nejčastěji vytvářejí dokumentace pro ostatní znalecké obory Ústavu, ať jde o daktyloskopii (otisky prstů), balistiku (pohyb a účinky střely), písmoznalectví, chemii, biologii a další. „Fotografujeme nejen ve viditelném světle, ale i v tom neviditelném, používáme infra nebo UV fotografii pro zviditelňování různých stop,“ vysvětluje fotograf.
Ačkoliv se tady v ateliéru občas fotografují i lidi, ony klasické třídílné snímky, jež se asi každému vybaví, když se řekne „krimi fotografie“, se tu nedělají – ty se zachycují přímo tam, kde jsou pachatelé zadrženi. „Většinou se tu fotografují spíš zbytky lidí,“ upřesňuje Doubek. „Co dělá fotografování mrtvol s vaší psychikou?“ ptám se. „Popravdě řečeno už nic. Koukáte přes hledáček a staráte se o to, abyste přinesli hlavně kvalitní výsledek. Pak to můžete smazat z hlavy, ale ne z karty!“ směje se fotograf.
U zdi stojí několik opřených obrazů – i ty se na Ústavu zkoumají. Ověřuje se tu například, jestli byl obraz přemalován, zda se jedná o originál… Zdejší fotografové nemají žádné specializace, všichni musí umět zdokumentovat cokoliv. Jezdí také na místo činu – a tam nikdy nevědí, co je čeká. „Klasické“ fotografie tam však většinou pořizují přímo technici od vyšetřování, zdejší fotografové pracují spíše se speciálními technologiemi jako je letecká, sférická (360°) nebo panoramatická fotografie či 3D sken.
„Támhle bývala dřív temná komora, tam jsme vyvolávali černobílé filmy,“ ukazuje Tomáš Doubek do jedné z místností. Nyní už analogové fotoaparáty nevyužívají. Jednou za čas se ale stane, že se například v rámci domovní prohlídky zadrží filmy, které je potřeba prohlédnout. „Upřímně řečeno, většinou jde spíše o zapomenuté filmy, takže pro vyšetřování nejsou vždy relevantní.“
Opravář optických přístrojů
V kanceláři fotografa Doubka to vypadá skoro jako v prodejně staré fotografické techniky. V poličkách je nespočet nejrůznějších fotoaparátů – od starých kinofilmových až po maličké digitální kompakty. Tomáš Doubek se vyučil jako opravář optických přístrojů. Původně pracoval jako mechanik v servisu, kde fotoaparáty opravoval. Když se ovšem v roce 1989 vrátil z vojny, najednou přišel do úplně jiného světa. Vždy chtěl hlavně fotografovat, servis tedy opustil a nastoupil do reklamní agentury. Jenže práce ho tam příliš nenaplňovala, měl pocit, že se stal více manažerem než fotografem.
V devadesátých letech se uvolnilo místo fotografa právě v Kriminalistickém ústavu. Hned toho využil. Nejdřív však musel projít obvyklým kolečkem fyzických a psychických testů – ostatně jako každý, kdo chce u policie pracovat.
Jeho zkušenosti opraváře optických přístrojů se mu později velmi hodily. Nejen, že uměl fotit, ale také dobře rozuměl fotografické technice. Dnes už samotné fotografické přístroje zdejší znalci nezkoumají, ale sem tam stále přijde dotaz, zda fotografie byla vyfocena nějakým konkrétním fotoaparátem. „Jednou jsme například řešili, jestli se daná osoba mohla vyfotit sama, anebo ne. A přišli jsme na to, že ne,“ vzpomíná fotograf.
Kriminalistický rukopis
Práce kriminalistického fotografa je pokaždé trochu jiná. Nicméně klasická situace vypadá třeba takto: Na Ústav přijde žádost o zkoumání dejme tomu zbraně. Znalec případ připraví, zpracuje. Spojí se s dokumentaristou-fotografem a dohodnou se, co přesně a jak je potřeba vyfotit. Pak už běží o klasickou ateliérovou fotografii – jen s kriminalistickými prvky jako je měřítko nebo číslo stopy. Poté se fotografie upraví v počítači, úpravy však nesmí změnit její obsah. „Nesmíme měnit velikost ani obsah předmětů, ale můžeme vytáhnout stíny, světla, případně zvýraznit barvy, aby to více odpovídalo předloze,“ popisuje Doubek.
Dokumentace má podle něj mimo jiné důležitý účel: Zprostředkovat vjem reálné situace někomu, kdo ji nikdy neviděl. I tyto snímky tedy musí přibližovat atmosféru místa a fotograf tak může být i trochu kreativní. „Každý kriminalistický fotograf má svůj vlastní rukopis, i když pochopitelně není tolik výrazný jako například u výtvarné fotografie,“ tvrdí Doubek. Dokládá to na klasickém úkolu fotografování cihly: „Kolik máte možností? Spoustu. U kriminalistické fotografie je to stejné.“
Tomáš Doubek začne pátrat v počítači. Spustí program a ukazuje mi, jak vypadá výsledek práce zdejšího dokumentárního týmu na místě činu. „Tohle je recepce hotelu, který před několika lety vyhořel,“ říká a posouvá přitom 360° stupňový (sférický) obraz. Jedná se v podstatě o virtuální prohlídku – kamera nasnímala do detailu vše, co bylo kolem dokola. „Málokdy můžete místo zakonzervovat a opakovaně se tam vracet. Díky těmto dokumentačním prostředkům to jde. Navíc na místě můžete zpětně i měřit, to je výhoda oproti běžné fotografii.“
V rámci programu vědy a výzkumu teď Kriminalistický ústav spolupracuje například s Univerzitou Tomáše Bati ve Zlíně na tom, aby se místo činu dalo zpětně procházet i ve virtuální realitě. „To je budoucnost kriminalistické fotografie. Ale stejně jako divadlo neskončilo s vynálezem filmu, ani běžná fotografie o své místo nepřijde – pořád má své nesporné výhody. Je hlavně rychlá a levná.“
pplk. Mgr. Tomáš Doubek (* 1968)
Vyučil se jako opravář optických přístrojů. Po vojně pracoval v reklamní agentuře a od roku 1992 působí jako kriminalistický dokumentarista a znalec v oboru zkoumání fotografií a fotografických přístrojů na Kriminalistickém ústavu v Praze. Je absolventem Policejní akademie. Ve své volné tvorbě se dříve věnoval zejména makro a inscenované fotografii, s fotoaparátem také cestoval – po Kubě, Brazílii, Argentině. Dnes už svoji volnou fotografii vnímá zejména jako relaxační činnost, bez které se ale neobejde.
