Tak pravil Alexandr Dugin. Několik citací z jeho „zásadního“ díla

V posledních letech se na trhu objevují, i když se nedá říct, že by běžně ležely přímo na pultech knihkupectví, ale dají se objednat, publikace z nakladatelství Sol Noctis. Z jeho webových stránek není zřejmé, kdo za ním stojí. V kolonce O nás je uvedeno pouze toto: „Sol Noctis je slovenské knižné vydavateľstvo založené v roku 2019, zameriavajúce sa na oblasti spoločenskej, náboženskej a politickej filozofie, ezoterizmu a vybranej beletrie. Vydávame práce zahraničných aj domácich autorov v češtine aj slovenčine. Ak ste autor, prekladateľ, redaktor alebo máte záujem o inú formu spolupráce, prosíme kontaktujte nás na solnoctis(@)solnoctis.sk.“ Z edičního plánu je patrné, že zvolenské Sol Noctis zprostředková díla autorů (žádná autorka tam dosud nevyšla) antimodernistického a konzervativního ražení; v lecčems jsou to knihy „na hraně“. A kromě jiného tam předloni vyšel Duginův spis Čtvrtá politická teorie, který je považován za důležité svědectví o uvažování tohoto enfant terrible.

Nemíním zde spekulovat, nakolik mají či nemají Duginovy myšlenky vliv na strategii kremelského vedení a Vladimira Putina osobně. Rozhodně bych se vyhnul efektnímu přívlastku Putinův Rasputin, který se v souvislosti s Duginem objevuje. Následující odstavce nejsou ničím víc, než hrstkou výpisků ze Čtvrté politické teorie, spisu objemného, ne však hutného, nýbrž obsedantně upovídaného, grafomanského, který si na vědu víc hraje, než že by jí byl, je více simulací myšlenkového systému než systémem samým. Autor se tu vehementně vymezuje proti komunismu, fašismu a liberalismu, proto čtvrtá teorie, i když je zřejmé, že hlavním nepřítelem je mu právě liberalismus. Každopádně není od věci učinit si aspoň nějakou představu, k jakým pochodům dochází v jedné větvi současného ruského myšlení, která je přitom velmi ambiciózní a rozhodně nechce svou působnost omezit na akademické kruhy.

Dodejme, že Čtvrtou politická teorii Dugin poprvé publikoval v roce 2009. Překladatel Ivan Šebesta ji překládal ze dvou anglických překladů (2012 a 2017) a s přihlédnutím k ruským edicím vydaným v letech 2009 a 2014. Patří se dodat, že ony anglické překlady vyšly v nakladatelství Arktos. Tuto značku založil (roku 2009 v Indii) švédský podnikatel a bývalý aktivní neonacista Daniel Friberg spolu s americkým redaktorem Johnem B. Morganem. V roce 2014 se firma přestěhovala do Švédska následujícího roku do Maďarska, v Budapešti má sídlo. Arktos ve velkém vydává v angličtině autory takzvané evropské nové pravice a vůbec silně pravicovou a nacionalistickou literaturu.

A ještě jedna informace. V roce 2018 pražský Vyšehrad publikoval knihu Proroci post-utopického radikalismu. Alexandr Dugin a Hakim Bey. Adam Borzič, Olga Pavlova a Ondřej Slačálek v ní z různých úhlů analyzují právě i Duginovo myšlení. A nyní tedy několik ukázek Ze čtvrté politické teorie.

„Rusko během celých našich dějin vždy vedlo válku. Pravdou je, že když jsme válku nevedli, tak jsme zahnívali. Proč bychom měli přestat vést válku, když naši nepřátelé jsou všude kolem nás, zasahují do našeho prostoru, do našeho lidu, do našeho náboženství? Kdyby nezasahovali, tak to by bylo jiné – to by ovšem nebyli lidmi.“

(str. 144)

***

„Rusko se neliší od evropských zemí pouze tím způsobem, jímž se od sebe liší navzájem. Když překročíme hranici Ruska, samotná kulturní duše našeho fyzického okolí se změní. Přemísťujeme se z jednoho kulturně historického typu do jiného. Rusko je odlišné ve srovnání s celou Evropou, se Západem jakožto celkem.“

(str. 255)

***

„Neměli bychom se nechat zlákat k ukvapeným závěrům v důsledku přítomnosti evropských a asijských prvků v Rusku coby civilizaci, jako bychom mluvili o nějakém mechanickém součtu věcí vypůjčených ze Západu a Východu. Pojem ‚Eurasie‘ indikuje, že se jedná o cosi třetího, o civilizaci zvláštního druhu, co do originality a rozsahu srovnatelnou s Východem i Západem, avšak zcela odlišnou co do obsahu svých hodnot.

Přijmeme-li tvrzení, že Rusko je civilizací, všechno do sebe začne náhle zapadat – v epoše Moskevského velkoknížectví, v období Petrohradu i v sovětské éře je náhle všechno jasné. Vztahy Ruska a Západu získají novou, úplnou logiku a absurdity a paradoxy vlastní hypotéze o ‚Rusku coby evropské zemi‘ se vyřeší.

Eurasie (jakožto odlišná civilizace) oplývá svými vlastními hodnotami a svými vlastními zájmy. Tyto hodnoty souvisejí s tradiční společností, s důrazem na pravoslavnou víru a ruský mesianismus.“

(str. 257)

***

Je-li Rusko nezávislou civilizací, znamená to, že jeho logika, fáze, dynamika, cíle, hodnoty a směřování mohou být zcela odlišné od cesty, kterou ustanovuje Západ. Jakoukoliv cestou a jakoukoliv logikou se Západ může pokoušet dosáhnout konce dějin, postmoderny a postindustriální společnosti, Rusko-Eurasie má možnost tomu všemu říct rozhodující ‚ne!‘ a odmítnou to, odvolávajíc se na své vlastní hodnoty, priority, výchozí body, volby a v konečném důsledku i zájmy.

Tato pozice vyžaduje metafyzické přehodnocení ruské identity, rozpracování ruské národní ideje a další etapu jejího vývoje, a sice za účelem provedení úplného odmítnutí Západu na pevném filosofickém, paradigmatickém základu. Vykročili-li jsme touto cestou a nemáme-li chuť čekat, až bude tento obrovský úkol ducha vykonán, můžeme předem načrtnout základní principy, na jejichž základě bude Rusko-Eurasie (jakožto civilizace) ve svých vztazích se Západem vystavěno.

První, nejdůležitější bod v těchto vztazích spočívá ve vypuzení veškerých sklonů k splynutí s ‚globálním Západem‘. Západ je lokální a regionální fenomén a veškeré jeho pokusy o to, aby se prezentoval jako univerzální standard vývoje, nejsou ničím jiným než kolonialistickým, rasistickým nárokem absolutní kontroly nad zbytkem lidstva. Vyhlašuje se válka proti univerzalismu Západu.“

(str. 271/272)

***

„Celé dějiny Putinova prezidentství, gigantická procenta, jichž dosahuje ve volbách, a nebývalá podpora jeho politiky mezi lidmi jsou důkazem, že sebevědomí Rusů je silně přitahováno k uznání Ruska za civilizaci a k odmítnutí westernismu. Jakýkoliv náznak, že vláda bude jednat podle tohoto modelu, se okamžitě setkává s jásotem širokých vrstev. Navzdory tomu však existuje neviditelná bariéra, jež zadržuje evoluci tímto směrem. Možná zde máme co do činění s následky působení agentů a sítí vlivu (především CFR – míněn je Council on Foreign Relation – americká organizace a think tank zaměřený na mezinárodní vztahy, pozn. red.). Je možné, že ve společnosti se ještě nenaakumuloval dostatek energie k tomu, abychom vstoupili do dalšího civilizačního zápasu, jejž v té či oné podobě Rusko vede celé své dějiny.“

(str. 274)

***

Máme-li být konzistentní, po první porážce gruzínských vojsk jsme měli pokračovat ve válečném tažení, okupovat celou Gruzii a dosadit k moci prozatímní proruskou vládu. (Dugin zde má na mysli rusko-gruzínskou válku v roce 2008 – pozn. red.) Po jisté době bychom naše vojska stáhli, avšak paralelně jsme mohli vytvořit silnou autonomní vládu v Samegrelu, Adžádii a arménské oblasti Džavachetie, zj. V Gruzii mohl být ustanoven takový politický model, aby se v nadcházejících letech nemohla stát základnou globální americké říše a hatit budování naší vlastní říše. Reakce Washingtonu by byla velice ostrá a negativní, avšak jak první dny války ukázaly, Američané nepůjdou dál než po vydírání, zatímco Rusko ve vztahu k Západu již ztratilo všechno, co ztratit mohlo. Moskva již nemá jinou možnost konat jinak – Rubikon byl překročen a vrátit se už nelze. Válkou s Gruzií jsme vstoupili do nové éry: vstoupili jsme do teritoria, o němž si naši nepřátelé mysleli, že nám ho nadobro vzali. Teď se musíme prvně držet toho, co jsme si vydobyli.

Zvláštní pozornost bychom měli věnovat pozici Kyjeva. Prezident Juščenko od počátku jednal jako nezastíraný a divoký nepřítel Ruska. Nejenže podporoval Saakašviliho, ale poskytl Gruzii i vojenskou pomoc včetně ukrajinských jednotek, opakovaně se pokoušel blokovat vstup ruských lodí do Sevastopolu a přerušil dodávku elektřiny na naši námořní základnu. (…), Situace ohledně Ukrajiny v kteroukoliv chvíli může eskalovat do ostrého konfliktu. Nelze vyloučit, že bitva o Krym a východní Ukrajinu není na spadnutí.

Jestliže až donedávna i ty nejžhavější hlavy mezi ruskými jestřáby uznávaly možnost pouze vnitřního konfliktu na Ukrajině a politického, ekonomického a energetického nátlaku ze strany Ruska, dnes se pravděpodobnost přímého vojenského konfliktu nezdá až tak nerealistická. Každý musí při stavění říše platit: jak ti, kdo pomáhají Washingtonu vybudovat si svou globální říši, tak i ti, kdo chtějí hájit alternativní světový řád stojící na multipolaritě.“

(str. 335/336)

***

„Ruský člověk je natolik absolutní, že nedokáže pochopit smysl existence jiných národů. ‚Nejsou-li tu Rusové, co jsou zač?‘ ptáme se. Vidíme-li jakého radostného úžasného Araba, jenž neopovrhuje pitím a srdečným smíchem, jenž umí ‚popustit uzdy‘, řekneme: ‚To je pravý Rus!‘ Nemusíme spolu ani popít, stačí ho vidět: ‚To je ale dobrý člověk.‘ Jasný Rus. Tak tomu rozumíme, a tak rozumíme sobě samým, a toto porozumění nevychází ze vzezření, ačkoliv ruské vzezření má samozřejmě velkou hodnotu.“

(str. 349)

***

„Můžeme tedy milovat Evropu pouze tak, jako milujeme zvláštně a nevyléčitelně nemocné, malomocné, ničemy, gaunery a spodinu. Můžeme ji milovat, je to však zvláštní, eurasijská láska. Jsme povoláni k tomu, abychom kráčeli ze Západu na Východ. Proto my, vojsko Východu, vojsko svítajícího vědomí, jež vede boj, aby se Východ plně integroval do Západu, aby tím došlo k tomu, že Západu už více nebude – zbyde jen nekonečný, absolutní Východ. Toto dokáže pouze Rusko…“

(str. 359/360)

***

„Odhalme teď eurasijskou koncepci politiky. Naším úkolem je bojovat proti atlantismu a porazit ho, učinit hodnoty eurasianismu totálními a povinnými pro všechny. Přesně toto je náš program. (…),

Abychom mluvili realisticky, musíme prostě bojovat proti atlantismu, a jsme-li schopni bojovat efektivně, už to je dobré. Z celkového hlediska musíme dychtit po tom, abychom zcela zničili atlantismus a atlantisty. Bude-li to fungovat, je to skvělé. Pokud ne, tak jsme alespoň měli rozcvičku před něčím pořádným.“

(str. 369)

***

„Modernizace má však i odvrácenou stranu, která z dějinného hlediska zpravidla jde ruku v ruce s tou zjevnou: jedná se o morální, kulturní a sociální modernizaci. Je-li objektem první modernizace pokrok v oblasti nástrojů, v druhé případě je to pokrok v oblasti lidu, společnosti, vlády, mravů, zvyklostí, hodnot a kultury. Modernizace tohoto typu má veskrze odlišný obsah. Například modernizace mravů znamená odmítnutí tradičních hodnot: nejdříve je to odmítnutí církevního sňatku, následně je to odmítnutí manželství jako takového, které je nahrazeno jakýmsi občanským svazkem: poté přicházejí homosexuální registrovaná partnerství, homosexuální sňatky, logicky se pokračuje úplným zrušením instituce manželství a polygamie se stává sociální normou.

Toto je předurčený způsob modernizace rodiny. Jiný způsob modernizace rodiny neexistuje.

(str. 415/416)