Nelíbí se vám zdražení základních potřeb? Kulky vám to už vysvětlí!
Konec roku 1970 byl v Polsku mimořádně napjatý. Na severu země (Gdyně, Gdaňsk, Štětín i jinde) propukly protesty proti skokovému zdražení. Mocenské orgány odmítly vyjednávat a přikázaly střílet do rozzlobených davů. O tom vypráví snímek „Černý čtvrtek. Janek Wiśniewski padl“, který dnes večer v tuzemské televizní premiéře vysílá ČT art.
Rekonstrukce událostí, jak ji v deset let starém filmu Černý čtvrtek. Janek Wiśniewski padl předkládá režisér Antoni Krauze (1940–2018), je zjevně inspirována kronikářským stylem podobně vystavěných anglických filmů, například Paula Greengrasse Krvavé neděle (2001) o brutálních střetech v Irsku. Rovněž u Poláků totiž nalezneme časové i jmenné údaje označující účastníky a místo dění, do vyprávění vstupují dobové dokumentární vsuvky, podle nichž jsou koncipovány i hrané sekvence, zaznějí (snad autentické?) telefonické rozmluvy mezi představiteli ozbrojených složek. Nahlédneme do jednání stranických orgánů jak na místní úrovni, tak na ústředí – tehdejšího komunistického šéfa Gomułku, záhy po tragických událostech odvolaného, ztělesnil Wojciech Pszoniak jako zdravotně vyčerpaného a nenávistného starého muže, jenž zlobně opakuje, že největší chybou bylo mládeži vštěpovat ideje národní hrdosti a vzdoru.
Název odkazuje k obzvlášť tragickému 17. prosinci 1970 v Gdyni. Dodejme, že v prosincových střetech celkově zahynulo (podle oficiálních údajů) 45 lidí, dalších 1200 bylo zraněno, zatčeno bylo pět tisíc lidí. Film s patetickým vzryvem líčí události nejen onoho osudového dne, i když právě ty se ocitají v centru pozornosti. Předkládá obraz v podstatě spontánního vystoupení nespokojeného obyvatelstva, často mladých lidí. Režisér otevřeně ukazuje brutální zásahy proti zadrženým jedincům, ať již je to zatčený výbor stávkujících nebo později náhodní jedinci vytažení z davu. Do bezvědomí, a přitom až s jakousi nepřirozenou rozkoší, je zbit třeba mladík, jenž šel do nemocnice za svou matkou a s protesty neměl nic společného.
Právě motiv, kdy postiženi jsou nicnetušící lidé, vytahuje Krauze do popředí – soukromou protiváhu společenské linie tvoří osudy dělníka Brunona Drywy (s výrazovou uměřeností jej zpodobnil Michał Kowalski), víceméně náhodně zabitého při vystupování z ranního vlaku, jímž přijel do práce. Vojáci právě v onom okamžiku spustili palbu do lidí… Brunova rodina přitom nepatřila k odpůrcům režimu; vcelku spokojena – až na potíže se zdražováním – se chystala oslavit první Vánoce v konečně přiděleném novém bytě. Brunonova žena (Marta Honzatková) zůstávala v domácnosti a pečovala o trojici dětí, ani náboženské zacílení není patrné, i když u Bruna lze například vypozorovat upjatější morálku: Ačkoli se baví u zábavného dárku, jímž je propiska se svlékající se ženou, odmítne jej přijmout z obav, že by se mohl dostat do rukou dětem. Rodinná idyla končí v okamžiku Brunovy smrti. Jeho manželka se nejprve dovídá nejasné zvěsti o jeho osudu, z nemocnice, kam navzdory zákazu večerního vycházení přijede, je bezmála vykázána. Svého muže spatří až těsně před pohřbem, narychlo a nedůstojně uspořádaným. A navíc ji, psychicky zcela vyčerpané, hrozí, že spolu s ostatními pozůstalými ji úřady přesunou do jiných končin Polska, aby svým sousedům nezůstávala na očích jak výčitka nepotrestaných zločinů.
Zatímco „společenské dění“ Krauzeho film postihuje v dokumentárnější rovině, zacílené na odkrývání bezohledných mocenských mechanismů, osudy Brunovy rodiny a jejích blízkých posouvá k melodramatu, jakkoli herecky vcelku zvládnutému. Kameraman Jacek Petrycki v obrazové složce zdůraznil protokolární vzezření, mnohdy připomínající styl zpravodajství. V obraze příznačně převažují temné, bezslunečné odstíny, oceníme věrohodné postižení dobových reálií, třeba opotřebovaného bytového vybavení. Drnčivou, nelibou, až násilně se vrývající hudbu složil Michal Lorenc, v závěru zazní i Balada o Jankovi Wiśniewském, věnovaná údajné první oběti násilí. Ta je slavnostně nesena v čele davu, podobna dávnému křesťanskému mučedníkovi, jak ostatně připomíná i píseň, kterou zdrsnělým hlasem nazpíval rocker Kazik Staszewski.
Film tedy nepojednává o Wiśniewském, byť název k takovému očekávání svádí. Wiśniewski zde vystupuje coby symbol, zobecňuje ideu odporu, inspirován tragickým osudem Zbyszka Godlewského, jenž se ve snímku rovněž mihne – představuje jej Tomasz Ziętek (letos na sebe výrazně upozornil ve filmu Nezanechat stopy, který spoluprodukovala Česká televize). Sluší se doplnit, že davovými protesty vyvolanou politickou krizi, jak se v roce 1970 projevovala v nejvyšších polských mocenských patrech, podrobně vylíčil loňský televizní snímek režiséra Arkadiusze Biedrzyckého Cena władzy (lze přeložit jako Cena vládnutí). Možná by zaujal i českého diváka.
Plakát k filmu Černý čtvrtek, Janek Wisńiewski padl, repro: Archiv ČT
Černý čtvrtek. Janek Wiśniewski padl / Czarny czwartek. Janek Wiśniewski padł (Polsko, 2011, stopáž 105 minut).
Režie: Antoni Krauze, scénář: Mirosław Piepka, Michał Pruski, kamera: Jacek Petrycki, hudba: Michał Lorenc, střih: Rafał Listopad. Hrají: Michał Kowalski, Marta Honzatková, Piotr Andruszkiewicz, Wiktoria Kraszewska, Zofia Smagacka, Marta Kalmus-Jankowska, Cezary Rybiński, Wojciech Pszoniak a další.
