Umění vyloučených. Divadlo utlačovaných není dramaťák. Otevírá témata, jež jsou tabu
Druhý díl seriálu o sociálním umění
Divadlo neherců pro nediváky. Představení jako jakýsi „trenažer konfliktu“. V jednu chvíli se „utlačovaní“, z jejichž příběhů je modelová inscenace sestavená, setkají na jevišti s diváky, kteří se ve spolupráci s nimi snaží najít možnosti řešení a situaci zlepšit, nebo alespoň nabídnout nový úhel pohledu.
„Nebudeme si jenom povídat. Všechny nápady, které máte, půjdeme rovnou vyzkoušet, abychom věděli, co v té situaci funguje a co naopak nikam nevede,“ nastiňuje Líza Urbanová v roli jokera (facilitátora, moderátora) divákům, co se bude dít. Na prknech pražského RockCafé se zrovna dohrála asi šestnáctiminutová hra Odchodem to nekončí z dílny pražského Divadla Dvě na třetí, v níž ženy z organizace Acorus zpracovávaly téma domácího násilí. Chvíle, kdy diváci jen pozorují plynutí příběhu, se právě završila. Potlesk – jako v klasickém divadle. Odteď se však i diváci stávají tak trochu herci.
Metoda divadla utlačovaných, kterou v šedesátých letech minulého století začal rozvíjet brazilský režisér, spisovatel a pedagog Augusto Boal, je totiž „více o analyzování než o akceptování, o kladení otázek než o dávání odpovědí, je také více o jednání než o mluvení,“ jak se deklaruje i na stránkách Centra divadla utlačovaných v České republice. „Teď máme několik možností. První je, že příběh zahrajeme znovu úplně od začátku. Když budete mít pocit, že má hlavní představitelka udělat něco jiného, tlesknete a její role se ujmete sami. Druhá možnost je, že si rovnou vybereme místo v příběhu, od něhož bychom chtěli začít. A samozřejmě také můžeme nějakou scénu přidat,“ pokračuje na jevišti Líza Urbanová, která spolu s Danou Moree v roce 2012 Divadlo Dvě na třetí zakládala. Pracují s nejrůznějšími skupinami, jež zažívají různé formy útlaku – od bezdomovců přes oběti domácího násilí po menšiny.
Útlak jako symbol
Práce na nové hře začíná pozvolna. Zpočátku se využívá hodně her a cvičení sloužících k tomu, aby probudily tělo, aby se ve svém těle člověk dobře „zabydlel“, naučil se přes ně znovu svobodněji vyjadřovat. Poté začnou jednotliví členové skupiny sdílet své příběhy s ostatními pomocí nejrůznějších divadelních technik, ale také úplně obyčejného vyprávění a sdílení. „Sami si však hlídají, co do skupiny chtějí přinést. Nikoho netlačíme. Hledáme situace, které symbolizují útlak, ale zároveň pátráme po způsobech, jak z něj ven,“ zdůrazňuje Dana Moree. Z těchto stavebních kamenů se potom skládá modelový příběh tak, aby se s ním jednotliví účastníci mohli identifikovat, ale zároveň aby se nejednalo o kopii jejich příběhu. Vzniklou inscenaci přinášejí na jeviště, kde právě i za pomoci diváků začíná žít vlastním životem.
Dokument o divadlu utlačovaných Dvě na třetí, zdroj: YouTube Průkopnicí této metody byla v České republice také Lenka Polánková (dříve Remsová), která působí na Katedře sociální pedagogiky Masarykovy univerzity a je zakládající členkou brněnského Kabinetu divadla utlačovaných. Ve své disertační práci Divadlo utlačovaných a jeho edukační možnosti v sociální pedagogice poznamenává, že Augosto Boal tuto metodu přirovnává „k živému stromu, z jehož kmene vyrůstají různé větve – další techniky, které jsou mezi sebou pevně spjaty filozofickým, etickým a politickým posláním tohoto divadla“. Zmiňuje například techniku nazvanou divadlo fórum, kdy se divákům přehraje celá inscenace a posléze se hraje znovu, avšak diváci mohou toto její provedení kdykoliv zastavit, vstoupit do něho a děj pozměnit.
Další z technik, které Augosto Boal využíval, bylo legislativní divadlo. Když Boal byl jedním z radních Ria de Janeira, povedlo se mu tak vtáhnout do politiky hravou formou i lidi, kteří se o ni prvoplánově nezajímali. „Boal usiloval o návrat divadla do centra politické akce tak, aby se stalo centrem rozhodování,“ píše Polánková. A Líza Urbanová dodává: „Boal nejenže nechal vytvořit a odehrát představení zaměřené na to, jaké konkrétní důsledky má daná legislativa na životy lidí ve městě, ale nechal zároveň diváky, aby pomocí divadelního fóra společně navrhli konkrétní řešení. Z jejich shody pak vycházel psaný dokument, který se předložil nejprve právníkům a po jejich ,posvěcení‘ pak přímo politické reprezentaci.“
S plnou hrdostí
„Když zjistím, že s tím vším, o čem jsem si myslela, že mě stigmatizuje a odhazuje mimo společnost, můžu stát na jevišti, můžu to nahlas říkat s plnou vážností a hrdostí, udělá to opravdu hodně. Zažily jsme lidi, kteří přišli tichouncí, schoulení a dnes dělají třeba pole dance, tanec na tyči. Divadlo je nastartovalo, zařídilo ten pocit sebeposílení,“ shodují se Dana Moore i Líza Urbanová.
Z evaluační zprávy projektů těchto dvou žen vyplývá, že herečky z inscenace Odchodem to nekončí zaznamenaly změny například v uvědomění si, že se nemají za co stydět, získaly odvahu k zásadnímu kroku ve svém životě a ke zveřejnění svého příběhu. A uvědomily si rovněž, že chtějí dalším obětem pomáhat právě tím, že o tématu veřejně hovoří.
„Dostávám se zpátky k těm emocím. Je to dost těžké, pomáhá mi, když si o tom můžu povídat, říct si, že teď je to už trochu lepší. Vnímám divadlo jako terapii. Když hraju, tak se mi uleví, vybrečím se, vyvztekám. Mám pocit, že se ze mě stává odolnější člověk. Také se cítím jako hvězda,“ shrnula své zkušenosti s divadlem utlačovaných Markéta, která v inscenaci Odchodem to nekončí ztvárnila úřednici oddělení dávek hmotné nouze.
Inscenace v tašce
Divadlo utlačovaných není finančně ani produkčně náročné. Všechny inscenace musí být technicky jednoduché, aby se daly zabalit do tašky a odehrát jak ve školní třídě, tak v jakémkoliv divadelním prostoru. Přesto finance představují určitý limit. „V momentě, kdy čerpáte grant, chce se po vás nějaký typ výkonu. Ale my na lidi nechceme tlačit. Prostě když to nejde, když potřebujeme místo dvou měsíců čtyři měsíce, tak to tak bude. Chceme si zachovat tvůrčí svobodu. Je často obtížné najít struktury, které by podobný typ práce umožňovaly,“ vysvětluje Dana Moree.
Právě s ohledem na výše řečené mají Dana Moree a Líza Urbanová různé strategie, jakým způsobem své aktivity realizovat. Často spolupracují s neziskovými organizacemi, které grant na podobné aktivity už obdržely. Nedávno také získala Univerzita Karlova – Fakulta humanitních studií finanční podporu z Fondů EHP na realizaci projektu Divadlo utlačovaných. V následujících letech tak budou připravovat výcvik pro jokery, měla by také vzniknout kniha v češtině o divadle utlačovaných, která se bude věnovat zejména práci s publikem…
„O věcech, o kterých hrajeme, je potřeba mluvit a k tomu hledat komunikační kanály. Síla divadla spočívá v tom, že situace ukazuje autenticky ve velkém detailu. Toho by obecně mělo být ve společnosti víc. Divadlo utlačovaných je jen jednou z metod, které to umožňují. Nejdůležitější zkrátka je, aby lidé, kteří ve společnosti nejsou příliš slyšet, měli také prostor příběhy vyprávět,“ zdůrazňuje Dana Moree.
