Umění vyloučených. Předsudky o lidech bez domova fungují v náš prospěch
Pátý díl seriálu o sociálním umění
Prostředí azylových domů, bydlení v autě, práce načerno – to jsou témata a motivy, které zpracovává ženský divadelní soubor CO ČUMIŠ. Další díl cyklu Umění vyloučených přináší pohled do tvorby těch, kteří mají zkušenost se životem na ulici.
„Můžeme si na chvíli sundat roušku, abyste viděly, jak vypadáme?“ ptají se režisérky Barbora Šupová a Zuzana Burianová, zatímco v sídle organizace Jako doma, která se věnuje ženskému bezdomovectví, nastavují projektor. „Chtěly bychom se rozšířit a posílit herecké jádro našeho souboru, proto jsme se tu dnes sešly,“ vítají tři nové účastnice „castingu“, respektive spíše neformálního posezení s horkým džusem a jablečným štrúdlem.
„Děláme inscenace týkající se sociálních problémů a vycházejí ze společných hovorů, které vedeme na zkouškách. Ty ovšem vypadají trochu jinak, než byste si možná představily. Nejdeme hned zkoušet, nejdříve si uděláme čaj, povídáme si. Je pro nás důležité nastolit dobrou atmosféru, vytvořit pouto,“ vysvětluje režisérka Zuzana Burianová způsob práce potenciálním novým členkám.
Režii musí mít žena!
Divadelní soubor CO ČUMIŠ se skládá výlučně z takových žen, které mají zkušenost se životem na ulici. Vznikl díky festivalu sociálního umění Případ pro sociálku. „Chtěli jsme, aby vznikla inscenace speciálně pro tento festival. Nechtěli jsme jen předvádět to, co udělali jinde,“ vzpomíná dramaturgyně festivalu a současně režisérka souboru CO ČUMIŠ Barbora Šupová. Oslovila proto neziskovou organizaci Jako doma, která měla pro nově vzniklý soubor jedinou podmínku – režisérkou musela být žena. Barbora Šupová tak oslovila Zuzanu Burianovou a započala jejich – dnes již šestiletá – spolupráce.
Divadelní soubor CO ČUMIŠ zpracovává témata, která se přímo týkají členek hereckého souboru – například inscenace CO ČUMIŠ 2 tentokrát z azylu se zabývala problematikou bydlení. „Vycházíme z toho, co se nám stalo, něco jsme si také vymyslely nebo jsme vyprávěly příběhy jiných. Jde hlavně o to, aby nám v tom všem bylo dobře,“ pokračují režisérky.
V současnosti soubor připravuje inscenaci na téma práce; premiéru by měla mít počátkem března v partnerském pražském divadle Venuše ve Švehlovce. Finance na ni získaly zejména z grantů Magistrátu hl. města Prahy a Ministerstva kultury. „Pro vyplňování grantů bylo potřeba se naučit tu správnou terminologii. Také je rozdíl, jestli o ně žádáte poprvé, nebo popáté. Snažíme se holkám platit za zkoušky, abychom je podpořily. Ale finance pro ně nejsou hlavní motivací,“ tvrdí Zuzana Burianová a vysvětluje: „Dělá jim dobře, když se s nimi baví i někdo jiný než sociální pracovníci nebo lidé, kteří po nich něco chtějí. Jedna z hereček má moc ráda, když na premiéře dostane kytku. Nebo když s nimi někdo udělá rozhovor, je to moment, který jim neskutečně dodá sebevědomí.“
Domovskou scénou divadelního souboru CO ČUMIŠ je pražské divadlo Venuše ve Švehlovce, foto: archiv CO ČUMIŠ Režisérky ovšem zdůrazňují, že jim jde zejména o to, aby zkrátka vzniklo divadlo, nová inscenace. Své úsilí nevnímají coby sociální terapii, a to i přesto, že divadlo tak funguje a členky souboru posouvá – například jedna z nich se dříve pohybovala na Armádě spásy, nyní má stálou práci a bydlení.
„Prošla jsem třemi soubory. Díky divadlu mi stouplo sebevědomí, začala jsem o sobě mluvit veřejně, k životnímu vzestupu mi to jednoznačně pomohlo,“ dokládá herečka, která se v souboru mimo jiné stará o hudební složku. Týden před premiérou CO ČUMIŠ 2 však přišla o bydlení. „Fakt jsem měla chuť se na všechno vykašlat, ale člověku to nedá, nemohla jsem zbytek souboru nechat na holičkách.“ Nyní bydlí u svého přítele.
Muzikanti bez domova
Dvě kytary, cajon a zpěv. Víc uskupení hudebníků, kteří si říkají Muzikanti bez domova, nepotřebuje. Spojuje je láska k hudbě a zkušenost se životem na ulici – ať už přímá, anebo ta z pozice sociálních pracovníků.
Seskupení vzniklo neplánovaně asi před sedmi lety. Lukáš Vyhnanovský, který působí v Armádě spásy jako sociální pracovník, neviděl žádné znatelné výsledky svého snažení. Chtěl lidem pomáhat, dostat je z ulice, ale ani po třech letech práce sociálního pracovníka by na prstech jedné ruky nedokázal spočítat lidi, jimž se to povedlo. „Zrovna v tu chvíli byl na azyláku romský kytarista Dušan a rozehrával se tam. Pozval mě, ať si s ním jdu zahrát. Nějaké akordy jsem uměl a on mě začal učit další. Po chvíli jsem se osmělil, začal jsem hrát pro klienty a oni zpívali se mnou,“ vypráví Lukáš Vyhnanovský. Jeho kolega Filip Jiřík, rovněž sociální pracovník, s nímž Muzikanty bez domova Lukáš vede, pak pomohl domluvit první koncerty. Hudební uskupení je to však nestálé, Vyhnanovský i Jiřík přiznávají, že není ani úplně spolehlivé. „Občas někdo přijde na zkoušku a pak už se nikdy neukáže. Rozumíme tomu, kapela zkrátka nemůže být prioritou pro ty, kteří jsou na ulici a nemají kde dneska v noci přespat. Těžko si pak budou pamatovat, že je zkouška za čtrnáct dnů ve čtvrtek.“
Všichni Muzikanti bez domova mají nebo měli co do činění s Armádou spásy. Vyhnanovský totiž směřuje zkoušky do své pracovní doby. „Snažím se držet odstup mezi pracovním a osobním životem,“ říká. Jeho kolega dodává: „Zrovna včera jsem potkal jednoho muzikanta, který s námi občas hraje a občas ne, měnil jsem mu injekční materiál. A uvědomil jsem si, že mi v této pozici není dobře. Buď s ním mohu pracovat jako sociální pracovník, anebo s ním můžu dělat hudbu.“
Muzikanty bez domova spolu s Lukášem Vyhnanovským vede také sociální pracovník Filip Jiřík, foto: archiv Muzikantů bez domova Nehledám pokrok. Prostě hraju
Lukáš Vyhnanovský přiznává, že se přestal ohlížet na to, jak se jednotliví muzikanti ve své osobní situaci posunuli – jen tak totiž může pracovat dál. „Nehledám, co se u člověka změnilo, prostě jsem s ním a – hraju! Já se zlepšil ve hře na kytaru, naučil jsem se romské písničky… U muzikantů to je podobné: Jsou si jistější, mají větší repertoár, udrží lépe rytmus.“ To ostatní jde v tu chvíli stranou…
Filip Jiřík poukazuje na to, že se veřejnost zaměřuje hlavně na takzvané tvrdé cíle – například na to, zda si člověk našel práci nebo bydlení. Posuny v „měkkých dovednostech“, jako je například zvýšení sebevědomí, se hůře dokládají. Jenže sociální pracovníci s nimi pracují dnes a denně. „Výsledky nejsou vidět hned. Práce sociálního pracovníka mě naučila nevkládat do lidí svoje očekávání, nesoudit je.“
V Muzikantech bez domova se logicky proplétají příběhy hudebníků, kteří uskupením projdou. A přestože ony bezdomovecké osudy vyvolávají jisté předsudky, zároveň fungují i v prospěch hudebníků. „To, že jsme sociální projekt, nám mimo jiné pomáhá vyjednávat s místy, kde hrajeme – často nemusíme platit pronájem,“ podotýká Jiřík. Ale především: Muzikanti bez domova vyvolávají emoce a snaží se pozvolna bořit bariéry ve společnosti.
