Umění vyloučených. Sexuální pracovnice jsou sice na hraní zvyklé, ale musejí chtít
Čtvrtý díl seriálu o sociálním umění
Ty ženy hrají ve své práci. Předstírají sexuální vzrušení, přitom si myslí svoje. Mají tedy svým způsobem předpoklady pro herectví. Cílem divadelního souboru Rozkoš je dostat nahoru – na jeviště – ty, kteří se cítí být dole.
„Měla jsem muže trochu mdlého. A takového pomalého. V něžnostech byl nedbalý a v milování ospalý. Však žila jsem s ním ve shodě. Najednou ale tělo mé začalo mít choutky nekalé. Mnohem víc a mladé chtělo a odříci si neumělo… – Můžeme dát ten začátek prosím ještě jednou?“ podívá se směrem ke klavíristovi Vladana Augstenová coby představitelka hlavní postavy inscenace Květinová harpyje. Divadelní soubor Rozkoš, který tvoří zejména sexuální pracovnice a pracovníci, ale také přátelé a příznivci souboru, inscenaci Květinová harpyje zrovna oprašuje.
„Zkušebna“ se nachází v sídle pražské organizace ROZKOŠ bez RIZIKA. V kanceláři ředitelky je klavír, kostýmy, židle, stůl a trochu volného místa. Víc není potřeba ani pro samotnou inscenaci. Scéna je jednoduchá, text o to složitější – principálka souboru Hana Malinová hru napsala celou ve verších, navíc je doplněná písněmi, k nimž hudbu složili Jaroslav Kohout a Vladimír Pecka.
Oprašovací zkouška Květinové harpyje se koná v sídle organizace Rozkoš bez rizika, foto: Kateřina Zemanová Radši sprosté verše než drogy
Divadelní soubor Rozkoš založila Hana Malinová v roce 1995 a má za sebou už třináct inscenací. Často s notnou dávkou nadsázky popisují prostředí sexbyznysu. Ta nejnovější, již zmíněná Květinová harpyje, se sice odehrává v hospodě, ale téma lásky a sexu je i v této hře přítomné. Štamgasti prahnou po přízni hostinské Anny, popíjejí víno. Každý by ji chtěl, ale vědí, že je na ní, koho si vybere. Každodenní realitu v hostinci brzy naruší neznámý cizinec. Kdo nakonec získá srdce Květinové harpyje?
„V mladické nerozvážnosti jsem si říkala, že by divadlo mohlo fungovat jako substituční droga, ale tato iluze už pominula. Zas tak mocné není. Z herců a hereček se ale stávají týmoví hráči – v divadle to ani jinak nejde. Naučí se chodit včas na zkoušky, začnou si znovu vážit sami sebe, a když zjistí, že dokážou i něco, co mohou předvést publiku, že jim lidé tleskají, to jim sebevědomí také zvýší. Sebevědomý člověk se pak na trhu práce uplatní mnohem lépe než člověk nejistý,“ popisuje ředitelka ROZKOŠe bez RIZIKA a zároveň principálka souboru Rozkoš Hana Malinová.
Záznam představení Květinová harpyje ze Semaforu, zdroj: YouTube Nezisková organizace ROZKOŠ bez RIZIKA vznikla jen tři roky před založením souboru, v roce 1992. Takže letos v dubnu oslaví 30. výročí. Usiluje o lepší postavení sexuálních pracovnic a pracovníků a snaží se předcházet rizikům spojených s jejich prací. „Obzvlášť ze začátku jsme se ze strany veřejnosti setkali s pohrdavým vztahem k našemu souboru. Snažila jsem se lidem vysvětlovat, že když herci řeknou sprostý verš a bude je to bavit víc než brát drogy, je to obrovský úspěch,“ vzpomíná Malinová a zdůrazňuje: „Mnoho lidí v této společnosti nedosáhne ani na průměrný plat, spousta žen, které pracují jako sexuální společnice, se pro tuto profesi nerozhodla dobrovolně, je to pro ně zkrátka způsob, jak si vydělat peníze. Problém také je, že většinová společnost zná zejména tu nejméně líbivou tvář sexuální nabídky – holky na ulici, které jsou často na drogách. Šedá masa, která je v klubech nebo na privátech a přede všemi to tají, je pro občany skrytá.“
Dobří holubi se nevracejí
Podle principálky souboru je riziko selhání podobného uskupení jako je divadlo Rozkoš velké. V minulosti se často stávalo, že protagonisté nepřišli na zkoušku, v horším případě ani na představení. „Snažím se drogově závislé do souboru nebrat. Stačí, když se herec občas napije přes míru,“ říká Malinová. Dalším limitem, který zmiňuje, je maximálně hodinová délka inscenace, a kromě toho musí role nehercům dobře sednout. „Profesionální divadelníky mohou odradit herecké limity členů souboru, protože často příliš nevnímají sociálně-psychologické posuny, které jsou u našich neprofesionálních členů velmi zásadní.“
V divadelním souboru Rozkoš dostávají herečky a herci za odehrané představení honorář, občas mají placené i zkoušky. Činnost souboru je financovaná zejména z darů donátorů, případně ze vstupného. Ale stejně jako pro umělecký taneční soubor Bílá holubice (o němž jsme psali v minulém díle), ani pro Rozkoš není jednoduché se prosadit na veřejných akcích.
Úspěšnost divadelního souboru Rozkoš coby nástroje k „začlenění do společnosti“ nelze kvantifikovat. „Můžeme pozorovat spíše kvalitativní dopady na jednotlivce. Dobří holubi se zkrátka nevracejí. Řadě žen angažmá v souboru opravdu pomohlo dostat se ze situace, v níž se ocitly. Některé se i vdaly a žijí normální život,“ vypráví Hana Malinová a hned také dodává: „Nesmíme zapomínat na to, že možnost sociálního sklouznutí je u těchto skupin velká – zcela aktuálně nás čeká finanční inflace, která se výrazně dotkne i řady lidí z naší cílové skupiny.“
