Umění vyloučených. Na pódiu rozkveteme, jako kdyby nám bylo dvacet!
Sedmý díl seriálu o sociálním umění
Přes dveře je jejich zpěv slyšet až na chodbu. To zkouší sbor Elpida. Složen je ze samých dam – ve věku od šedesáti do devadesáti let. Zaměřují se přitom na současnou hudbu a umí to pořádně „rozjet“. Není to jediný projekt, který se seniory kreativně pracuje.
„Jeli jsme koncertovat do Bratislavy. Na nádraží za mnou přišla jedna sboristka a zjišťovala, jestli budou mít také nějaký volný večer. Myslela jsem si, že se ptá, jestli budou mít čas si odpočinout… Ale hned pak mi řekla, že s sebou veze dvě láhve vína a chce udělat párty! A její další otázka byla, jestli bude mít na pokoji také wifinu,“ směje se dvacetiletá sbormistryně Eliška Radikovská, když zkouška sboru skončí. Práce se sborem Elpida jí zbořila předsudky o stáří. To je koneckonců i cílem tohoto projektu – proč by senioři nemohli zpívat na festivalech jako je Rock for People nebo Colours of Ostrava?
Hudebním snem Radikovské vždy bylo mít vlastní sbor, představovala si však spíš sbor dětí. Zakládající sbormistryně Zuzana Seibertová otěhotněla, Elišce Radikovské bylo teprve sedmnáct, když ji oslovili, zda by sbor nepřevzala. „Můj věk byla zpočátku nevýhoda, těžce jsem získávala autoritu. Teď už svůj věk vnímám spíše jako výhodu – zpěvačky to omlazuje,“ tvrdí.
Sbor často navštěvují sboristky, které měly zkušenost s hudbou už v mládí. Například Pavla Matoušková sborů prošla několik, ovšem nikde se jí nelíbilo tak jako v Elpidě. Zaujal ji zejména repertoár – Elpida totiž pravidelně spolupracuje s dalšími muzikanty, například s alternativně rockovou skupinou Please The Trees, s Jaromírem Švejdíkem (známým i pod pseudonymem Jaromír 99), s Dušanem Neuwerthem, s písničkářem Janem Burianem, Martinem Hůlou (dříve Bonusem), Jiřím Suchým nebo se zpěvačkou Never Sol. Pavle Matouškové přitakává Marta Sedláková, kterou zase nejvíc těší, když se jejich koncerty líbí i mladým – někdy se chtějí se sboristkami i fotit. „Na pódiu skutečně rozkveteme, jako kdyby nám bylo znovu dvacet!“
Limity uskupení podle sbormistryně rozhodně nejsou věk, ale spíše to, že se nejedná o profesionální zpěvačky. „Nikdy asi nebudeme zpívat komplikované desetihlasy a také asi nebude vždy všechno čistě,“ zamýšlí se.“
Stopa v hlavě
Se společností Elpida spolupracoval od roku 2016 spolek Inventura, kde v roce 2014 vznikla filmová dílna pro seniory; od roku 2016 ji vedla Tereza Daniell Adámková. Dílna měla různé podoby – v nejintenzivnějším období se dvě lektorky setkávaly se seniory každý týden ve tříhodinových blocích a učily je, jak postavit scénář, jak pracovat s kamerou nebo se střihacím programem.
V té době vznikly kromě mnoha krátkých filmů seniorů i dva díly magazínu Pozdní sběr. „Nebylo to ale bohužel udržitelné. Obsahově se to po dvou dílech trochu vyčerpalo,“ vzpomíná Tereza Daniell Adámková. Cítila potřebu se namísto neustálé produkce nějakého obsahu zaměřit se seniory spíše na jedno téma a zpracovat je do hloubky. „Některým šlo jen o to natočit si vlastní film, ale už je příliš nezajímalo, jestli někoho osloví. Na základě toho jsme se od Elpidy trochu odloučili, ale setkávali jsme se stále,“ vysvětluje. Cílem nadále zůstalo přiblížit seniorům filmovou techniku a umožnit jim pomocí ní vyprávět svůj životní příběh.
V roce 2017 tak začala práce na dokumentu Stopa v hlavě (2020) pojednávajícím o péči ve stáří. Zapojilo se do něj pět seniorek z filmové dílny, nejaktivnějšími spoluautorkami byly Vlasta Křečková a Jana Staňková. „Ráda tvořím, takže když jsem překročila práh seniorství, potřebovala jsem se ještě učit něco nového, obtížného. Filmová dílna mi pomohla se trochu realizovat, objevit v sobě kus režijního talentu a také se odreagovat od náročné péče o nemocnou mámu,“ shrnuje Jana Staňková, o jejíž mamince film také vypráví.
Trailer filmu Stopa v hlavě, zdroj: YouTube „Někdy zápasím sama se sebou, někdy s názory kolegů, ale nejčastěji s technikou,“ říká Jana Staňková a dodává, že by ráda začala točit přes aplikaci iReportér, je to ovšem právě technika, co ji brzdí. Vlasta Křečková zase nejvíc bojuje se střihem. Když jí lektorka střihu Hana Dvořáčková o celou hodinu zkrátila její první film Sběratelky (o kamarádkách z Klubu sběratelů kuriozit), málem plakala. „Ale dala jsem jí za pravdu a teď když stříhám, sama hodně zkracuju.“
Lektorka filmových dílen Tereza Daniell Adámková se z rodinných důvodů přestěhovala do Švýcarska a v současnosti přemýšlí nad takovou formou dílen, která by jí dávala smysl. „Ideální by bylo mít dobré technické zázemí, ale také prostor věnovat se obsahově náročnějším filmovým tvarům v malých skupinkách. Je totiž například skoro nemožné ve dvou lektorkách a během tříměsíčního kurzu naučit stříhat dvanáct seniorů, o což jsme se také mimo jiné pokoušely,“ vysvětluje. Dodává, že dalším limitem mohou být finance. Honoráře v neziskovém i kulturním prostředí obecně nejsou často nastaveny příliš udržitelně, tedy stropem podobných uměleckých iniciativ pro seniory může být jednoduše to, že lektor nemá možnost kurzu věnovat svůj volný čas. Nám se to před lety dařilo hlavně proto, že jsme obě stále studovaly a neměly vlastní rodiny.“
Loutka to unese
Se seniory rovněž pracuje brněnské Divadlo Bez pravidel. K jejich aktivizaci využívá loutky a prvky reminiscenční terapie (terapie vzpomínkou). Dva lektoři spolu s loutkami navštíví domov pro seniory, pro třičtvrtěhodinový program je na výběr hned několik témat – například Kufr plný vzpomínek, Ta naše písnička česká, Mistr Karel Gott, Krásy naší vlasti, Naši filmoví herci 60. a 70. let a další.
Loutky, které za seniory přicházejí, mají vlastní osudy, vlastní charakter. Například při programu Ta naše písnička česká si loutky rády pouští písničky, ale už si nemohou rozpomenout, kdo je zpívá. Senioři jim tedy pomáhají a často pak vyprávějí i o vlastních zážitcích. Důležitý je také fyzický kontakt, který s loutkami navazují. „Často se nám stane, že třeba babička řekne, že také měla dědečka Josefa,“ přibližuje lektorka Barbara Herucová. „Fungují tam i drobné žertíky, kdy loutka dědy s babičkami flirtuje. Je to takový laskavý humor.“
Divadlo Bez Pravidel založili v roce 2013 studenti sociální pedagogiky a volného času na Pedagogické fakultě v Brně Michael Schmidt (na toto téma také napsal diplomovou práci) a Lukáš Musil. Loutky začali využívat nejen k aktivizaci seniorů, ale také ve výchovně vzdělávacích programech pro děti.
Tyto dvě oblasti a programy na ně navázané se samozřejmě liší. „Senioři to neberou tak, že hrajeme nějaké divadýlko. Přinášíme zkrátka dvě autonomní osoby v jejich věku, jen se jedná o loutky,“ říká Barbara Herucová s tím, že někteří loutky vnímají spíše jako kus umění, jiní s nimi vedou intimní konverzace. „Loutce často toho řeknou mnohem víc, než by řekli třeba mně. Ona to unese, umí si s nimi vytvořit vztah rychleji než člověk.“
