Zrcadla, povězte mi… Halucinace, psychiatrie a světový úspěch Japonky Kusamy

Jednu výstavu Yayoi Kusama (* 1929) v Tate Modern už měla, a to roku 2012. Rovněž vloni byla v Londýně autorčina tvorba k vidění: Prodejní galerie Victoria Miro, která Kusamu zastupuje, jí pořádá pravidelné, různě rozsáhlé přehlídky. Přesto je o současnou expozici v Tate Modern enormní zájem. Momentálně je vyprodaná do konce března, vrácené vstupenky jsou dostupné výjimečně. Prodej lístků na další období je vždy ohlášen e-mailem – a do několika hodin je vyprodáno. Svoji roli v tom částečně hraje omezení počtu návštěvníků kvůli covidovým opatřením. Tate Modern ovšem reaguje, jak se jen dá: Expozice Yayoi Kusama: Infinity Mirror Rooms začala vinou lockdownů s několikaměsíčním zpožděním 18. května 2021, několikrát byla prodloužena, zatím je jasné, že potrvá minimálně do letošního 12. června.

Hlavně si nezapomenout mobil…

Takže už získání vstupenky dává návštěvníkovi pocit, že dostává možnost zúčastnit se něčeho výjimečného. Což není snadná výchozí pozice pro výstavu samotnou. Když jsem v sobotu ráno přicházela ke galerii několik minut před jejím otevřením, vítala mě dlouhá fronta u (nyní jediného) vstupu. Po otevření se sice rychle rozptýlila, ale dalším překvapením bylo umístění expozice. Velké výstavy se v Tate Modern zpravidla konají v hlavní budově, která kdysi sloužila jako elektrárna. Většinou bývají instalovány na velkorysé ploše přes polovinu patra. Tentokrát jsou návštěvníci nasměrováni do Blavatnik Building, ambiciózní přístavby otevřené v roce 2016. Pro zajímavost: Pojmenování pochází od Lena Blavatnika, narozeného v ukrajinské Oděse, jenž je nyní uváděn mezi nejbohatšími Brity, a kromě anglického má americké občanství. Na stavbu budovy přispěla jeho stejnojmenná nadace výraznou částkou.

Další změnou je absence tradiční papírové brožurky, vydávané zde k větším výstavám. Poprvé jsem byla v Tate Modern odkázána výhradně na QR kód umístěný na stěně vedla vstupu. Po naskenování, které prodlužovalo čekání v řadě, se na displeji mobilu objeví popisky z expozice, které dříve bývaly součástí tiskoviny. Následná první místnost představuje krátkým textem a především řadou fotografií instalovaných na stěně osobnost umělkyně. Prohlédnout si lze rodinný portrét, Yayoi Kusamu coby asi desetiletou holčičku nebo fotografii z roku 1961 z první samostatné výstavy v New Yorku, ve Stephen Radich Gallery. Poslední snímek pochází z roku 2016, z Tokijského studia, jež se nachází poblíž nemocnice. Vzhledem k tomu, že Kusama pravidelně dokumentuje sebe a své výtvory pospolu, ve stylizovaných fotografiích, jde i v případě portrétů o vizuálně výraznou podívanou.

Z nynější autorčiny výstavy v londýnské Tate Modern. U exponátu Chandelier of Grief, foto: © Tate – Joe Humphrys

V dalším prostoru se v kontrastu k předchozí místnosti nachází jediný exponát – zrcadlový box, vytvořený autorkou přímo pro tuto výstavu. Skrze pohled do jeho vnitřku nabízí podívanou na barevné optické klamy. Jde o objekt charakteristický v mnoha ohledech. Název The Universe as seen from the Stairway to Heaven (Vesmír, jak je vidět z hvězdné dráhy do nebes) odkazuje k všepohlcujícím halucinacím, které prožívá umělkyně od raného dětství. Zrcadla jsou jedním z jejích stěžejních vyjadřovacích prostředků, jak ostatně značí i název výstavy.

Iluze, přeludy i fascinace penisy

Největším lákadlem expozice jsou zrcadlové pokoje. Nachází se zde dva, oba instalované v následujícím, mnohem rozlehlejším prostoru. Zvenčí přitom vyhlížejí jako poměrně skromně působící boxy. Vstup do nich je časově limitován. Před vpuštěním jste podrobně instruováni, jak se zachovat v případě možných nežádoucích účinků, jako jsou závratě či lehká nevolnost. Vnitřku prvního z „nekonečných“ pokojů, nazvaného Chandelier of Grief (2016/2018), dominuje velký křišťálový lustr umístěný vprostřed. Okolní stěny tvoří zrcadla. Vzniká iluzorní, do ztracena ubíhající chodba evokující prostory začarovaného zámku. Poměrně rychle je však možné se zorientovat a záhy většina návštěvníků vytáhne mobily a pořizuje selfie. Vyhrazený čas kolem minuty k tomu stačí.

Druhý, větší z pokojů, nazvaný Filled with the Brilliance of Life (2011/2017), je vystavěn na podobném principu. Zdroj světla však tentokrát není centralizovaný, nýbrž rozmístěný v podobě malých lamp rovnoměrně po celé chodbě přibližně tvaru písmene Z. Mimo lávku se nachází nehluboká vrstva vody rozšiřující efekt zrcadlení. Nad ní rozvěšená světla mění barvy a jednou za čas na tři vteřiny zhasnou. V prostoru se prakticky nedá vytvořit fotka, jež by nepůsobila úchvatně. I to nahrává popularitě pokojů, které souzní, bez zjevného kalkulu, s dnešní vizuálně opulentní dobou spojenou s prezentací na sociálních sítích. Jde však o příjemný zážitek. Jak hluboce může působit, lze dobře sledovat, pokud jsou s vámi v instalaci i děti.

Závěrečná partie je ovšem určena především dospělým. Zatímco při reprezentativních, „oficiálních“ prezentacích tvorby této japonské umělkyně bývají nejčastěji ukazovány barevné puntíkované dýně a právě zrcadlové místnosti, značná část její tvorby se vyrovnává s tématem sexu.

Yayoi Kusama: Filled with the Brilliance of Life, 2011/2017. Z nynější autorčiny výstavy v londýnské Tate Modern, foto: © Tate – Joe Humphrys

Kusama se narodila do farmářské rodiny deset let před začátkem druhé světové války a neměla snadné dětství. Přísná matka prý posílala malou Yayoi hledat záletného otce a ta jej několikrát načapala in flagranti. V jednom z pozdějších rozhovorů to komentovala tak, že ji sex naprosto děsí a zároveň fascinuje, stejně jako mužské přirození. Na videu nacházejícím se u východu z expozice tak vidíme mladou Kusamu mazlící se se skulpturou připomínající koberec látkových penisů. Téma lidské nahoty akcentují i fotografie na okolních dvou stěnách. Snímky, barevné i černobílé, zachycují performance, při nichž autorka pomalovávala puntíky nahé mladé páry. Jejich vizuální stránka silně odkazuje k éře šedesátých let, kdy vznikly. Už podle názvu výstavy je však zřejmé, že tato část není hlavním tahákem. Jde spíše o dotvoření komplexního pohledu na autorku, jejíž život není utvářen jen vnitřním duševním světem, nýbrž také složitými vnějšími aspekty.

Výstava Yayoi Kusama: Infinity Mirror Rooms se tak přes jasný akcent na vizuálně atraktivní díla snaží alespoň částečně dostát i hlubšímu vhledu do tvorby více jak devadesátileté umělkyně. To vše na nevelké ploše. Ale rozsah není u Yayoi Kusamy zásadní. Téměř vždy je u ní jistota, že velká část návštěvníků bude oslovena málo vídaným zážitkem.