Každodenní umění. Ikonická světla sochaře Nogučiho čili kde se inspirovala IKEA
Papírové koule jakožto stínidla na lustr či lampu má dnes doma kdekdo. Postupně začala jejich různé verze vyrábět většina nábytkářských domů, IKEA zejména. Autora (nejen) jejich původní předlohy, Isamua Nogučiho (1904–1988), představuje londýnská výstava v Barbican Art Gallery.
Přízemí dvoupatrové galerie připomíná tentokrát spíše designový showroom. Rozmístění křehce působících světelných objektů v různých velikostech a tvarech je takto „naaranžováno“ záměrně. I když japonsko-americký umělec vnímal svá díla spíše jako sochy, zároveň napomohl jejich masovému rozšíření do obchodních domů. Sám jim dal název Akari, odkazující v japonštině ke světlu i k osvícení – a jako lampy jsou dnes tyto objekty obvykle vnímány. Noguči si ostatně přál, aby se staly součástí každodenní zkušenosti, neboť věřil, že mohou formovat náš životní pocit.
Isamu Noguči však samozřejmě není autorem pouze populárních světel. Vytvořil pozoruhodnou řadu soch z nejrůznějších materiálů, věnoval se navrhování sedaček pro divadla i modelu dětského hřiště, jeho krajinné úpravy jsou vyhledávanými místy v Paříži i Japonsku. Je autorem ikonického konferenčního stolku, nadále populárního prvku designových interiérů, anebo dnes neméně ikonické dětské chůvičky Zenith Radio Nurse.
Výstava v britské metropoli je tudíž zaměřena na jeho odvážný a inovativní přístup k soše coby prostředku proměny obývaného prostředí – nejviditelněji to dosvědčují právě světelné skulptury. Rozvíjen je i Nogučiho mezinárodní odkaz: narodil se v Los Angeles spisovatelce irsko-amerického původu, zatímco jeho otec, básník, pocházel z Japonska. Tam také Isamu prožil většinu dospívání. Ke svým kořenům se opakovaně vyjadřoval, hledání identity pro něj bylo důležitým tématem. Nejvíce se cítil jako „global citizen“, světoobčan, jemuž je domovem celá Země. Z toho vycházel i jeho přístup k tvorbě, kterou ovlivnilo několik kultur.
Pohled do výstavy věnované umělci Isamuovi Nogučimu v londýnské Barbican Art Gallery, foto: Barbican – © Tim Whitby / Getty Images Po poměrně bouřlivém dětství v Japonsku, stráveném povětšinou bez otce, se Noguči opět ocitl v USA. Zásadní pro něj byly večerní kurzy na škole Leonardo da Vinci Art School v New Yorku, kde rozpoznali jeho sochařský talent. Po třech zde strávených měsících měl – ve svých pouhých dvaceti letech – první výstavu. Krátce na to zanechal studia medicíny, jemuž se věnoval s nevalným nadšením. Dalším zásadním mezníkem bylo získání Guggenheimova stipendia. Díky němu mohl uskutečnit cestu do Paříže. Ve městě na Seině se seznámil s Constantinem Brâncușim. I přes jazykovou bariéru – Noguči téměř nemluvil francouzsky a Brâncuși zase anglicky – se na sedm měsíců stal asistentem tohoto slavného sochaře. V Paříži se setkal i s dalšími důležitými umělci té doby, Alexandrem Calderem nebo Arno Brekerem, který vytvořil i Nogučiho bronzovou bustu.
Programy na podporu umělců vůbec sehrály v Nogučiho životě a tvorbě důležitou roli. Ať již šlo o americký Federal Art Project, vytvořený na podporu umělců zasažených velkou hospodářskou krizí, anebo o grant Bollingen Foundation, jenž mu v roce 1950 umožnil navštívit Japonsko. Tam se na cestě do Hirošimy, kam si jel prohlédnout Mírový park proslulého architekta Kenza Tangeho, zastavil ve městě Gifu. To je centrem výroby papírových luceren, nazývaných chochin. Dle kurátorů výstavy šlo o zásadní moment, neboť právě tam Nogučiho uchvátilo kouzlo lampiónů, které uviděl na místním rybářském festivalu. Starosta Gifu navíc projevil o spolupráci s Nogučim zájem – požádal jej, zda by nepomohl s revitalizací tradičního výrobního odvětví. Noguči souhlasil. Lucerny se rozhodl modernizovat výměnou svíčky za žárovku. Hned na druhý den přišel se dvěma prototypy. Postupně přibyla paleta velikostí a tvarů.
Pohled do výstavy věnované umělci Isamuovi Nogučimu v londýnské Barbican Art Gallery, foto: Barbican – © Tim Whitby / Getty Images Zdánlivě jednoduchý krok vzbudil hned při první výstavě v Japonsku řadu rozporuplných reakcí. Zatímco mladší ročníky prý byly nadšené, starším se zdály nové sochy/lampy Akari až příliš tradiční. Noguči však hned postřehl jejich masový potenciál. Přestože je od začátku vnímal jako skulptury, nabídl je i do řady obchodů v USA a Evropě. A tam se ujaly. Zpočátku přitom nešlo o zrovna levnou záležitost, výroba je poměrně náročná na materiál: kostra je z bambusu a originální washi papír je dělán z vnitřní strany kůry konkrétní odrůdy moruše. Poměrně brzy však využily odkazu Akari největší řetězce, kupříkladu v úvodu zmíněná IKEA, a začaly jejich nápodoby vyrábět ve výrazně levnějších variantách. Ty jsou nadále k dostání (stejně jako ty od Nogučiho) a jejich popularita neslábne.
Akari vévodí i hlavnímu výstavnímu prostoru v přízemí Barbican Art Gallery, zatímco místnosti lemující ochoz nad ním jsou věnované jednotlivým uměleckým etapám Nogučiho vývoje. Instalace výstavy je z hlediska rozvržení v dané galerii celkem klasická, výjimku tvoří neobvyklé zapojení další části Barbican Centre. Impozantní skleník, nazvaný Conservatory, se nachází na stejném patře jako galerie. Pouze po dobu výstavy, která trvá do 9. ledna 2022, do něj bylo umístěno několik různě velkých papírových lamp/soch, které zpestřují návštěvníkům již tak působivý zážitek. Podtrhují krásu exotických rostlin a potvrzují Nogučiho um propojit umění s přírodou a znásobit tak sílu právě prožívaného okamžiku.
Autorka je historička umění a umělecká publicistka.
