Post Frieze London: Jak pandemie a brexit ovlivnily nejslavnější britský veletrh umění
V neděli skončil veletrh umění Frieze London. Letos pro vstup do tradičního stanu v Regent's Parku nestačil jen lístek. Bylo třeba se prokázat potvrzením o očkování, nebo platným negativním výsledkem testu. Ale nešlo zdaleka jen o tohle. Že se nacházíme v „jiném světě“, to bylo patrné i z dalších skutečností.
Už před tím, než návštěvník veletrhu obdržel látkový náramek – podobný identifikačním páskám z letních hudebních festivalů – s nápisem FRIEZE C-19 CLEARED, téměř jistě se setkal s protiepidemickými opatřeními. Obecně v Británii totiž nadále platí povinný test druhý den po vstupu do země a vyplnění formuláře. Samozřejmě v případě očkovaných osob; jinak je nutná karanténa a další dva testy. Covid však nebyl to jediné, čemu bylo třeba se přizpůsobit.
Nová pravidla přinesl i odchod Spojeného království z Evropské unie. V tomto případě šlo však o změny mnohem méně artikulované, spíše naopak. V recenzích veletrhu v největších anglických denících nebyl brexit prakticky zmiňován, ačkoliv jde o první ročník akce po faktickém vystoupení země z EU. V případě mezinárodní akce, založené na účasti galeristů a prodejích děl ze všech koutů světa, to působí jako snaha o ignorování slona sedícího v místnosti.
Přitom počet britských, přesněji řečeno londýnských galerií jednoznačně převažoval. Ačkoliv Londýn samozřejmě zůstává jedním z uměleckých center světa, objevily se na veletrhu galerie, které zde v minulosti nebyly, protože by nejspíš neměly šanci. Přímo z Londýna se letos prezentovalo 22 subjektů, jedna galerie byla z Kentu, jedna z Margate. Mnoho dalších galerií, jež byly zahrnuty pod Multiple Locations, má rovněž pobočku ve Spojeném království – takových bylo téměř šedesát. Prostě v úhrnu počet britských galerií rozhodně převažoval. Pro srovnání: Z USA bylo prezentováno 14 subjektů, z Německa 11, z Francie a z Rakouska pouze 4, jedna galerie byla belgická, jedna polská. Vyšší se letos jevil naopak počet asijských, arabských a afrických galerií. Zástupce české galerijní scény se tu neobjevil.
Ženy, těla, peníze
Čemu naopak byla v recenzích opakovaně věnována pozornost, to bylo znázornění intimních partií v prezentovaných dílech. Nejde přitom o žádnou zásadní kontroverzi nebo obecné pohoršení vzbuzující objekty. V naprosté většině jde o díla věnující se ženskému tělu vytvořená umělkyněmi v kontrastu s dřívějšími epochami, kdy byly nahé ženy zobrazovány skoro výhradně muži. Jedná se také většinou o fragmenty těl, nikoliv o akty jako takové.
Pozornost vzbudila například plastika Američanky Loie Hollowell s názvem The breastfeeding talk (Cambria and Loie), které Pace Gallery prodala nejmenovanému muzeu za 1,75 milionu dolarů. Dílo sestává z odlitků prsou umělkyně a manželky ředitele prodeje jmenované galerie. Za několik málo hodin po otevření se prodala i růžová látková socha objímajícího se páru od proslulé Louise Bourgeois, a to za 2,4 mil. dolarů. Jde tak o jeden z nejvyšších oficiálně potvrzených obchodů veletrhu, podařil se galerii Hauser & Wirth.
Témata spojená s feminními a maskulinními tvary, stejně jako s mateřstvím, se promítla i do Sculpture parku, volně přístupného veřejnosti. Nepřehlédnutelný zde byl opalizující monolit od Gisela Colóna, či stylově zcela odlišné Induk Monster (Mother Monster) od indonéského umělce Yunizara.
Péče a její komerční limity
Ve srovnání s předpandemickými ročníky se letošní Frieze London jevil v mnoha ohledech umírněněji. Tvorba, jež vznikla v posledních dvou letech, byla hodnocena jako vstřícnější, výrazně kontemplativní, méně sahající ke kontroverzi, naopak z části vzbuzující až uklidňující dojem. Nejde samozřejmě o univerzální popis exponátů, nicméně trend byl patrný – a to už ze strany pořadatelů. Kreativní ředitel veletrhu Matthew McLean se v úvodním slově v časopise působivě velikého formátu vztáhl k fotografii na obálce této jedné z mála oficiálních tiskovin akce – onen snímek růžového květenství podle něho upomíná, že kromě dívání se na krásu je třeba věnovat se i související aktivitě: péči.
Péče ostatně byla patrná na podobě veletrhu, který zohledňoval svoji ekologickou stopu. Řadu tiskovin nahradily všudypřítomné QR kódy na stěnách. Chyběly ikonické látkové tašky, které dříve nesly každý ročník jiné logo veletrhu. V kontrastu s tím se jeví být spolupráce s oděvní firmou Matchesfashion, která měla zásadně viditelnou prezentaci a návštěvníkům její zástupci mimo jiné rozdávali luxusní čokoládu v designovém přebalu s příslibem další výhry uvnitř. Zakladatelé tohoto londýnského butiku se silnou online platformou se sice hlásí k udržitelným principům, otázkou zůstává, nakolik jsou reálně slučitelné s módními trendy.
Slovo péče si vzali k srdci třeba také galeristé z pekingské galerie Spurs Gallery, která měla mezi prezentačními materiály i designové roušky. Ty sice byly na veletrhu oficiálně doporučené, rozhodně však nelze říct, že by se tímto doporučením většina návštěvníků řídila.
Pohled do Sculpture parku, v němž jsou plastiky volně přístupné až do konce října, foto: Frieze London Celkově letos na Frieze London převládala atmosféra radosti z možnosti opětovného osobního setkávání. Přes veškerou snahu přiblížit umění na online platformách, nemůže se to vyrovnat osobnímu setkání s ním, s galeristy, umělci, sběrateli. Na tom panuje v uměleckém světě vzácná shoda.
Autorka je historička umění a umělecká publicistka.
