Současní čeští galeristé a investoři do umění: Robert Runták, galerie Telegraph

Robert Runták (* 1976) nastoupil krátce po absolvování Právnické fakulty Univerzity Palackého právě do exekutorského úřadu v Přerově, kde od roku 2001 působí na pozici ředitele. V současnosti se věnuje také dalším podnikatelským aktivitám a angažuje se v komunální politice za hnutí spOLečně.  Předloni založilv Olomouci galerii a coworkingové centrum nazvané Telegraph. Jeho součástí jsou kromě výstavních prostor například i rezidence pro umělce. Od roku 2008 žije v registrovaném partnerství.

Dialog s Robertem Runtákem je čtvrtým dílem cyklu, v němž představujeme některé české galerie a muzea umění založené privátními sběrateli, nebo z jejich popudu. Jde jak o zavedené, tak nově vznikající projekty, které se otevřou v nejbližších letech. Jejich zástupců se ptáme na důvody k založení soukromé kulturní instituce, na jejich cíle i na vlastní sběratelské motivace.

Investor do umění Robert Runták, foto: Archiv Telegraphu

Co vás přivedlo ke sbírání umění?

To už je dneska takový téměř zprofanovaný příběh. Byla to úplná náhoda. Roku 2005 jsem koupil dům, který jsme s partnerem rekonstruovali. Začátkem roku 2007, kdy už jsme se měli stěhovat, nám architekt řekl, že na schodiště by se hodila nějaká socha. Nás to do té doby nenapadlo. Hned jsme se toho chytili a jeli jsme na aukci galerie WoxArt. Tam jsme koupili jednu plastiku od Michala Gabriela a jeden obraz od Josefa Jíry. Šlo o naši první smysluplnější aktivitu v oblasti výtvarného umění. Postupně jsme výtvarnými díly zaplnili více míst v domě. Po roce či dvou jsem najednou zjistil, že jsem zakoupil další věc, aniž jsem měl pro ni připravené místo. Tak jsem ji dal do skladu. To byl vlastně nevědomý začátek sbírání. Ještě to nemělo systém, nemělo to koncepci. Nenakupoval jsem však už díla pro konkrétní místa v domě, ale proto, že mi připadala zajímavá, a protože se mi líbila.

Nyní tedy sbírka už má nějaký koncept?

Ano. Ono se to pořád tříbí a dochází k průběžné korekci. Dneska má sbírka dvě části. Jedna je české, respektive částečně i slovenské umění od roku 1900 po současnost. Druhá část zahrnuje evropskou současnou malbu. Ta tvoří necelých deset procent celkového objemu. Říkám tomu, že provádím jakési mapování výtvarné umělecké scény od roku 1900 po současnost. Převažuje období po roce 2000. Z počátku minulého století mám několik děl klasické moderny, dále Skupinu 42, celkem silně jsou zastoupena šedesátá léta a dobře je pokryta i malba osmdesátých let. A potom je tu současné umění, řekl bych mé generace, tedy dnešních čtyřicátníků. Dlouho výrazně převažovala malba, poslední dobou přistupuji i k dalším médiím, ať už k soše nebo 3D věcem.

Je pro vás při sbírání důležité osobní přátelství s umělci?

S umělci mé generace a mladšími se často znám a věci si kupuji přímo od nich. Chodím za nimi do ateliérů, jsme v kontaktu, občas se vidíme na výstavách nebo na některých projektech děláme společně. Takže ano, je to pro mě důležité. Je to jeden z důvodů, proč sbírám současné umění. Můžu si o tom s někým popovídat, ideálně s autorem. Vím, co je za tím dílem. Právě to povídání si kolem toho je pro mě důležitá součást sbírání. Ale není to rozhodující. Jsou umělci, kteří jsou mi sympatičtí a kteří jsou mi méně sympatičtí, ale když jsem o kvalitě jejich práce přesvědčen, není důvod, proč bych si od nich něco nepořídil. Přátelství tedy není podmínka.

Mají pro vás některá díla ve sbírce speciální význam?

Určitá díla pro mě osobně byla průlomová. Například plátna Jakuba Špaňhela. Protože jím jsem se dostal mezi současné umělce. To bylo někdy v letech 2010/2011. Do té doby jsem sbíral v zásadě věci nežijících autorů. U Špaňhela jsem poprvé vešel do ateliéru. Dalším zlomem bylo dílo od Jonathana Wateridge s názvem Chlapec na zdi (Boy on the wall). Byla to první věc ze zahraničí, kterou jsem zakoupil. Kvůli ní jsme jeli do Londýna. To byl důležitý posun.

Detail budovy Telegraphu. Vznikla renovací a přestavbou zchátralé prvorepublikové továrny. Novou podobu navrhli architekti z olomouckého Ječmen studia, foto: Archiv Telegraphu

Proč jste si vybral právě tohoto autora?

Měl jsem knihy, v nichž se o něm psalo, a něco jsem viděl na internetu. Připadalo mi vzrušující pořídit si dílo ze zahraničí. Mnoho tuzemských sběratelů, ne všichni, ale skoro většina, se pohybuje v tom českém rybníčku, který je poměrně malý. Necítil jsem se v tom omezení komfortně. První krok z této stísněnosti z mé strany mířil ke stávajícím mladým českým umělcům, a ten další vedl do Evropy, do Londýna. Čeští sběratelé v té době odvahu jít do Evropy neměli. Převládal pocit, že tomu nerozumí, neznají kontext a tak dále. Myslím si, že jsem byl jeden z prvních současných českých větších sběratelů, který začal sbírat mezinárodní věci. Možná jsem ukázal směr, jenž pak někteří další následovali.

Co sbírání přináší vám osobně? Proč umění sbíráte?

Ty pocity jsou nepřenosné. Těžko se vysvětlují někomu, kdo to sám nezažil, i třeba začínajícím sběratelům. Ti ještě nevědí, co je čeká – čeká je, řečeno v nadsázce, peklo. Sbírání umění je totiž hodně návyková věc. Je poměrně iracionální. Můžeme si klidně stokrát říct, že jsou v tom možná uložené nějak rozumně finanční prostředky, ale já určitě vím, že se dají peníze ukládat mnohem lépe než do umění. Ačkoliv když člověk vybírá dobře a pečlivě, tak neprodělá. O tom jsem přesvědčen. Ale to není hlavní cíl.

Umění je krásná věc. Člověka, alespoň v mém případě, to obrovsky povznáší. Cítím, že to ze mě dělá jinou osobu. Nebo osobnost. Přináší mi to možnost potkávat se s ohromně zajímavými lidmi. Nejsou to jenom umělci, ale i lidé kolem umění. Dostávám se do kontaktu s mnohými absolutně fantastickými lidmi i z jiných zemí. A zase: Ať už sběrateli nebo osobnostmi, které se pohybují kolem umění. Bez sbírání bych je nikdy nepotkal. To je další rozměr, který vám sběratelství přináší.

Pak je tu „přízemní“ pocit, když se vám podaří do sbírky něco zajímavého pořídit. Je to obrovská radost, satisfakce. Zahřeje to i vaše ego. Člověk si řekne: Hele, tohle se ti fakt podařilo, to nikdo ve sbírce nemá. Banální věc, ale dokáže člověka naplnit strašně dobrým pocitem.

Těch pocitů a plusů je samozřejmě víc. Sběratelství vás posune a není cesta zpátky. Zdaleka není jen o lidech, kteří mají velké finanční prostředky. Velice dobré sbírky, třeba prací na papíře, vznikají za relativně běžných finančních podmínek. A naopak znám sběratele, kteří mají nekonečně možnosti, přesto nevytváří dobrou sbírku. Kvalita sbírky není daná součtem pořizovacích cen. To bych chtěl zdůraznit.

Předloni jste otevřel soukromou galerii Telegraph, jejíž součástí je i coworkingové centrum, kavárna a v současné době třeba i letní kino. Co vás k tomuto kroku vedlo? A proč právě název Telegraph?

Cesta k Telegraphu byla poněkud složitější. V roce 2015 jsem koupil historickou průmyslovou budovu, v níž jsem chtěl především vystavovat věci ze své sbírky. Pak jsem však o celém podniku začal přemýšlet v širších souvislostech; díval jsem se v zahraničí, jaké v takových místech vznikají projekty, a postupně jsem došel k Telegraphu v dnešní podobě: galerie současného umění, cowork, kavárna, rezidenční ateliér, vnitřní a venkovní prostor pro nejrůznější kulturní akce a loft neboli lounge, který slouží především jako ubytování či prostor pro pořádání eventů. Prostě cool dům plný nejrůznějších funkcí, které se dobře doplňují a vzniká tam dobrá chemie.

Jakým způsobem jsou zapojováni rezidenční umělci? Oslovujete je přímo, nebo vypisujete výběrová řízení?

Máme na webu vypsanou výzvu, ať se umělci hlásí. Poptávka mnohonásobně převyšuje nabídku, takže si vybíráme. Na rezidence jezdí jak čeští, tak zahraniční umělci, kteří do jisté míry „jedou“ na podobné vlně, jako jede Telegraph samotný. Nabízíme trvání rezidence jeden, dva nebo tři měsíce, z čehož většina umělců volí prostřední variantu. Ovšem většina by si to pak ráda prodloužila o měsíc, což nejde, protože rezidence na sebe navazují prakticky na den.

Je galerie Telegraph přímo napojena na vaši soukromou sbírku?

Není. Telegraph Gallery a moje sbírka jsou dvě odlišné záležitosti. Ne každý si to uvědomuje. Telegraph Gallery pořádá ročně pět výstav současného umění. Letní výstava se jmenuje Signál a máme v plánu ji pořádat každoročně. Právě probíhá Signál II. Expozice Signál je jediným propojením mezi galerií a sbírkou. Je to výstava, kde se prezentuje Sbírka Roberta Runtáka, a to tak, že oslovíme nezávislého kurátora, aby se se sbírkou seznámil a vytvořil na jejím základě svébytnou výstavu. Nikdo mu nemluví do toho, jaká díla vybere, jaké nastolí téma. Pro mě jako sběratele je to docela vzrušující, protože vidím svá milovaná díla v souvislostech, které by mě nikdy nenapadly. Ale další výstavy jsou již na sbírce nezávislé. Což samozřejmě neznamená, že by se na výstavy nezapůjčovala díla ze sbírky stejně tak, jak se zapůjčují od jiných institucí či sběratelů.

Již ohlášení vámi připravované galerie vyvolalo poměrně výraznou vlnu nesouhlasu proti povaze vašeho povolání a spojování vaší osoby s aktivitami v oblasti umění, které byly označovány za artwashing. Následně proběhla na úvodní vernisáži protestní akce několika studentů uměleckých škol. Co pro vás tyto negativní reakce znamenaly? Setkáváte se s nimi stále?

Rozjezd galerie vyvolal určité emoce, to je pravda. Ale je to v pořádku, každý ať prezentuje svůj názor. Já jsem se k tomuto tématu vyjadřoval už mnohokrát a musel bych se opakovat, což mi už nedává smysl. Kromě otevření jsme žádný další problém nezaznamenali. Telegraph tu prostě je, nabízí kvalitní program v budově, která je nepochybně velmi pěkná a zajímavá a lidé se tam cítí dobře. Kdo mě trochu zná, tak je mu jasné, že v mém případě nejde o žádný artwashing. To je směšné. Řekl bych, že se hrany už výrazně otupily. A vidím to i u umělců, médií, institucí. Myslím si, že i oni už pochopili, o co nám jde, a neustále se prohlubující spolupráce to dokazuje.

Z vernisáže výstavy Signál II (umění ze Sbírky Roberta Runtáka), Telegraph Gallery, 22. července 2021, foto: Archiv Telegraphu

Jak se vy sám vyrovnáváte s negativními komentáři, které se v souvislosti s vaším působením na exekučním úřadě objevují? Vnímáte je?

Určitě. Ale beru to tak, jak to je. Ne, že by pro mě bylo absolutně nedůležité, co si lidé myslí. Ale v tomto případě je mým soudcem svědomí. Vím, že některé věci se lidem nedají vysvětlit. Vím, jak to funguje ve skutečnosti. A to, že ti lidé to nepochopí, nebo nejsou ochotni to pochopit, anebo mají jiný názor, to je realita, s níž musím umět žít. A nemám s tím problém. Nejhorší by bylo, kdybych měl špatné svědomí já a štvalo by mě a hryzalo. S tím by se žilo špatně. Svět není černobílý. Je to problém těch lidí, ne můj. Buď mě berou takového, jaký jsem, anebo mě neberou. Z toho se nezblázním, nemůžu se kvůli tomu jít pověsit na nejbližší strom.

Jaký dopad měla pandemie na fungování Telegraphu? Jak jej ovlivnila nejen v krátkodobém horizontu, ale i třeba připravovaný program?

Dopad určitě měla, protože jsme velkou část Telegraphu rozjížděli právě v průběhu pandemie. Není to ideální. Vše bylo zavřené, nešlo pořádat kulturní akce pro veřejnost, v Olomouci nebyli fyzicky studenti, což je pro nás důležitá cílová skupina. Prali jsme se s tím, jak se dalo. Po celou dobu jsme byli aktivní v online prostoru – jako málokdo jiný. Ale byla to obrovská rána a nedovedu si představit, že bychom něco podobného měli absolvovat znovu. Tak zkrátka fungovat nelze.

Pokud vše půjde relativně normálně, na podzim nás čeká highligt v podobě výstavy současné německé malby. To bude velký projekt, na němž pracujeme už téměř dva roky. Následovat budou výstavy Pavla Korbičky, Jana Poupěho a dalších umělců. Vše, jak věřím, mimořádné kvalitně s kvalitním katalogem a doprovodným programem.

Kromě galerie jedou samozřejmě i další provozy. Promítáme filmy, hrajeme divadlo, pouštíme hudbu, pořádáme workshopy, do nichž se může zapojit veřejnost. Prakticky každý týden pořádáme v Telegraphu čtyři akce. Na přelomu srpna a září uspořádáme nultý ročník festivalu zaměřeného na filmy o výtvarném umění. Pokud se ukáže, že je o něj zájem, budeme pokračovat. V Telegraphu se pořád něco děje.

Jaká je vaše představa o ideálním fungování Telegraphu?

Jednoduchá: Telegraph musí být plný lidí, kteří tam chodí proto, že se tam cítí dobře a má to pro ně smysl. A pokud u toho zvládneme tyto lidi posouvat trošku dál a ukazovat jim možné nové úhly pohledu na svět, nebude to mít chybu.

Sochař Matouš Háša během rezidence v Telegraphu, foto: Archiv Telegraphu

Jste členem poradní komise sběratelů při londýnské Tate Modern. Můžete přiblížit, o co se jedná?

Dostal jsem nabídku někdy v roce 2015, pokud si dobře vzpomínám. Tehdy mě oslovil jeden maďarský člen komise, který je shodou okolností její dnešní předseda. Ta komise, lidé z ní, se informovali v Česku mezi galeristy a mezi dalšími lidmi z uměleckého provozu, zda tu je někdo, kdo sbírá současné umění. Pár galeristů a dalších lidí doporučilo mě. Domluvili jsme se, že do toho půjdu. Přesně jde o akviziční komisi pro umění Ruska a východní Evropy. Má třicet členů a ideálně by to mělo být tak, že z každé země (regionu) jsou tam alespoň dva. Dva lidé, kteří mají vztah ke scéně v Česku, Polsku, Maďarsku, Slovensku, Rusku. (Pozn. red.: Tím druhým zastoupeným českým sběratelem je Petr Pudil.)

Aby byly zastoupeny odlišné pohledy z dané oblasti?

Přesně tak. Tate Modern zaměstnává kvalitní kurátory, takže v komisi nejsou primárně oni nebo kunsthistorici, nýbrž spíše zástupci ze sběratelské veřejnosti, protože v Tate potřebují pochopit místní souvislosti trhu s uměním a jaké jsou v dané zemi preference. Většina členů jsou sběratelé nebo i provozovatelé velkých soukromých muzeí a galerií, nikoliv zástupci veřejných institucí.

Funguje to tak, že se potkáváme na dvou zasedáních ročně. Přinášíme názory, doporučení, co by se dalo z té naší oblasti pořídit. Jeden z meetingů se vždy koná v rámci některé zastoupené země. Jeden je v Londýně, většinou ten podzimní. A jarní bývá v Česku, Polsku, Maďarsku atd. Trvá tři, čtyři dny a je spojen s návštěvou ateliérů, nějakých významných institucí, muzeí, galerií. To znamená, že plní roli podpůrnou, ale i společenskou, při které se lidé navzájem lépe poznají. Členství je zároveň spojené s ročním poplatkem, který je nyní 12 500 liber. Částky, které členové platí, tvoří základní fond, z něhož se pak nakupují díla z jejich regionů do sbírky Tate Modern. Nejsou to jediné zdroje, které k tomu slouží, ale také nejsou rozhodně zanedbatelné.

Rozhodují členové komise o tom, jaká díla a od koho se z těchto financí nakoupí?

Ne, i když hlas členů akviziční komise je poměrně významný. Ale v konečném důsledku rozhodují kurátoři, kteří mohou a nemusí respektovat doporučení komise. Napřed chtějí náš názor. Potom kurátorka pro daný region udělá výběr z toho, co jsme navrhli. Ten je poslán dál na meeting, kde se o něm hlasuje. Z hlasování vyjde nějaký výsledek jako doporučení. A o tom potom debatuje velká skupina kurátorů. Ta vytváří to definitivní rozhodnutí, co pořídí Tate Modern do svých sbírek.

Kolik děl ročně je takto nakoupeno?

To záleží. V zásadě to plus minus odpovídá tomu, kolik dají dohromady ty členské poplatky. Kolik toho může být? Z východní Evropy a Ruska, jestli se pořídí dvacet věcí ročně? Možná i víc. Musíme si uvědomit, že je tam poměrně početná ruská skupina. Ten poplatek, 12 500 liber, je základ, někdo samozřejmě zaplatí i víc. Pokud například peníze nedostačují na pořízení vybraného díla, tak se osloví členové komise nebo někdo další. Vše hodně funguje na bázi dobrovolnosti, členové komise to dělají nezištně. Zároveň je samozřejmě potřeba si uvědomit, že zastoupení ve sbírce v Londýně, natož přímo v Tate Modern, hraje pro umělce významnou roli. Potom se na něj i lidé z jeho regionu dívají jinak.

Jaká jména českých umělců jsou zastoupena?

Je jich tam poměrně dost. Pořizují se díla z minulosti i ze současnosti. Tate má ve sbírkách díla od Jiřího Kovandy, od Stanislava Kolíbala, Knížákovy happeningy z konce 60. let, Bělu Kolářovou, která se pořizovala před dvěma lety. Jsou tam čeští fotografové, kteří jsou významní. Českých umělců je tam hodně.

Můžete říct, koho jste doporučil vy?

Nemohu, je to interní záležitost. Doporučil jsem několik českých umělců, většinou žijících. Někomu to i tak dojde, ale musím zůstat diskrétní. Už jenom náznak toho, že Tate Modern bude pořizovat daného umělce do sbírky, může výrazně ovlivnit jeho postavení na trhu. Tedy toto musí zůstat tajemstvím. Alespoň prozatím.