Kulturní Genocida, nacionalistické pomýlení a bazilika v Mrenu
Umění minulosti / otázky dneška V
Na arménsko-turecké hranici dnes stojí ruina chrámu ze 7. století. Jedná se o baziliku v Mrenu, která kvalitou stavby a dekorací může soupeřit s nejpůsobivějšími uměleckými díly své doby od Perského království přes Byzantskou říši až po západní Evropu. Jak je tedy možné, že dnes je tato památka v naprosto žalostném stavu? Proč o ni nikdo nepečuje? Kdo a proč ji chtěl zničit? Podrobnější analýza ukazuje, že se z chrámu nestala ruina náhodou. Naopak. Pro narušení její statiky bylo použito vojenské techniky…
Stav baziliky v Mrenu je možné vysvětlit v kontextu tragických událostí, které se v Karském regionu, kde se bazilika nachází, odehrály na počátku 20. století. Tehdy se totiž tento původně ruský region dostal nově zrozené Turecké republice. Region Kars obývali před první světovou válkou Arméni, kteří byli v rámci tehdejší Osmanské říše systematicky pronásledováni. Pronásledování vyvrcholilo roku 1915 událostmi, při nichž zahynulo milión a půl Arménů a které dnes většina států označuje jako genocidu. Po následující desetiletí probíhalo ničení arménských památek, které je možné nazvat „kulturní genocidou“ a které mělo za cíl vymazat vzpomínky na původní obyvatelstvo.
Důvod tragédie Mrenu můžeme hledat v tureckém nacionalismu, který chtěl zničit stavby považované za „arménské“, jako kdyby kamení mohlo mít národní identitu. Podobná perspektiva vycházela z nešťastné tradice 19. století, které dramaticky spojilo koncept národa s údajně vědecky dokázanou biologickou kategorií. Toto spojení se pak přeneslo z lidských „ras“ i na umění. Dnes již víme, že arménská genocida nebyla jediným případem: druhá světová válka, události ve Rwandě či Srebrenici ukazují destruktivní moc nacionalisticko-biologické rovnice.
Pohled do dějin však odhaluje naprosté pomýlení, ke kterému v průběhu posledních dvou století došlo nejen vůči bazilice v Mrenu. Nápisy na fasádě stejně jako vizuální motivy, které ji zdobí, ukazují, že se na její koncepci, realizaci a využívání podíleli lidé z různých kultur, mluvící řecky, arménsky či arabsky, kteří zde společně žili a přirozeně komunikovali. Bazilika se nacházela politicky uvnitř arabského chalífátu, tedy islámského světa, který neměl s tolerancí křesťanských komunit větší problémy.
Minulost tak současnosti nastavuje velmi nelichotivé zrcadlo. Mezikulturní a nábožensky tolerantní prostředí, v kterém bazilika v Mrenu vznikla, bylo v moderní době nahrazeno tragédiemi zabíjejícími lidi a ničícími to, co nejlépe vyjadřuje lidskou sdílenou identitu: umění. Netřeba dodávat, jak hrozivé následky může mít podobného pomýlené uvažování i dnes a jak nebezpečné je probouzet chiméry nacionalisticko-biologické definice národů.
