Figury z latexu, žebřík skoro do nebe. Výtvarnice, která útočí na smysly a jde s kůží na trh

V dětství stráveném na maloměstě ve Spolkové republice Německo se chtěla stát chirurgyní. Dnes je z Alexandry Bircken (* 1967) renomovaná umělkyně, ale něco si ze své původní touhy zachovala. Zkoumá vztah lidského těla a jeho okolí a s chirurgickou přesností rozřeže závodní motocykl vedví.

Pod vlivem osmdesátkové britské popkultury, vyobrazované v časopisech jako The Face a i-D, se Alexandra Bircken ve svých třiadvaceti vydala spolu se svými dvěma nejlepšími přáteli ze střední školy, Wolfgangem Tillmansem a Lutzem Huellem, studovat do Londýna. Psal se rok devadesát a Británie ještě pociťovala dopady hospodářské krize osmdesátých let. Ovšem paradoxně právě v této chvíli britská vláda nabízela bezplatné vzdělávání. Ideální podhoubí pro začínající umělce. Uchytila se v něm i Alexandra Bircken. Studovala fashion design na Central Saint Martins spadajícím pod University of the Arts London.

Tehdy tuto školu navštěvoval kupříkladu Alexander McQueen (později pracoval jako hlavní módní návrhář pro Givenchy, pak založil po sobě pojmenovanou značku), v osmdesátých letech zde studoval mimo jiné John Galliano (od roku 1996 tvořil patnáct let pro Dior, nyní pro značku Maison Margiela).

Když Alexandra Bircken roku 1995 Central Saint Martins absolvovala, dva roky provozovala vlastní brand se svým partnerem Alexandrem Faridim. Pak pracovala pro Jean-Charles de Castelbajac v Paříži. Stále více však toužila po vlastní kreativní práci. V roce 1999 se vrátila do Německa a pronajala si studio v rodném Kolíně nad Rýnem. Pustila se do ruční výroby oděvů, které – jak říkala – nepotřebovaly nositele k jejich opodstatnění. Studio Alexandry Bircken stálo hned vedle BQ galerie, která jí v roce 2004 nabídla uspořádat první sólovou výstavu. Byl to pro ni zásadní moment. Z módní designérky se brzy přeorientovala na neoděvní materiály: kov, sklo, vosk, molitan nebo lidské vlasy. Přetvářela je volně do soch, asambláží nebo je zakomponovala do ready made objektů. Ačkoliv je mnohdy obtížné kategorizovat její díla, Bircken sama sebe považuje za sochařku. Od roku 2018 je profesorkou v ateliéru sochy na mnichovské Akademie der bildenden Künste. Nyní působí jak v této bavorské metropoli, tak v Berlíně.

Pohled do instalace Alexandry Bircken Fair Game (2021) v berlínském prostoru KINDL – Centre for Contemporary Art,
foto: archiv umělkyně

Ona v úvodu zmíněná místnost, jež bývala kotelnou a jejíž objem čítá několik tisíc kubických metrů, k čemuž notně přispívá dvacetimetrový strop, se nachází v objektu zvaném KINDL (celým názvem KINDL – Zentrum für zeitgenössische Kunst, tedy Centrum pro současné umění). Po rozsáhlé rekonstrukci funguje od října 2016 v bývalém pivovaru v progresivní berlínské čtvrti Neukölln. A právě v někdejší kotelně se do 15. května 2022 nachází site specific instalace Alexandry Bircken pojmenovaná Fair Game. Těla z černého latexu visí bezvládně na stěnách, shlížejí z vysokánského stropu, válí se na betonové podlaze. Kromě sem tam naznačeného genderu latexových těl si na nich divák všimne i výšivky barevnými nitěmi, které odhalují lidské orgány – stehenní sval, dělohu s plodem, srdce nebo páteř.

Vertikalitu prostoru umocňuje provazový žebřík. Jeho příčky vyrobila Alexandra Bircken ze žeber skotu. Po žebříku šplhá dvojice postav – opět z černého latexu. Prostorem duní apokalyptická hudba vycházející z hromady černých pivních sudů. Celé scéně přihlíží manekýn, The Tourist, antropomorfní podoba materiálního světa, což je často se opakující motiv v dílech Alexandry Bircken.

Obojetný název, Fair Game, vybízí k zamyšlení. Je symbolika žebříku a bezvládných latexových těl kritikou dnešní doby? I název jedné z předešlých výstav, Eskalation/Deflated figures (2019), kdy Bircken instalovala bezvládná latexová těla povislá na příčkách vysokých žebříků, odkazoval k všudypřítomnému ekonomickému růstu za každou cenu. Navršené pivní sudy jako objekty pro spotřební zboží toto sdělení ještě podtrhují.

Pohled do instalace Alexandry Bircken Fair Game (2021) v berlínském prostoru KINDL – Centre for Contemporary Art, foto: archiv umělkyně

Ale ne vždy se díla Alexandry Bircken vyznačují společensko-kritickým postojem. Autorčiným ústředním tématem je tělo coby schránka, jako hranice mezi vnějším a vnitřním. V její tvorbě rezonuje například závodní motocykl, symbol mužské potence, který precizně rozřízla vedví a tedy nenávratně poškodila. Pohled do útrob sofistikovaného stroje je něčím vysoce organickým. Na bienále v Benátkách v roce 2019 vystavila lidskou placentu (tu si autorka uchovala po porodu dcery), symbol ženské plodnosti a zároveň jediný orgán lidského těla, který je přirozeně vylučovaný. Zalitá do epoxidu kontrastuje s útrobami motocyklu. Roztrhaný motocyklový kožený oblek, pověšený na galerijní zdi, zase odkazuje k loveckým trofejím. Alexandra Bircken jako kdyby bez poukazování na etický problém říkala: Jsme zvířata, máme kůži, a jsme lovci vystavující trofeje. Kůže jako oděv chrání naši kůži nejlépe ze všech dostupných materiálů. Nosíme kůži jiné bytosti, abychom chránili tu svou.

Autor je fotograf žijící v Berlíně.