Matyáš Chochola: Digitalizace umění je stejná blbost jako digitalizace hudby

Matyáš Chochola (* 1986) je absolventem Ateliéru malířství II/škola Vladimíra Skrepla při AVU v Praze. Semestr pobýval na berlínské Universität der Künste (ateliér Thomase Zippa). Tvoří objekty, site-specific instalace, umělecký design a nově i NFT umění. Pracuje s trashovou estetikou, dekonstrukcí klasických struktur a symbolů. V roce 2016 se stal laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Býváte uváděn jako multimediální umělec. Souhlasíte?

Je to tak, moje tvorba je mnohovrstevnatou směsicí inspirace v rozpětí od Marcela Duchampa, Josepha Beyuse přes Michelangela, Matyáše Bernarda Brauna, Carlo Scarpy až po Umberta Boccioniho. Takže to je jakýsi Gesamtkunstwerk.

V poslední době vytváříte i velkoformátové objekty ze skla. Proč právě tento materiál?

Jak jsme si říkali s Vladimírem 518, s nímž se v létě chystáme na performativní expedici do Ostravy, je úplně jedno, jestli to děláš z pěny, nebo ze skla… Takže se nepovažuju za skláře ani za sklářského umělce, ale jde o vášeň pro ten správný materiál, kterých mám na paletě nekonečně mnoho… Pak už jde jen o vyjádření konkrétní nálady. Překvapivě je to právě sklo, které funguje jako to správné médium…

Věnujte se nově i digitálnímu formátu NFT (non fungible token). Jak taková díla tvoříte a jaké na ně máte ohlasy?

Upřímně řečeno: myslím si, že digitalizace umění je stejná blbost jako digitalizace hudby. Nejlepší je prostě živá show, a to dělám nejraději. Nicméně jsem udělal výjimku v charitativní aukci pro Ukrajinu a předělal jeden třívrstvý digitální tisk, který patří soukromým sběratelům v Hradci Králové, do podoby animovaného GIFu. Dále chystám NFT sken svého vraku Porsche Carrera 933…

Pohled do výstavy Matyáše Chocholy Experimento v prostoru na Betlémské náměstí č. 8 v Praze, foto: Vojtěch Veškrna

Co pro vás znamenal zisk Ceny Jindřicha Chalupeckého v roce 2016?

Tohle téma jsem už probíral ve více rozhovorech, takže abych na to odpověděl nově, řekl bych, že je to pro mě čistě formálně vnímaná záležitost. To, co člověk skutečně dělá, žádné ceny ani polibky žen nedokáží vystihnout…

Stal jste se nedávno otcem, jak se promítla tato skutečnost do vaší tvorby?

Stala se pokornější, protože jsem ji položil na oltář reálnému životu, a přesto funguje lépe než kdy jindy. Dá se říct, že jsem za to vděčný, protože jsem se zkoncentroval na důležitější věci jako jsou radost ze života, čas strávený s rodinou a – peníze…

Vaše výstava na pražském Betlémském náměstí 8, která probíhá do 14. června, je ve formátu takzvaného pop-upu – tedy spíše krátkodobé show než regulérní výstavy, kdy dílem/instalací je jedna každá místnost jako celek. Co konkrétně mohou návštěvníci čekat?

Nová díla, která na pop-up výstavě Experimento představuju, se pohybují po materiálové trajektorii sklo-bronz-neon. Nejsou to uzavřené kolekce, ale spíš rozpracované začátky nových směrů, které hodlám ještě nějakou dobu rozvíjet. Výstavní formát pop-upu v režii nezávislého umělce znamená následující: za prvé – zcela novou kategorii pro české sběratele, za druhé – je to jistá smrt české galerijní scény, která není schopná tento formát naplnit. Na druhou stranu je organizace takové akce natolik složitá, že jsem rád, že jsem si jako organizátor akce vybral dobrého umělce.

Co myslíte tou „smrtí české galerijní scény“?

Myslím to tak – alespoň na základě toho, co vidím z vlastních zkušeností a potřeb umělce, samozřejmě – že kvalitním galeriím a jejich ambicím se prosazovat v zahraničí sice fandím, ale žádnou takovou, která by ty potřeby zcela naplňovala, tady nevidím. To samé platí o institucích typu Národní galerie. Naprosto nestíhají držet prst na tepu doby. Proto jsem se logicky rozhodl výstavním pop-upem razit cestu pro jinou strategii, jak dál umění svobodně prezentovat a vnímat.

V tiskové zprávě k výstavě bylo zmíněno, že jste na počátku středního věku, ale také věčně mladý. Hraje pro vás věk důležitou roli?

Naprosto žádnou, ale nedávno mě překvapilo, jakou roli hraje věk ve vnímání stereotypů, když jsem v Lidlu nakupoval prosecco a paní mi ho odmítla prodat bez občanky… Umění se podřizuje stereotypům, který umělec je důležitý a proč, ale ve skutečnosti to jde celé zařídit jen na základě živé energie teď a tady.

Pohled do výstavy Matyáše Chocholy Experimento v prostoru na Betlémské náměstí č. 8 v Praze, foto: Vojtěch Veškrna

Vaší oblíbená postkonceptuální hláška zní: „Středověk není historická epocha, ale životní styl.” Proč právě tento slogan?

Právě proto, že jsem eklektik, který vedle sebe staví Tančící dům a Tančící pyramidy. Dá se říct, že tento slogan je univerzální, ale pravdou je, že bez textu (ne)známé české kapely Lucie z devadesátých let, kde se zpívá že „středověk neskončil, středověk trvá“ by to nemělo správné grády…

Na čem momentálně pracujete?

Na nové podobě trofeje pro Jizerskou padesátku, ta by měla být hotova příští sezonu, velký dík patří Davidovi Vávrovi za konzultace. Dále chystáme s Vladimírem 518 zmíněnou expedici do Ostravy – na to se opravdu těším! To bude sranda, a „vo to“ v umění jde.