Vladimir 518: Chápat architekturu ulehčuje život ve městě

Kniha Architektura 58–89 je výsledkem vašeho mnohaletého zájmu o stavby druhé poloviny 20. století. Většina z nich se netěší oblibě, dochází i k jejich bourání. V minulosti jste uznal, že vaše cesta vedla od nenávisti k architektuře z téhle doby až po lásku k ní. Jak k tomu došlo?

Myslim si, že to postupně čeká nás všechny. I lidi proti ní zaujatí třeba jednoho dne pochopí, že to „proti“ znamená určitý druh zájmu. Nenávist je vlastně vyjádření vztahu, akorát ho vyjadřuješ prostřednictvím negativní emoce. Ve chvíli, kdy tě to přitáhne a začneš to zkoumat, uvědomíš si, že negace byla zbytečná nebo neadekvátní. A to se stalo v mém životě. Pamatuju si, jak jdu jako malý dítě s rodičema do pražské Kotvy a říkám si: „No, co je tohle za hrůzu?!“ Nebo mám dodneška vypálený v paměti, když na cestě na dětskej tábor vidim poprvé obchodní středisko Ještěd v Liberci (zbořeno v roce 2009 – pozn. red.). Najednou vyleze za horizontem a já jsem úplně šokovanej tou oranžovou barvou a tím materiálem, cortenem. Pamatuju si, že jsem všem na táboře říkal: „Jak tohle mohli povolit?“ Šlo o prvotní šok. Ale pak zjistíš, že existuje nějakej SIAL, že existuje strukturalismus, že jsou lidi, který sněj o tom, že baráky budou stroje. A řekneš si: „To je neuvěřitelný.“ A napojíš se na to. Velmi rychle se z negace stane nadšení.

Centrum architektury a městského plánování (CAMP), kde proběhl křest knihy, ji nazývá „biblí (nejen) brutalismu“. Jak jste ji koncipoval?

V minulosti jsem měl pocit, že podobný projekt je potřeba: začít shromažďovat materiály, ochraňovat některé ty baráky a podpořit některé osobnosti. Mezitím se doba změnila – odborná scéna se víc naklonila tomuhle období. Ale jsem rád, že jsem měl šanci to shrnout a usadit do knihy, následně i do seriálu a filmu. Hned na začátku je potřeba říct, že jde o velký kolektivní dílo mnoha lidí. Kniha představuje pokus předat lidem optiku, kterou se na to díváme. A proto v knize naleznou samé původní fotografie, aby viděli, jak ty baráky byly myšlený, a ne to, jak vypadají dneska. Taky tam přetiskujeme dobové texty, které se k té architektuře vážou. K tomu tam je 42 kapitol o konkrétních architektech, tvůrčích dvojicích a skupinách.

Vladimir 518 se svou dvousvazkovou „biblí“ brutalismu, foto: Jan Hromadko / CAMP

Autory textů v jednotlivých kapitolách jsou historičky a historici architektury, kteří se tímhle obdobím zabývají odborně.  Jak se vám s nimi spolupracovalo?

I když se to nemusí zdát, ty přístupy jsou ve finále hodně podobný. Před patnácti lety jsme s historikem architektury Janem Zikmundem chodili na první obchůzky a dělali první rozhovory na základě energie, která byla u nás dvou úplně totožná. Nepovažuju se pouze za nějakého nadšence architektury. Vždycky mě primárně zajímala jako zdroj inspirace k přemýšlení o svý pozici v současnym velkoměstě, o vnitřní stavbě naší kultury a civilizace. A on k tomu přistupoval, myslim si, velmi podobně. S mnoha dalšíma z nich se znám opravdu dlouho a z obou stran jde o nadšení. Samozřejmě jejich úkolem je mít kritický postoj, který si já dovoluju jenom sám v sobě. Nemám potřebu někde něco rozebírat nebo kritizovat, spíše se snažím podpořit kvalitní projekty.

A jak vám zájem o architekturu pomáhá pochopit vaši pozici ve velkoměstě?

Porevoluční obnova městského prostoru se soustřeďuje na to, abysme vyměnili chodníky a natřeli domy, vyměnili městský mobiliář a postavili nový obchoďáky. Ale myslim si, že nejlepší cesta k tomu, aby se člověk ve městě cítil dobře, je zájem o město. Protože ve chvíli, kdy se člověk zajímá o konkrétní domy, urbanismus, o vztahy, historii, o ty dobový vrstvy, tak mu může bejt dobře i ve městě, který není tak naleštěný. Mnohokrát jsem přijel do úplně rozbitýho města nebo čtvrti, ale protože mě zajímaly tamní domy, tak mi to připadalo jako vřelý a přátelský prostředí. Tohle zaměření se na vrstvy jako styl, historie, a na širší celky, který se toho týkaj, jako je umění, dost ulehčujou život ve městě.

Mnoha lidem se architektura druhé poloviny 20. století jeví jako nehostinná, nepřívětivá. Jak se stavíte k takové kritice?

Přívětivost prostředí může nastat i v betonových šuplíkách jednotlivých cel v Le Corbusierově klášteře La Tourette ve Francii. Ale musíš tomu rozumět, musíš to chtít. Problém vězí v tom, že lidi se do těch betonových celků modernistických měst dostávali bez vlastního kulturního rozhodnutí. To je problém totalitních utopií, městského sociálního inženýrství. Ve chvíli, kdy vznikne obrovské betonové sídliště s různýma úrovněma, průchodama, tak lidi, který nerozumí kouzlu tý věci, se tam necítí dobře. Ve chvíli, kdy tomu rozumíš a máš například rád skulpturální brutalismus, tak je ti v tom skvěle, protože chápeš, proč je používán pohledový beton. A to je obrovskej rozdíl. Kdybysme vzali člověka z romantického zámečku poloviny 19. století a vsadili ho do funkcionalistického minimalismu dvacátých let 20. století, tak bude mít pocit, že je v nemocnici, nebo v blázinci. Člověk prostě musí rozumět svýmu kulturnímu kontextu.

Takže  Architekturu 58–89 je možné chápat jako snahu o kultivaci náhledu na tento typ  architektury?

Dá se to tak říct. Je to určitá obhajoba a vysvětlení. Hlavně jde o výzvu, aby se na to ostatní podívali našima očima. Mnohokrát se mi stalo, že někdo vzal můj úhel pohledu a změnil ho tím, že řekl: „Podívej se na to odsud.“ Když jsem se tam odtud podíval, tak jsem si řekl: „Aha, chápu.“ A to je to, co se snažim udělat.

Architektura se často prezentuje jako estetický objekt a opomíjí se sociální a funkční aspekty staveb. Zabýváte se jimi v knize?

Úplně přirozeně to tematizují autoři jednotlivých kapitol, které jsou navíc proložené jedenácti diskusemi na tahle témata. Za jedno z nich považuju například samotné konstrukce budov, protože to už jdeme pod povrch. Tohle období přineslo nové ocelové konstrukce a tím taky změnu přemýšlení o tom, jak popírat gravitaci – konstrukce je vždy vlastně o překonání gravitace. Tady sedíme kousek od Federálního shromáždění (dnes Nová budova Národního muzea – pozn. red.) – úplně typický příklad: Budova nad jinou budovou, na úzkých sloupech visí mostní konstrukce.

K sociálnímu  aspektu se dostáváme v knize mnohokrát, protože poválečnou architekturu do velký míry definovala totální krize bydlení. Stal se z toho étos myšlení: Architekti a urbanisti jako pánové v bílých pláštích, kteří budou produkovat byty jako výrobky ve fabrice svého druhu – takže přišla témata jako prefabrikace, typizace a s tím vším spojená centralizace. Tyhle tendence odpovídaly na sociální potřeby doby.

Samozřejmě, pro někoho je barák jenom obrázek, pro někoho je barák forma, konstrukce a sociální obsah, popřípadě ještě v urbanistickém kontextu. To považuju za optimální přístup, tak jsme se to snažili pojmout. I když zrovna urbanismus je v knize zastoupený jen jako okrajové téma, protože by vydal na samostatnou knihu. Stejně tak se minimálně věnujeme sídlištím – spíš nás zajímá evoluce forem a myšlení.

Jako rapper a graffiti writer jste se často na pražských panelových sídlištích pohyboval. Jaký k nim máte postoj?  

My jsme v prostředí sídlišť, v prostředí betonových mostů, předrevoluční a porevoluční Prahy vyrůstali, a měli jsme to rádi. Brali jsme to jako náš přirozenej prostor, viděli jsme v tom romantiku. Myslim si, že jsme byli jedni z prvních, kdo přinesl obhajobu sídlišť. Rapovali jsme o tom, že je nám tam dobře. Nikdy jsem sídliště nevnímal jako něco nepřátelského, připadalo mi vždycky jako zajímavý prostředí. Ještě před náma se jich zastával třeba Egon Bondy, kterej v dokumentu My žijeme v Praze… jede z Nerudovky na Petřiny a mluví o tom, jak jsou inspirativní a jak umělci budoucnosti budou nepochybně tvořit svoje díla v kontextu panelových sídlišť. Překvapilo mě, jak dopředu ten člověk viděl.

Jak jste se popasoval s politickým zatížením architektury, která vznikala do roku 1989?

Samozřejmě to nemůžeme vynechat, i když z hlediska těch tvůrců jde o citlivý téma. Z mého pohledu tu probíhala určitá smlouva s ďáblem. Mnoho architektů nebylo ve straně, měli demokratický prozápadní myšlení, ale museli nějak kooperovat s režimem. Musíme rozlišovat, kdo se snažil zdejší klima měnit, a kdo ho naopak potvrzoval. Paradoxně i ti první pro režim stavěli důležitý budovy.

Ale synonymum pro pozdní modernismus je mezinárodní styl, což mluví za vše. Budovu se zavěšenou fasádou z 60. let najdete asi v každém městě Evropy, sídliště se stavěla ve Francii, v Anglii. Betonová architektura se objevovala po celé planetě. Sem přicházelo mnoho tendencí ze severní Evropy, v osmdesátých letech z Ameriky… Režim tím byl potvrzovanej, ale zároveň i rozkládanej a popíranej. Je to takový zajímavý napětí, který se v knize snažíme reflektovat.

Pro jakého čtenáře je Architektura 58–89 určená?

Mám rád potírání jasných představ, co kam patří, a když už na to přistoupim, preferuju mezi těmi světy napětí. To platí i o téhle knize. V mnoha ohledech splňuje kritéria akademické publikace, ale je i hodně populární. Lidi z odborný scény tam najdou určitě i věci, které neznali, protože tam máme spoustu nepublikovaných fotografií a textů z osobních archivů. Lidi, který to neznají, si v tom můžou listovat, lidi, který to znají, se do toho můžou ponořit hloub. Neuvědomuju si, že by existovala kniha vytvořená jenom na základě dobového materiálu. To mi připadá přínosný. Člověk vlastně listuje knihou novostaveb, což může pootočit vnímání těch, kdo se neuměj na ty domy podívat skrze nános času.

Už jste zmínil, že kromě knihy a doprovodné výstavy v CAMPu chystáte ještě televizní seriál pro Českou televizi a celovečerní film…

Je to tak, režisérem tohoto projektu je Jan Zajíček. Seriál má osm dílů a už se dotočil, teď začíná postprodukce. S producenty jsme si na začátku řekli, že by bylo skvělý udělat z toho materiálu taktéž celovečerní film do kin. K tomu se přidala ještě slovenská strana, protože to téma, a to jsme zatim nezmínili, je samozřejmě česko-slovenské. Akorát Slovensko znamená ještě jednou tolik staveb, tvůrců… Proto jsem záměrně tu knihu vymezil jenom na území Česka. Ale film je česko-slovenský. Premiéra se chystá na konci tohoto roku, nebo na začátku toho příštího.

Vladimir 518 (* 1978, vl. jménem Vladimír Brož)

Začínal jako rapper v uskupení Peneři strýčka Homeboye (PSH) a jako graffiti writer. Postupně se začal věnovat kreslení komiksů a ilustrací, volné umělecké tvorbě a vytváření multimediálních projektů. Spolu s Davidem Vrbíkem a Ondřejem Anděrou vystupují pod názvem SPAM a vytvořili například představení Karel Gott Prager (2009) nebo projekci pro nynější výstavu v pražském CAMPu. K vydávání knih a hudebních nosičů založil nejprve label Terrorist a posléze Big Boss, který mimo jiné vydal úspěšnou knihu Kmeny a dvě pokračování Kmeny 0 a Kmeny 90 o městských subkulturách. Vydáním publikace Architektura 58–89 vydavatelství ukončuje svoji činnost.