Stavby z doby socialismu mají svou cenu, říká historik architektury Miroslav Pavel

Vystudoval jste Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, následně obhájil doktorát na Ústavu teorie a dějin architektury na FA ČVUT. Jak jste se dostal k zájmu o architekturu?

Ta myšlenka ve mně zrála poměrně dlouho. Nedávno jsem našel svůj sloh z osmé třídy základní školy, v němž jsem fantazíroval, že jednou budu architektem. Po základní škole jsem šel na střední průmyslovou školu stavební, která mě sice na jednu stranu naplňovala, ale zároveň mi tam scházela svobodná tvůrčí vůle. Především poslední ročník jsem vnímal jen jako memorování stavebních norem a předpisů. Na architekturu jsem zanevřel. Nechtěl jsem s ní mít nic společného.

Odebírejte náš newsletter

a my vám pravidelně doručíme ty nejzajímavější články a videa

To chci!

Po maturitě jsem se živil jako rozpočtář a přípravář, což byl trochu paradox, protože matika mě děsila ze všeho nejvíc. Po půl roce přepočítávání železobetonů mi to nedalo, přihlásil jsem se na filozofickou fakultu a po nocích se tajně připravoval na přijímačky. Studium dvouoboru nederlandistika a kulturologie mi poskytlo ono svobodné kontextuální myšlení, jenže mi naopak chyběla architektura. Nenásilně jsem proto všechny závěrečné práce na ni rouboval a zkoumal vztahy mezi československou a nizozemskou avantgardou. Poslední ročník jsem vyjel v rámci Erasmu do nizozemského Groningenu. Na tamní královské univerzitě figuruje skvělý ústav specializující se výhradně na dějiny a teorii architektury 20. století a 21. století. V Groningenu to pro mě úplně vygradovalo – konečně jsem byl mezi svými! Uvědomil jsem si, že architekturu nebudu nikdy tvořit, ale že jsem schopen ji vnímat a rozkrývat její hloubku. Doktorské studium na Ústavu teorie a dějin architektury na Fakultě architektury pak bylo symbolickým zakončením celé této geneze.

V čem je pro nás architektura důležitá, kromě užitné funkce? Formuje naše myšlení?

Pro mě osobně je architektura zcela zásadní. Přál bych si, aby ji tak vnímali všichni. Představuje zhmotnění naší zkušenosti a toho, jak se stavíme ke světu. Dost lidí chápe architekturu právě pouze jako stavbu, která nabývá například obytnou nebo administrativní funkci, ale pro mě je mnohem víc. Každý objekt je materiálním projevem daného sociokulturního systému. Na kulturu působí různé determinanty: sociální, ekologické, politické, ekonomické a další. Architektura je autentickým vykrystalizováním všech těchto vlivů. Můžeme to pozorovat například na tom, že jeden styl se může objevovat v různých částech světa, přesto v každé kultuře nabírá různých forem.

Miroslav Pavel na jedné z architektonických vycházek spolku Kruh, foto: spolek Kruh – René Volfík

Už v prvním století před naším letopočtem římský architekt Marcus Vitruvius Pollio mluvil o architektuře jako způsobu lidské adaptace na přírodní systém. Říkal, že to, co nás odlišuje od zvířat, je řád, který do staveb našich obydlí vnášíme. Tuto myšlenku následně rozpracoval italský humanista a architekt Leon Battista Alberti, který k našim potřebám přidává i imperativ krásy. A ve 20. století tyto myšlenky rozvedl, kromě jiných, norský architekt a nositel Pritzkerovy ceny Sverre Fehn. Vyjádřil přesvědčení, že architekturu tvoříme, protože máme strach ze své vlastní smrtelnosti, která v nás zanechává neodbytnou potřebu po sobě něco zanechat. Zvířata staví stále dokola to samé, ověřené, člověk naopak hledá nové a nové formy, protože jednotvárnost je mu cizí.

Architektura je tedy pro mě něco jako otevřená kniha a bylo by krásné, kdyby v ní lidé dokázali číst. Protože každá stavba v sobě zachycuje nejen historii a zkušenost, ale může nás i navádět do naší budoucnosti.

Mimo jiné se specializujete na architekturu socialistickou. Používám ten pojem „socialistická architektura“ vlastně správně?

Za přesnější označení považuji „architektura vzniklá během socialismu“, protože stále zde zůstává fundamentální otázka, co je to socialistická architektura? Jaké jsou její znaky? V čem je jiná než dobová západní, nebo celosvětová produkce? Často dojdeme k tomu, že žádný rozdíl neexistuje, rozdílné je pouze místo vzniku. Samozřejmě, pokud to budeme brát do detailů, najdeme rozdíly v materialitě, ve formách a možná v nějaké typologii, ale v zásadě umělecký projev, vize a samotné architektonické cítění jsou stejné jako kdekoliv jinde na světě.

Architektura vzniklá během socialismu nese v Česku často velmi negativní nádech. Jsou pro nás ty stavby důležité? 

Není žádný důvod, aby pro nás znamenaly něco méně. Je to architektura zachycující podstatnou část našich dějin, na niž bychom navíc neměli zapomínat. Vše negativní do architektury vzniklé za socialismu vnášíme my sami. Promítáme do ní naše osobní zkušenosti, tedy zaujaté pohledy, které nám ji mohou zkreslovat, ať už v pozitivním, anebo negativním slova smyslu. Samozřejmě, musíme mít rovněž na paměti, že vznikla na pozadí nesvobodného systému, ale ten systém ji neovlivňoval. Protože architekti tady měli kontakt se zahraničím a snažili se mu přiblížit, což se jim – nutno říct – dařilo.

Miroslav Spurný, František Jakubec, Jiří Kučera, Bílý dům (dříve administrativní budova městského výboru KSČ) v Brně, foto: Miroslav Pavel

Často zaznívá, že aby architekt mohl během režimu navrhovat, musel se stranou otevřeně sympatizovat nebo v ní rovnou být. Je to pravda? 

Určitě ne. Mnoho architektů nebylo ani ve straně, ani nepodepsalo antichartu. Možná nemohli natolik projevovat svůj svobodný názor na politiku, ale rozhodně je nelze vnímat jako přisluhovače. Byli to prostě obyčejní lidé, jako jsme my: žili, vstávali, chodili na nákupy, vychovávali děti. Ano, pracovali také ve státních, znárodněných podnicích, ale rozhodně to nebylo o tom, že by museli stranu následovat.

V čem byla práce architektů tehdy jiná? 

Většina z nich musela pracovat ve Státním projektovém ústavu, například v takzvaném Stavoprojektu. Takže architekt neměl moc na výběr, co bude projektovat. Byl mu přidělen investiční úkol a na něm pracoval. Vlastní praxe byla v podstatě nemožná, pokud daný architekt nevystudoval čistě uměleckou školu nebo neměl štěstí a nedostal se během šedesátých let do takzvaných Sdružených projektových ateliérů, které zakládaly výrazné osobnosti mezi architekty. Ale i tyto ateliéry během normalizace přešly pod Stavoprojekty, i když si udržely trochu volnější ruku. Hodně záleželo na asertivitě daného vedoucího ateliéru.

Architektura byla omezena i socialistickým centrálním plánováním, kdy technologie a materiály nebyly na takové úrovni, jako byly na Západě nebo ve světě. Architekti proto museli často improvizovat a svádět nekonečný boj s dodavatelem stavby. Zanedlouho vyjde kniha Improvizace, která se fenoménem improvizace v československé architektuře osmdesátých let zabývá. Zrovna k ní proběhla menší výstava v podchodu pražského metra u Emauz, kde návštěvníci viděli, jaké překážky museli architekti překonávat, a přesto vznikala i unikátní architektura v celosvětovém měřítku.

Co pro vás znamená pojem brutalismus?

Brutalismus pro mě znamená jednu z vln, které se zde prohnaly v poválečné architektuře. Asi první asociací je surový výraz, inspirace Anglií, a zároveň to, že u nás doslovný brutalismus v architektuře moc nepociťuji. Brutalismus si hrál hlavně s materiály, tedy s pohledovým betonem, ale zásadní byl i jeho pohled na lidské meřítko a snaha o přiblížení architektury lidem. Český brutalismus je pro mě důkazem inovativnosti. Kvalitní pohledový beton se u nás jen těžko realizoval, a tím pádem došlo k tomu, že brutalismus u nás nabíral takovou změkčenou podobu a formu. Často se přistupovalo k obkladům z keramiky, k obložení dřevem nebo k cílenému překrývání.

Pražský komplex budov Transgas autorů Václava Aulického, Jiřího Eisenreicha, Iva Loose, Jindřicha Malátka, Jana Fišera a Jiřího Kozáka před demolicí, která proběhla v letech 2019–2020, foto: ČTK – Michaela Říhová

Reprezentuje brutalismus komunismus? 

Určitě ne. Brutalismus u nás vznikl přirozenou cestou – inspirací ze zahraničí a následným začleněním. Tuzemští architekti západní inspiraci nikdy ani netajili. To bychom potom mohli říct, že brutalismus v Anglii, či ve Francii je komunistický. Brutalismus je apolitický.

Co tedy vlastně architektonicky reprezentuje československý „komunistický“ stát?

 Možná bychom tak mohli hovořit o architektuře padesátých let a socialistickém realismu. Tou dobou zde Sovětský svaz vyvíjel poměrně velký tlak, aby architektura vzdávala vděčnost nejen jemu, nýbrž celé socialistické myšlence. Musíme však zároveň vnímat, že od některých architektů to byla upřímná snaha a vyjádření vděčnosti za ukončení hrůz druhé světové války.

Zdejší socialistický realismus však představoval především potřebu opět vytvořit národní styl, národní sloh. Ve své podstatě šlo o neoklasicismus, napojený na tradici české renesance, která u nás nabývala specifické formy a k ní byly přidány ornamentální a figurální výjevy ze života pracujícího lidu. Nakonec zůstalo jen u etudy, protože všichni architekti, kteří tvořili po válce, zůstali srdcem funkcionalisty a příliš se jim do zdobnosti a ornamentu nechtělo.

Naděžda a Antonín Dvořákovi, administrativní budova Okresního výboru KSČ v Jindřichově Hradci – dnes ji využívá Fakulta managementu VŠE v Praze se sídlem v Jindřichově Hradci, foto: Naděžda a Antonín Dvořákovi

Architektura vzniklá během socialismu zažívá renesanci zájmu, přesto byl v centru Prahy zbourán Transgas a jiné stavby z toho období chátrají. Proč? 

Z velké části je to z důvodu nepochopení této architektury. Můžeme mluvit o názorové ambivalenci veřejnosti vůči těmto stavbám, protože určitá část je má nadále spojené se zrůdným režimem. Na což mají právo, ale zároveň je to nespravedlivé vůči těm samotným stavbám. Negativní vnímání je spojeno i s asanací měst v sedmdesátých letech. Je pravda, že mnoho historických center vzalo za své a na jejich místě vyrostly novostavby, často solitéry, které se třeba ani nesnažily zakrývat, že přináší novou dobu, a především odlišný umělecký názor. Mladší generace naopak tuto architekturu pojímá často až nekriticky, dívá se na ni jako na jakési sexy retro, což také není dobře. Schází poučení z minulosti. Je důležité najít zlatou střední cestu, aby tato architektura byla vnímaná taková, jaká skutečně je, a my se dokázali oprostit od subjektivistických soudů.

K tomu chátrání tedy dochází pouze z nepochopení? 

Pro mnoho lidí je tato architektura příliš mladá na to, aby byla chráněna. Nemají k ní vytvořen respekt a dostatečný odstup. Bohužel v památkové péči pořád ještě hraje faktické stáří stavby podstatnou roli. Ale i mladší stavba může mít své hodnoty, jež by se měly chránit. Hodnota kulturního dědictví nemůže být omezena pouze na stáří, ale musí reflektoval celé spektrum hodnot a měřítek. Stavby chátrají i proto, že velké množství investorů a majitelů není ochotno do oprav investovat nebo o nich alespoň hlouběji přemýšlet. Architektura vzniklá za socialismu vyniká hodnotou unikátních technologií a materiálů či nějakým funkčním řešením. Jenže právě individuální řešení, k nimž architekty donutila omezenost stavebního trhu, musí být aplikováno i na jejich záchranu.

Pojďme se nyní zaměřit na okresní a krajské výbory KSČ, ty jsou na tom s antipatiemi možná ještě hůř. Zaslouží si pozornost? 

Rozhodně.  Musíme si uvědomit, že na jednu stranu jde o běžné administrativní budovy, ale zároveň o unikátní typologii. V rámci řešení, které architekti měli navrhnout, měla strana speciální nároky například na velikost či reprezentativnost. Výbory KSČ jsou unikátními svědky doby. Architektům nešlo o to, aby stavbou demonstrovali sílu strany, ale právě naopak – aby minimalizovali sílu vstupu tohoto objektu do historických center. Ústředí totiž často stála v asanované části města, anebo v jeho těsné blízkosti. Nutno ovšem podotknout, že volba parcely nebyla v rukou architekta.

Pro mnoho architektů to bylo také poprvé a naposledy, kdy se mohli svobodně umělecky projevit. Jejich běžná práce spočívala v navrhování z typizovaného systému a omezených materiálů. V případě těchto administrativních budov však mohli popustit uzdu fantazii, proto je každé ústředí unikátní. Máme tady jednu typologii, ale žádný dům není stejný, ačkoli vznikaly ze stejných základů. V každém kraji nabírají svá specifika.

Naděžda a Antonín Dvořákovi, administrativní budova Okresního výboru KSČ v Pelhřimově, foto: Naděžda a Antonín Dvořákovi

Jak jste se dostal k zájmu o budovy KSČ? 

Kolega profesor Petr Vorlík vede grant Architektura osmdesátých let v České republice – Osobitost, identita a paralelní úvahy na pozadí normalizace. První kniha, která vznikala v rámci tohoto projektu, byla čistě o mapování typologie architektury osmdesátých let. Když mě oslovil, všechny kapitoly byly již rozebrané a zůstala poslední – místní ústředí KSČ. Lákalo mě na nich, že v každém okresním a krajském městě jsou to budovy známé a předpokládal jsem, že při svém budování požívaly i nějaké speciální výhody, třeba navýšený rozpočet či užití dražších materiálů, a že celkově budou snadněji dohledatelné informace o jejich vzniku. Ani jedno se nepotvrdilo. Speciální rozpočty neměly a architekti na nich zápasili stejně jako na jiných objektech z této doby.

Byla to tedy u mě náhoda, ale nakonec se z toho stala srdcová záležitost, i díky rozhovorům se samotnými tvůrci sekretariátů KSČ. Skutečnou funkci de facto ignorovali, snažili se o minimalizaci zásahu do struktury města, naopak mu prospět a navrhnout, jak se říká, „dobrej barák“, prostě obyčejnou administrativní budovu s názorem.

Jaké je vaše nejoblíbenější sídlo KSČ? 

Mám jich víc, ale pokusím se vybrat tři takové. Jako první mě vysloveně zaujalo písecké ústředí KSČ, a to tím, jak bylo zvláštně tvarované, robustní, přitom lidsky přívětivé. Navíc ještě v současnosti na tu budovu mezi veřejností převažují negativní reakce. Zajímalo mě, proč tomu tak je. Kontaktoval jsem jeho tvůrce a zjistil jsem, že i oni se za něj tak trochu stydí. Až když jsem manželům Dvořákovým řekl, že se mi jejich práce opravdu líbí, pookřáli, ale především odhalili podstatu samotného návrhu a úskalí, která během projektu museli překonávat.

Důležité je pro mě i trutnovské sídlo od Vladimíra Vokatého, jemuž se říká Moby dick. Má zase futuristický, organický tvar. Jenže budova bohužel neblaze zasáhla místní obyvatele, protože na místě, kde stojí, bývala nejmalebnější část města. V případě písecké stavby zvolil objednatel zase polohu u pietního parku. Je proto pochopitelné, že občané potom vnímají spíše tu ztrátu místa než samotnou architekturu.

Vladimír Vokatý, bývalé sídlo Okresního výboru KSČ v Trutnově – nyní Nová radnice, foto: Kateřina Štrofová

Nakonec musím zmínit ještě Městský výbor KSČ v Brně od Miroslava Spurného. Je naprosto fenomenální v tom, jak pracuje a rozvíjí myšlenku Le Corbusiera. S tímto ústředím se pojí dneska už legendární historka.  Spurný dirigoval instalaci oken přímo na stavbě. Dodavatel totiž neudržel jednotnou barevnost skel, a proto je architekt osobně rozmísťoval po fasádě, aby vytvořil logický, i když nechtěný vzorec.

Zmíněné stavby můžeme vnímat jako názorný protipól k té často opakované uniformní šedi panelových sídlišť. Všechny tyto stavby spojuje i osobní příběh architektů – a o tom by se dalo mluvit opravdu dlouho.

Zmíněná stavba v Písku předloni prošla necitlivou přestavbou. Co na to říkáte?

Pro mě je šokující, že vlastníka – Policii České republiky – ani nenapadlo požádat autory stavby, Antonína a Naděždu Dvořákovi, o radu či o svolení s úpravami. Existuje přece autorský zákon nebo alespoň základní slušnost a respekt. Bohužel všechny exteriérové autorské a unikátní prvky, například keramické obklady či kvazimansardová střecha s korunou z ocelových nosníků, byly zničeny. Projevila se zde ignorace autorského vlastnictví i naprosté nepochopení architektury.

Dvořákovi mají za sebou celkem čtyři ústředí pro KSČ. Byli skálopevně přesvědčeni, že musí postavit dobrou „administračku“, která bude žít vlastním životem bez ohledu na režim. Povedlo se jim to. Dvě z nich nyní slouží potřebám univerzity a dvě policii. Bohužel až policie pozdějšími, neautorskými úpravami, hlavně v Pelhřimově, proměnila tyto stavby v symbol moci. Typická modrá září z fasády do širokého okolí. Je to paradox. Zatímco za minulého režimu člověk ani netušil, co se skrývá uvnitř, a objekty dotvářely okolí, nyní je tomu naopak. Možná důkaz, že režim v architektuře skutečně nehrál tak podstatnou roli.

Čeká nás nakonec něco podobného u všech staveb z éry socialistického státu? 

Pokud má už dojít ke střetu s architekturou vzniklou během socialismu, pomohlo by, aby ještě předtím proběhla diskuze s odborníky. To znamená nejen s architekty, ale i s památkáři nebo případně s historiky architektury, kteří podchytí hodnoty daného objektu a dokážou jasně formulovat, jaké kvality a přednosti má, anebo nemá. Takové diskuze probíhají jen výjimečně a spíše se nesou v tandemu investor + architekt. Chybí kritický, nezaujatý pohled, protože důležité je těmto objektům zachovat hodnotu i tvář. Pokud tedy nezměníme myšlení a přístup, nečekají nás hezké chvíle. Pokud nenajdeme respekt k minulosti, tak se obávám, že tento trend bude pokračovat.

Několik let jste byl dramaturgem festivalu Den architektury spolku Kruh. Jeho program se koná vždy počátkem října v řadě českých měst, ale i na Slovensku. Myslíte si, že tohle je způsob, jak nejen socialistickou, ale architekturu jako celek chránit? Pomocí osvěty? 

Rád bych tomu věřil. A vše tomu i nasvědčuje. Spolek Kruh v čele s Marcelou Steinbachovou odvedl za těch jednadvacet let existence neuvěřitelný kus práce na poli popularizace architektury mezi odbornou i laickou veřejností. A za těch devět let, kdy jsem měl možnost ovlivňovat festival Den architektury a spolupracovat se spolkem, vidím extrémní posun nejen ve vnímání architektury mezi lidmi, ale i v očích samotných měst, která najednou mají zájem prezentovat, co se u nich děje, a hlavně diskutovat s veřejností. S tématem architektury vzniklé za socialismu jsme nenápadně začínali před pěti lety a v současnosti tvoří pevnou součást festivalu. Lidé se o ní rádi dozvídají více a odkrývají její mnohovrstevnatost. Díky festivalu si k ní vytvářejí zdravý vztah. A zde vše začíná. Protože dokud se veřejnost sama neprojeví a neřekne, co chce, tak se nic nezmění. Pokud bude existovat poptávka po této architektuře, po jejím uchování, tak věřím, že se z ní dá ještě mnoho zachránit.

Miroslav Pavel na jedné z přednášek spolku Kruh, foto: spolek Kruh – René Volfík

PhDr. Miroslav Pavel, Ph.D.

Miroslav Pavel je kulturní antropolog a historik architektury. Absolvoval magisterský a doktorský studijní program na Filozofické fakultě UK v Praze, v roce 2019 získal doktorát na Ústavu teorie a dějin architektury Fakulty architektury ČVUT v Praze. Dějiny architektury přednáší na Fakultě architektury ČVUT a Fakultě životního prostředí ČZU. Specializuje se na dějiny architektury 20. a 21. století a jejich přesahy. Zvláštní místo v nich pak zaujímá architektonická tvorba Nizozemí, Skandinávie a v rozvojových oblastech. Mezi publikace, na nichž se v posledních letech podílel, patří například Rozhovory / architektura 80. let (2020), (A)typ / architektura osmdesátých let (2019) či Zapomenutá generace: čeští architekti na Slovensku (2019). Miroslav Pavel je také členem české skupiny Docomomo a spolugarant a garant stavebně-historických průzkumů Inventarizace prvků Společenského domu Neratovice (2021), Nové scény a restaurační budovy Národního divadla (2020) a Horského hotelu a televizního vysílače Ještěd (2016).