Severočeské jezero Milada by se mělo dočkat citlivé proměny

Projíždím přes Trmice, přes jejich sociálně vyloučenou lokalitu, pak přes část industriální… Jen, co přejedu koleje, rozprostře se přede mnou území bývalého lomu. Zdejší těžbu jsem už nezažila, ale pamatuji si, jak se mluvilo o prázdném lomu a o jeho následném zatopení. Sestupuji po štěrkové cestě, před sebou obrovskou vodní plochu a za zády komíny trmické teplárny. Okolí působí poněkud nepřirozeně: podivně navršené valy od buldozerů a drobné stromky vysázené do řad jako podle pravítka. Zároveň území, jež si prošlo silnou industrializací, v sobě skrývá hrubou, neuhlazenou krásu. I když je půl deváté večer, koupe se tu několik lidí, přes vodu ke mně doléhá dětský smích. Jezero se stalo místem, kde se dá v horkých dnech zchladit. Pár otevřených stánků, naučná stezka, cedule s připomínkou zatopených vesnic, občas vyčuhující zrezivělá trubka, jinak jen divoká příroda. Ale tenhle obraz se za nějaký čas změní. Do budoucna se rýsuje utěšenější obraz.

Nezůstat na půli cesty

V roce 1884 se na místě nynějšího jezera rozkládaly dva povrchové uhelné lomy. Hrabě Westphalen založil Důl Milada I u vesnice Vyklice a Důl Milada II u Chabařovic. Podle některých historiků se zde těžilo nejkvalitnější hnědé uhlí v rámci Československa. Teprve roku 1997 těžební stroje utichly. Napouštění začalo v roce 2001 a trvalo deset let. Během toho také probíhal pokus o rekultivaci okolí. Měsíční krajina, jako stvořená pro domov známých ropáků, se pozvolna proměňovala ve vodní plochu jen o málo menší než Máchovo jezero. Na konci května 2015 se Milada poprvé otevřela veřejnosti.

Jenže nebyla dořešena infrastruktura a ani samotné území nemělo příliš jasný plán. Vše vznikalo dost náhodně a neúplně, což je pro dění v Ústeckém kraji bohužel docela typické. „Došlo k jakési rekultivaci, ovšem území bylo třeba začlenit do běžného života obyvatel okolních obcí, měst a také návštěvníků, kteří si sem jezdí odpočinout,“ vysvětluje ředitel podniku Palivový kombinát Ústí (PKÚ) Walter Fiedler. Ona nehotovost byla také hlavním důvodem, proč PKÚ, který je správcem onoho území, před rokem vyhlásil mezinárodní soutěž.

Cílem soutěže bylo nalézt proveditelnou a udržitelnou koncepci postupné přeměny a vývoje území, jež má být vhodné pro odpočinek a sport. Ostatně na podmínkách soutěže se podíleli i obyvatelé okolních měst a obcí. Přihlášené ateliéry projektovaly kromě jiného infrastrukturu, neboť jedním z důležitých požadavků byla vhodná dostupnost. Od letošního roku – přesněji od 1. května do 31. října – vede na Miladu přímá linka, která je zdarma. Předtím to z konečné zastávky bylo minimálně patnáct minut pěšky. Právě v komplexnosti zadaných problémů spočívala zapeklitost soutěže, jak mi potvrdili porotci i soutěžící. „Bylo pro nás opravdu složité najít správnou cestu, jak vyřešit všechny zadané problémy,“ říká Cyril Pavlů, člen vítězného ateliéru Mandaworks.

Současná realita. Cesta k Miladě přes koleje, které vedou do trmické teplárny, foto: Alena Harciníková

Území kolem Milady generuje spoustu očekávání. Rekultivace jezera je pro celé severní Čechy nadějí, že krajinné změny k dobrému jsou opravdu možné. „Všechny obce doufáme, že toto území pro nás bude novou budoucností, která neznamená jen těžbu uhlí a hluk, ale i lepší život a nové pracovní příležitosti,“ říká starosta Chabařovic Josef Kusebauch, člen poroty.

Přes minulost do budoucnosti

Do soutěže se přihlásilo patnáct projektů, z nichž šest dodrželo všechny stanovené podmínky. Tři projekty postoupily do druhého kola. Autoři vítězného projektu obdrželi odměnu 1,25 milionu korun a právo na zpracování koncepční studie. O vítězi rozhodovali čeští porotci s mezinárodními zkušenostmi. Jednou z nich byla renomovaná krajinářská architektka Jitka Trevisan. „Vyrůstala jsem v Ústí nad Labem a vždycky jsem se tak trochu styděla za to, že jsem z Ústí. Přísahala jsem si, že se sem jednou vrátím a jako krajinářská architektka tu něco změním,“ svěřuje se porotkyně. „Naše krajina potřebuje dlouhodobou vizi. Jsem proto velmi vděčná, že jsem se na této soutěži mohla podílet.“

Podle Martina Aftalka, zakladatele ateliéru Mandaworks, má Milada za sebou již řadu zásadních proměn, tudíž jejich hlavním záměrem bylo tuto oblast spíše kultivovat, posílit a rozvinout správným směrem, než znovu zásadně měnit její charakter. „Když jsme se zamýšleli nad tím, jak se k projektu postavíme, řešili jsme otázku, zda se zabývat historií, či spíše budoucností, a uvědomili jsme si, že právě historie nás může výrazně posunout do budoucnosti,“ argumentuje Aftalk. S tím souhlasí jeho kolega Cyril Pavlů: v projektu se inspirovali historií území, protože byla bohatá a turbulentní. „Naším záměrem bylo příběh Milady interpretovat do našeho návrhu. Do krajiny jsme umístili několik objektů, které jsou svým technickým designem blízké těžební krajině,“ dodává Pavlů.

Na historii pracovníci Mandaworksu mimo jiné navázali připomínkou potopené vesnice Vyklice. „V původním místě vesnice chceme umístit instalaci různých objektů připomínajících skelety domů, část pod vodu jako zážitkový vstup pro potápěče a část na hladinu pro plavce,“ pokračuje v osvětlování návrhu Cyril Pavlů. Jejich projekt vzešel z analýzy prostředí; konzultovali jej mimo jiné se sociálním antropologem Pavlem Bureckým. „Spíše než nějakou novou Miladu, hledali jsme Miladu původní,“ shrnuje to Martin Aftalk.

Odpočinek u ohniště. Vizualizace z vítězného návrhu švédské architektonické kanceláře Mandaworks AB, repro: vizemilada.cz

Vítězný návrh stojí na třech hlavních principech: živá příroda, oživené prostředí a životaschopná budoucnost. Ateliér se tak věnoval rozvoji přirozených přírodních procesů a ekologii krajiny. „Budoucí rozvoj krajiny přispívá k ekologické obnově celého postindustriálního regionu a opět z něj vytváří živou krajinu,“ stojí v návrhu. Projekt Mandaworksu tak rozvíjí stávající přírodně cenné lokality. A považuje za důležité vytvoření míst podporujících lokální hodnoty. Návrh tudíž definuje plochy, jež budou sloužit k rekreaci místních i návštěvníků, aniž by ohrožovaly cenné přírodní hodnoty krajiny. Nyní je potřeba připravit koncepční studii a územní plán, na kterých se bude podílet právě i vítězný tým. Přípravy by měly začít letos na podzim. Nicméně, kdy by vše mělo být hotovo, není zatím jasné. „Musíme si vyjasnit představy a možnosti obou stran, ze kterých bude vycházet časový harmonogram. Jsme teprve na začátku, takže konkrétnější být nedokážu. Jakmile bude stanoven jasný rámec celé akce, rádi se veřejnosti pochlubíme,“ sděluje mluvčí PKÚ Hana Volfová.

Na samosprávě záleží

Stojím na břehu Milady a snažím se představit si, jak tady ještě před třiceti lety v obrovské díře stálo důlní rypadlo, jak dělníci důl opustili, jak první kapky zalily vykutanou krajinu. Snažím si také představit, jak to tu jednou bude vypadat, až se krajina pozitivně rozvine a zcela uzdraví. A jak tu tak stojím, vzpomněla jsem si ještě na něco, co mi Cyril Pavlů, když jsme se o jejich projektu bavili, řekl: „Nejvíc hrdý jsem na to, že projekt byl vybrán a velmi dobře přijat reprezentanty okolních samospráv. Protože to jsou především oni, kteří sem budou chodit. Takže pro nás bylo velice přívětivé slyšet od ostatních, že se jim náš projekt líbí.“

Pokud byste měli o zúčastněné projekty krajinářsko-urbanisticko-architektonické soutěže jezero Milada zájem, tak v Muzeu města Ústí nad Labem je do 10. října – vždy od úterý do neděle (od 9:00 do 18:00) – otevřena výstava návrhů s názvem Co bude s Miladou dál?.

Autorka je publicistka se zaměřením na architekturu.