Katarína Hládeková: Nemíním dělat „krásné“ předměty jen proto, aby se prodávaly
Volný cyklus rozhovorů s vybranými osobnostmi současné české výtvarné scény
Tvoří, učí, teoretizuje. Má rozepsaný román. „Vnímám velký tlak na to, abychom se rozhodovali a mysleli ‚správně‘, zároveň mám pocit, že všechno je mnohem nejasnější. Celkově se obávám o ztrátu humanistických principů, které formulují naši společnost,“ poznamenává v následujícím rozhovoru, když komentuje současnost.
Katarína Hládeková (* 1984) je umělkyně, teoretička a pedagožka. Pochází z Košic, žije a pracuje v Brně. Na Fakultě umění Technické univerzity v Košicích absolvovala Ateliér grafiky a experimentální tvorby při Katedře výtvarných umění a intermédií. Následovala studia v Ateliéru malířství 3 Petra Kvíčaly na Fakultě výtvarných umění (FaVU) Vysokého učení technického v Brně. Doktorské studium začala na Katedře elektronického obrazu Univerzity J. E. Purkynĕ v Ústí nad Labem a ukončila jej na brněnské FaVU. V současnosti zde působí jako odborná asistentka v Ateliéru kresby a grafiky a zároveň je na Fakultě výtvarných umění proděkankou pro studium.
Její tvorba není limitovaná jedním médiem, často pracuje s instalací, fotografií, objektem. Osobním tématem Hládekové je model, tedy zmenšenina něčeho většího nebo konkrétní zpodobnění obecného principu. V roce 2016 byla finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého (vítězem se nakonec stal Matyáš Chochola).
Mezi autorčiny nepominutelné aktivity patří publikační činnost. V pátek 17. června má v brněnském HaDivadle křest publikace Neúplný atlas regenerace, jíž byla Hádeková spolu s Vojtěchem Peckou editorkou. „Jde o abecedně řazenou antologii krátkých heslovitých textů věnovaných regeneraci člověka a společnosti podléhající důsledkům kapitalismu a klimatické změny. Do antologie přispěla řada prestižních autorek a autorů,“ říká Katarína. Spolu s Václavem Janoščíkem přeložila a doslovem vybavila knihu Armena Avanessiana a Andreasa Toepfera Spekulativní kresba. V roce 2016 jí VUT vydalo (ve slovenštině) publikaci Štyri modely, která vycházela z autorčiny dizertační práce.
Co vás vůbec přivedlo k modelům?
Úplně na začátku asi stál zájem o architektonické modely. Líbily se mi čisté, bílé a precizně vypracované zmenšeniny domů a měst. Vnímala jsem je jako zhuštěné, a hlavně zhmotněné představy. Fascinovala mě jednoduchost přenosu – někdy až bezbřehé – fantazie do něčeho s konkrétními konturami, co si však přesto zachovává zkratku, abstrakci nebo náznakovost. Ale to už je velmi dávno… Tehdy mě zajímala témata jako domov anebo soukromí. Za tu dobu jsem stihla prozkoumat modely z mnoha stran jak prostřednictvím umělecké, tak teoretické práce. Nějaký čas jsem se také snažila rozkódovat anebo znovu kódovat poezii.
Nyní mám pocit, že se moje stávající tvorba dost odklání od prvotního zájmu o formu a od zkoumání povahy vizuálních reprezentací, jimiž modely nepochybně jsou. Stále pracuji s komprimací skutečnosti, ovšem teď v mnohem širším smyslu slova. Zajímá mě historie, její malé zapomenuté příběhy a důvody, pro něž byly z velkého narativu vynechány. Pracuji s objekty, fotografiemi, ale i třeba s akvarelovou malbou.
Několik let jste vyučovala na Střední škole umění a designu v Brně. Na Fakultě výtvarných umění VUT jste založila pracovní skupinu, která chce aktualizovat zkouškové postupy u studujících výtvarných oborů. Proč učíte? Co vám to dává?
Kdybyste mi v době mých vlastních studií pověděla, že budu někdy učit, nevěřila bych vám. Vůbec jsem to neměla v plánu, učení jsem přijala jako výzvu. Dneska jsem ráda, že jsem se tímto směrem vydala. Výtvarné umění je velmi individualizovanou činností a tradičně vychovává jednotlivce, kteří jsou si své jedinečnosti vědomi. Mohu to potvrdit i z vlastní zkušenosti – taky jsem si nade všechno cenila samostatnosti a nezávislosti.
Ovšem vzdělání obecně, umělecké nevyjímaje, probíhá v kolektivech, takže máme ateliéry plné individualit vedené dalšími individualitami. Každá umělkyně-učitelka či umělec-učitel přesto stojí před úlohou být průvodkyní nebo průvodcem uměleckým světem tak, aby správně vyhodnotili tuto situaci a nenechali se sami sebou v komunikaci se studentkami a studenty unést. S tím souvisí i téma hodnocení, které se rozebírá ve zmiňované pracovní skupině. Kritéria hodnocení anebo způsob podávání zpětné vazby patří mezi nejcitlivější složky výuky, která se nám, věřím, podaří nastavit a implementovat tak, aby vytvořily transparentní podmínky pro studium a nastolily co nejrovnější dialog mezi těmi, kteří studují s těmi, kteří učí.
Jak se promítla pandemie do studia, respektive výuky na umělecké škole? Poznamenala ji v něčem dlouhodobě?
Po třech semestrech v mimořádném režimu jsme zpět u prezenční výuky. Něco působí podobně jako před pandemií, něco se mění. Mám pocit, že to hlavní, co se změnilo, je, že jsme se s „pauzou“ v podobě karantény přehoupli do přehodnocování procesů, které před pandemií léta fungovaly pořád stejně. Další změnou je to, že jsme si zvykli na online konference a kdykoliv se nedá potkat osobně, je tu telefon.
Co pro vás osobně znamenalo studium na vysoké škole?
Na umělecké škole jsem v rámci všech třech stupňů vysokoškolského studia strávila celkem třináct let. Po gymnáziu jsem se rozhodovala mezi medicínou a uměním a – vybrala si umění. To není úplně typické pro prvačku, která studuje umění. Často jsem potom nad tou volbou přemýšlela a napadlo mě, že to, co mi umělecká škola dala především – kromě zkresleného úvodu do uměleckého světa – byl čas na sebe. Tedy na seberozvoj, na sebepoznávání, celkově na starostlivost o vlastní duši.
Zajímavé je, že ta druhá volba, medicína, by bývala byla tím opačným – totiž službou. Jednou mi kamarádka, která studovala hudbu, řekla, že studuje svoje hobby. Ohradila jsem se vůči tomu tak jako se většina profesionálních umělkyň a umělců ohrazuje, když se o jejich práci tvrdí, že je autoterapeutická. Ovšem bez umělecké školy bych rozhodně neměla tolik prostoru na sebe. A ke službě jsem se vrátila prostřednictvím učení.
Jak se váš osobní život promítá do vaší práce? Ovlivňuje ji?
Jako mnoho dalších umělkyň a umělců anebo vůbec lidí s profesí v uměleckém světě, tak i já mám problém s oddělováním soukromého a profesního života. Často doma nevnímám okamžik, kdy se debata stočí a najednou hovoříme o práci. Na druhé straně, ve své umělecké praxi vyhledávám práci v týmech a ty často skládám ze svých přátel. Mohlo by se tedy zdát, že si za to, že těžko odděluji práci od soukromí, mohu sama, ale ve skutečnosti to přináší mnohem víc pozitiv, intenzivních zkušeností a zážitků, než by se mohlo zdát.
Jak jako umělkyně vnímáte současný český trh se současným uměním?
Jako poměrně velký problém vidím to, že úspěch na trhu se současným umění v České republice podmiňuje kvalitu i svobodu uměleckého projevu. Co tím myslím? Pro pravidelný prodej umění je nutné být zastoupená galeristkou nebo galeristou a každý nový prodej nasazuje laťku na úroveň bezpečně rozpoznatelného projevu, snad se dá říct přímo značky.
A kromě toho: Komerční sběratelé kupují primárně obrazy a v zásadě komodifikovatelné předměty. To do značné míry omezuje prodejní potenciál intermediálních umělkyň a umělců. Možná i proto je pro mě pravděpodobnější prodej do veřejných sbírkotvorných institucí než do soukromých sbírek. Sama se prodejem umění i z tohoto důvodu neživím a neumím si ani představit, za jakých podmínek bych se nechala ohýbat v zájmu výlučné produkce krásných, respektive předpokládatelných předmětů. V mých příjmech tvoří prodej umění „přilepšující“ občasnou složku, nejsem na ní závislá. Zároveň si vždy po prodeji v duchu říkám, že takhle se živit by bylo super.
Pojďme nyní k aktualitám. Jak vnímáte současnou situaci na Ukrajině? Co to s vámi dělá?
Především soucítím s každým člověkem, kterého situace zasáhla, ať bezprostředně či více nebo méně vzdáleně. Den ruské invaze na Ukrajinu vnímám jako den, kdy se pro celý svět přenastavily normy bezpečí a společnost se začala otevřeně zabývat problémy, které byly dosud artikulované jen v náznacích nebo byly do značné míry zapomenuté či překryté. A všechno se to vyznačuje různými paradoxy. Začalo se znovu hovořit o hrozbě atomových katastrof, Green Deal je najednou v nedohlednu. Pacifisti posílají peníze na zbraně a dřívější odpůrci imigrantů nabízejí svůj domov uprchlíkům. Něco se stmelilo, něco se rozdělilo. Vnímám velký tlak na to, abychom se rozhodovali a mysleli „správně“, zároveň mám pocit, že všechno je mnohem nejasnější. Celkově se obávám o ztrátu humanistických principů, které formulují naši společnost.
Na čem momentálně pracujete?
Před pár týdny měla premiéru v ústeckém Činoheráku inscenace Tady je všechno ještě možné, pro kterou jsem dělala scénu a kostýmy. Šlo o dlouhodobější projekt, který mi ve své poslední fázi zabral většinu času, který mám vyhrazený pro svoji autorskou práci. Nyní se vracím ke dvěma již delší dobu rozpracovaným projektům. Jedním je intervence do bývalé brněnské státní vily, Vily Stiassni, druhým chystaná výstava do Liptovské galerie Petra Michala Bohúňa. Oba projekty se zabývají způsobem, jakým společnost interpretuje dějiny. A oba bych chtěla mít hotové do konce léta. Při tom samozřejmě učím a zároveň se věnuji agendě proděkanky. Po zmíněných dvou projektech se chci vrhnout do psaní beletrie. Mám rozepsaný román a velmi ráda bych mu věnovala soustředěnější čas a pokusila se o jeho dokončení.
