Lucie Nováčková z Pragovka Gallery: Praha má nedostatek ateliérů. Je smutné, že je musí nabízet soukromí vlastníci

Jedno je jisté – provoz Pragovka Gallery (kde se dává prostor začínajícím umělcům) a galerie The White Room (která slouží k výstavám rezidentů) se přerušit neplánuje ani po dobu rekonstrukce. V sobotu 7. května tamní umělci znovu otevřeli své ateliéry v rámci akce Kolben Open a zahájila se také nová výstava Pole v množném čísle.

Když jsme si spolu volaly a viděla jste plánované okruhy, smála jste se a říkala jste, že i spolek Pragovka for Art má své problémy. Jaké jste měla na mysli?

Samozřejmě – jako u řady jiných projektů se problémy vyskytují i u nás. Celá galerie je koncipovaná jako laboratoř a inkubátor, jen za čtyři roky existence galerie tu bylo sto výstav, ze začátku jsme na to byly dvě, teď je nás pět až šest, je to tedy velký zápřah, personálně je to podsazené, potřebovali bychom, aby nás bylo víc, ale souvisí to s celkovým podfinancováním kultury a podpůrných profesí v Čechách. Zároveň se ale snažíme, aby galerie fungovala jako inkubátor i zevnitř – když například někdo studuje dějiny umění nebo jiný příbuzný obor, má při volbě pracovního místa poměrně limitované možnosti. Nezřídka se děje to, že lidé procházejí dlouhým procesem prekarizace a do oboru se často vůbec nevrátí. My ale zaměstnáváme i ať už čerstvé absolventy nebo studenty na pozicích, které jsou vcelku náročné a vyžadují zkušenost – zasvětíme je do oboru, zároveň mají možnost být za práci placeni. To je ale pak samozřejmě pro celý tým mnohem více práce než s někým, kdo je zkušený.

Pragovka Art District

Komplex několika galerijních prostorů a uměleckých ateliérů umístěný v bývalém továrním komplexu firmy Praga v pražských Vysočanech. Hala E, v níž se v současnosti nacházejí ateliéry, galerie a kavárna, byla postavena v letech 1931–1934 jako ústřední skladiště pošty a v roce 2003 prohlášena za památku.

Majitel od roku 2010 nabízel pronájem prostorů v chátrajícím objektu, čehož využili začínající umělci, kteří postupně vytvořili početnou uměleckou komunitu. Galerie vznikla nejprve jako (neoficiální) prostor pro prezentaci tvorby rezidentů – první výstava proběhla v roce 2013. Od roku 2018 zde spolek Pragovka for Art provozuje dva výstavní prostory: The White Room (určený pro vystavování rezidenčních umělců) a Pragovka Gallery (kde vystavují začínající umělci). Kulturní akce vrcholí každoročním Kolben Open – otevřenými ateliéry, vernisáží výstavy, koncertem a dalším doprovodným programem.

V současné době prochází objekt E rekonstrukcí, která nabídne prostor pro výtvarné galerie a ateliéry, obchodní jednotky, kavárny a restaurace, sportovní a výcviková zařízení, kulturní akce a sdílená pracovní místa i kanceláře.

A z těch dalších problémů? Co třeba artwashing?

Vím o tom, že v určité části umělecké scény je galerie v tomto ohledu problematicky vnímána. Už samotný fakt, že jsme umístěni v prostorách, ve kterých probíhá gentrifikace, může být důvodem k propojování s artwashingem a dalšími věcmi, o kterých si nemyslíme, že bychom s nimi měli být spojovaní. My zde fungujeme jako spolek, založený na původní komunitě umělců, která se zde usadila, máme vícezdrojové financování a těžištěm naší činnosti je mimo jiné také apelovat na vlastníky areálu, aby zde komunita umělců mohla zůstat a naopak, aby byla ona i výsledky její práce podporovány.

Prezidentka spolku Pragovka for Art Lucie Nováčková, foto: Kateřina Zemanová

Pro tu část veřejnosti, kterou nezajímá tento neviditelný proud, to asi může vypadat jinak. V tomhle ohledu je nutné, aby si každý sám zkusil odpovědět na otázku, jak by se v té situaci zachoval. Nechal by proběhnout klasický gentrifikační scénář a komunitu by nechal rozpustit, nebo by se pokusil ji zachovat?

Historicky náš scénář vypadal tak, že jsme se nic zlého netuše nastěhovali do ateliérů v budově, u které bylo evidentní, že s ní majitel bude chtít časem něco dělat. Většina věcí, která se tu za těch deset let stala, se děla proto, aby tu umělecká komunita mohla zůstat. Běžný scénář v gentrifikačních prostorech, které často jako ateliéry slouží, vypadá tak, že je daná komunita dříve nebo později odejita. My si řekli, že když budeme organizovat akce, které budou dostatečně vidět, budeme nevyhoditelní. Fungovalo to. Nejenže nás majitel nevyhodil, ale začal nás ještě podporovat. Je ale důležité říct, že to byly od začátku dva oddělené směry, kdy my jsme organizovali akce, abychom zde mohli zůstat, a někde ze strany majitelů probíhaly přípravy na budoucí Artdistrict, o nichž jsme nevěděli vůbec nebo spíš jen z médií, vlastně často ex post. Ty dva proudy začaly uvažovat o nějaké spolupráci až v průběhu, někdy koncem roku 2017, začátkem 2018…  Spíš jsme taková nezávislá entita, která s podporou působí v tomto areálu. Dostáváme dary ze soukromé sféry, ale zároveň máme i financování z veřejných zdrojů. Pragovka for Art je projekt, který začal zespoda, proto si myslím, že je to něco jiného, než když si majitel nemovitosti zařídí vlastní galerii.

V jednu dobu tu bylo sto dvacet umělců a umělkyň, v Praze je totiž ateliérů velký nedostatek. Když jsme to v letech 2017/2018 řešili, většina jiných ateliérových domů se uzavírala. I naše snaha získat pro podobný projekt budovu od města vyzněla naprázdno. Praha prostě nemá tolik ateliérů, aby absorbovala celou výtvarnou komunitu. Tím pádem ani my nemáme těch voleb tolik, kolik bychom si přáli nebo potřebovali. Je trochu smutné, že jediné místo, které může nabídnout zázemí v takové míře, je v soukromém vlastnictví, přičemž, jak známo, umělecká scéna je velice levicová a často se nás lidé na tenhle paradox ptají. Myslím si, že ateliérové domy by měly být městské.

Prohlídka jindy nepřístupných prostor Pragovky s historikem architektury Lukášem Beranem, foto: Marcel Rozhoň

Komunita Pragovky na konci minulého roku oslavila deset let od doby, kdy se tu objevily první ateliéry. Vyšla k tomu kniha Rezavá ústa / Magická dekáda. Mohla byste příběh Pragovka Gallery a The White Room v krátkosti přiblížit?

Někdy kolem roku 2010 se v areálu začaly pronajímat nebytové prostory, o čemž se samozřejmě dozvěděli umělci – bylo to za dobrou cenu, navíc je tu krásné světlo, takže se to rychle rozkřiklo. První výstavu organizoval v roce 2013 Pavel Tichoň s Aničkou Hulačovou, jmenovala se 45. V roce 2014 jsme se potkaly se Zuzanou Růžičkovou a přišlo nám škoda, že se v tomhle bludišti chodeb neznají všichni. Chtěly jsme tedy uspořádat akci, na níž se všichni seznámí. Proto jsme v červnu 2014 zorganizovaly první Kolben Open, otevřené ateliéry.

Kolem roku 2015 jsme začínali cítit energii změny i ze strany majitelů budovy. Nevěděli jsme, jestli místní komunita bude zachovaná, a tak jsme si řekli, že musíme Kolben Open daleko víc zviditelnit, aby bylo jasné, že tu jsme a že tu chceme zůstat. Z akce, která byla pro kamarády, byla najednou akce pro asi osm set až tisíc lidí… Na základě ní jsme mohli jednat s přímým majitelem Pragovky. Z české strany nám bylo řečeno, že se majitel v Anglii nechce dívat na portfolia umělců, takže jsme v následujícím roce zorganizovali velkou výstavu a na tu jsme ho pozvali. Přijel.

Komunikace začala být intenzivnější, dostali jsme prostor The White Room, určený pro vystavování rezidenčních umělců, a poté, co majitel uviděl velkou výstavu, nabídl i prostory a podporu pro galerii, která se bude soustředit na širší komunitu – v této podobě výstavní provoz funguje od roku 2018. Veškeré výstavy, které v Pragovka Gallery probíhají, jsou vybírané na základě open callů. Pro začínající umělce je opravdu těžké vystavovat v důstojných prostorech, kde dostanou alespoň nějaký servis. A my chceme poskytovat solidní možnosti.

Na Radiu Wave – a píšete to i v knížce – jste řekla, že Rezavá ústa nabízí recept, jak udržet velkou uměleckou komunitu v industriálních prostorách. Jak byste ten recept v krátkosti shrnula?

Přesný recept jsme do knížky nenapsali, protože se pro každé místo lehce liší. Ale doufám, že z knížky dýchají alespoň určitá vodítka. Důležitá je otevřenost, tedy to, aby se umění neuzavíralo do hry se skleněnými perlami – aby bylo srozumitelné i laickým zájemcům o umění.

Další věc je spolupráce a komunikace. Pokud projekt komunikuje s majiteli, s městskou částí, se sousedy a produkuje dobrou atmosféru, v tu chvíli se i pro místní komunitu stane nepostradatelným. Pokud však komunita nedělá nic prospěšného pro lidi mimo uměleckou scénu, může to být konečný důvod, proč tam komunita skončí…  Všichni víme, že tlak peněz v gentrifikačních oblastech může být nemilosrdný a neúnosný. Dalším bodem – velmi nepopulárním, ale důležitým – je ochota ke kompromisu.

Odebírejte náš newsletter

a my vám pravidelně doručíme ty nejzajímavější články a videa

To chci!

Našli jste za ta léta ve svém přístupu nějaké trhliny?

Chtěli bychom mnohem víc komunikovat s městskou částí a magistrátem, ale na to nám nezbývají kapacity. Největší trhlina našeho „receptu“ spočívá v tom, že je koncipovaný pro moment, kdy ho vytváří dočasná autonomní zóna a kdy on vytváří ji. Jenže podle teorie Hakima Beye (americký autor a básník, známý svým konceptem dočasných autonomních zón, pozn. red.), o kterou se opíráme, dočasná autonomní zóna zaniká ve chvíli, kdy je viditelná masám. I přestože se náš projekt stal viditelným, se snažíme zachovávat esenci autonomní zóny, která tu pod povrchem dýchá. Snažíme se, aby nezávislost prostoru nespolkla institucionálnost. Je důležité najít rovnováhu mezi otevřeností, vznikající institucí a úrovní kvality, kterou chceme, aby projekt udržoval i při otevřeném přístupu.

Jak se vaše vnímání tohoto prostoru proměnilo z očí umělce, který tu měl ateliér, v oči ředitelky Pragovka Gallery a The White Room?

V momentě, kdy se na prostor díváte jako umělec, spoustu věcí můžete využít pro svoji tvorbu, mnoho se vás toho také nemusí vůbec týkat, máte mnohem větší svobodu v tom, kterými informacemi se zabývat. Jako ředitelka galerie tuhle volbu nemáte. Samozřejmě se na prostor také díváte více z kurátorského hlediska. Když se tu procházíte jako umělec, říkáte si: „Tady bych mohla dát svoji věc!“ Když ho procházíte jako kurátor, říkáte si: „Tady by bylo skvělé dát dílo tamtoho umělce.“ Musíte popřít své ego ve prospěch jiných.

Která z těchto rolí je vám bližší?

Vždycky mi více šlo spíš kopat za ostatní než prezentovat vlastní tvorbu. Umělcům opravdu hodně fandím. To ale neznamená, že bych chtěla pověsit svoji uměleckou kariéru na hřebík, jenom jsem musela hodně zpomalit. Jako umělkyně můžu dělat zhruba dva projekty za rok.

Pragovka právě prochází rekonstrukcí, dokončení první fáze je plánováno na konec roku 2023. Budou mít umělci po jejím dokončení v Pragovce stále stejný prostor?

To není otázka na mě, spíše na někoho z vlastnické firmy. S tou sice jednáme, ale konečná rozhodnutí nezáleží na nás. Jsme tedy v pozici, kdy jsme na to, aby umělecká komunita v místě zůstala, apelovali různými nástroji, ukázali jsme majiteli, co a kdo tu všechno je a že z našeho pohledu dává smysl, aby chtěl podporovat uměleckou komunitu.

Což z dostupných plánů vypadá, že bude chtít…

Věříme v to, že sliby vyplní, ale zase – spíše by to byla otázka na ně než na mě.

Jak rekonstrukce ovlivní provoz galerie?

Jsme ve stejné pozici jako většina rezidentů – máme přislíbený náhradní prostor v jiné části budovy, ale nevíme, na jak dlouho. Poslední informace je, že na pět let.

Pavel Tichoň v reportáži Událostí v kultuře řekl, že Pragovka byla ve své době továrnou na umění (narážel na obrovské množství ateliérů). Je jí stále, stane se jí znovu, nebo už to není jejím cílem?

Mohu mluvit pouze za spolek a za uměleckou komunitu, ne za celou Pragovku. Obávám se, že se nám nikoho nepodaří přesvědčit, že by tu znovu mělo být sto dvacet ateliérů. Myslím, že se tu zachová určité procento umělců a budeme vděční, pokud se jich podaří zachovat stejný počet, který jich tu je teď, tedy nějakých padesát. Ale to neznamená, že Pragovka nemůže být továrnou na umění. Není to o velikosti, ale o přístupu, který umělci zaujmou, záleží také, jestli se nám podaří zachovat tak dobré vztahy s majiteli jako doposud.

To je důležité říct – pro každého majitele takové budovy je samozřejmě daleko lukrativnější, aby v ní měl cokoliv jiného než umělce. I díky akcím, které tu pořádáme, se majitel rozhodl rozdělit rekonstrukci na několik fází, aby budovu E nemusel vyklidit naráz – protože nás zkrátka neměl kam dát, ale logisticky i komunikačně to pro ně musí být dost náročný proces. Nemyslím si, že by to majitel udělal takto, kdyby umělce nechtěl podporovat. Zbytek záleží na tom, co si z toho uděláme. Nic není černobílé.

Lucie Nováčková (* 1981)

je vizuální umělkyně a prezidentka spolku Pragovka for Art. Nejprve navštěvovala Filozofickou fakultu Univerzity Pardubice, kde roku 2003 absolvovala obor kulturní dějiny. O pět let později zakončila bakalářská studia na Fakultě výtvarné kultury Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové, konkrétně obor textilní tvorba. V letech 2008 až 2010 Nováčková absolvovala magisterské studium v Ateliéru malířství 1 na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně. Vytváří jak klasickou malbu, tak textilní instalace, kdy využívá tradiční rukodělné techniky, které obohacuje o prvky spojené s malířskými principy. A „naopak“: Její malby vytvářejí zdání pohybu, který pramení z autorčiných zkušeností s textilem. V roce 2014 spolu se Zuzanou Růžičkovou založila akci Kolben Open, která pomohla etablovat uměleckou komunitu sídlící v areálu někdejší továrny v Praze 9.