Spisovatelka a scenáristka Klára Vlasáková: Společenská soudržnost se úplně trhá

Upozornění: V tomto rozhovoru se mohou objevovat spoilery.

Jak vznikl námět toho filmu?

Byl to můj magisterský scénář na FAMU, který jsme dál rozpracovávali. Měla jsem představu města hroutícího se pod náporem katastrofy, která ale nepřišla jen tak zničehonic, dlouho se na ni střádalo. Klimatická změna generuje málo předvídatelné ničivé jevy a v Běžných selháních je to v jeden den dovedeno do krajnosti. Zároveň jsem měla zapsaných několik poznámek ke třem různým postavám procházejícím zásadní životní krizí. Dlouho jsem přemýšlela, která z nich by měla být hlavní. Nakonec jsem si řekla, že by mohlo být zajímavé je všechny propojit.

Příběhy hlavních hrdinek se odehrávají na pozadí kolabujícího světa. Budou na to diváci za současné politické a vojenské situace zvědaví?

Chápu, že v současné době potřebuje spousta z nás u filmů nebo knížek spíš vypnout. Na druhou stranu témata, která řešíme, jsou pořád s námi, i když o nich aktivně nepřemýšlíme. Během sledování filmu Běžná selhání si tak lze odžít jistý katarzní moment, který zatím v naší žité realitě nepřichází – něco starého neudržitelného skončí a najednou existuje šance budovat věci odznova. Je tam silně přítomný motiv naděje, důraz na mezilidské vazby a vůbec vztahy mezi živými bytostmi.

Ale i tak: Neprohlubuje obraz vybuchujícího města spíš úzkost a beznaděj?

S mým románem Praskliny i s Běžnými selháními se mi stalo, že jejich uvedení dosedlo na aktuální krizi. Od některých čtenářů Prasklin (autorčin literární debut se odehrává v pomalu se hroutícím světě, kam přistane tajemná světélkující koule – pozn. red.) mám zpětnou vazbu, že jim jejich četba při pandemii skutečně prohloubila stavy strachu nebo úzkosti. Ale umění přece nutně nemusí být únik. Je to prostor, kde si můžeme svoje aktuální problémy promyslet trochu z jiného úhlu, protože je prožíváme spolu s hrdiny.

Běžná selhání někteří označují za feministickou dystopii. Co té charakteristice říkáte?

Jako feministickou dystopii Běžná selhání označili selektoři v Benátkách (na tamějším festivalu byl snímek režírovaný pětatřicetiletou rumunsko-maďarskou filmařkou a vizuální umělkyní Cristinou Groșan oceněn za nejlepší režii v sekci autorek do čtyřiceti let – pozn. red.). Mně to připadalo jako lichotivá charakteristika, i když bych si sama netroufla snímek takhle označit. Je ale celkem jisté, že jde o feministický film.

V čem?

Sama jsem feministka, takže ve filmu se to pak přirozeně odráží. Zároveň se hlavní postavy zaobírají problémy, které feminismus tematizuje. U Terezy v podání Nory Klimešové je to hledání své sexuální identity, protože ve vztahu k matce nezapadá do škatulky „správného ženství“. Její matka, kterou hraje Vica Kerekes, je krásná, upravená a má jasnou představu o tom, jaká by dcera měla být. Tereza to nesplňuje, což v rodině vytváří napětí. Když si představíme společnost, ve které bychom nemuseli naplňovat genderovaná očekávání ohledně vzhledu, chování nebo životních trajektorií, žilo by se nám všem lépe.

Nora Klimešová ve filmu Běžná selhání, foto: Xova Film – Lukáš Havlena

Pak jsou tu ještě postavy Silvy a Hany…

Silva v podání Beáty Kaňokové řeší obtížnou sociální situaci a zároveň krizi mateřství. Ženy tímhle prochází velmi často samy, maximálně to řeší s kamarádkou nebo na internetovém fóru. Společnost jim dává najevo, že je to jejich individuální problém a musí si to samy vybojovat. A kromě toho je společnost svými nepsanými pravidly izoluje – když vyjdou s dítětem do veřejného prostoru, třeba do kavárny nebo na výstavu, narazí na lidi, jimž se nelíbí, že děti jsou hlučné, údajně nevychované. Mám pocit, že se mnohdy víc odpustí domácím mazlíčkům než povykujícím dětem.

A šedesátnice, kterou je Hana a hraje ji Taťána Medvecká? – Tak ty už úplně vytlačujeme ze zorného pole. Hana přichází o práci, cítí se nepotřebná, sama, zbytečná. Témata spojená se stárnutím žen jsou takřka neviditelná. Klimakterium je maximálně zdrojem vtipů, jinak se o něm mlčí.

Některé věci, o nichž mluvíte, jsou ve filmu zachytitelné jen v náznacích. Vsunula jste je záměrně do děje takhle nenápadně?

Mně to při psaní funguje tak, že jsem nasáklá tím, co si myslím, a také tím, kde se pohybuju. Do díla se to dostává přirozeně. Až zpětně vidím, jaké to vytváří významy. Nedokážu si představit, že bych si řekla: „Teď zpracuju krizi mateřství a hledání vlastní identity.“

Postava Terezy se nehlásí ani k ženské, ani k mužské identitě. Dnes svou identitu a sexuální orientaci řeší mladí lidé velice často a daleko viditelněji než v předchozích generacích. Čím si to vysvětlujete?

Podobná témata se naštěstí čím dál víc normalizují a jsou přítomnější i v kultuře. Jde o obousměrný proces – v kultuře se reprezentuje to, co žijeme, a na druhou stranu nám kultura ukazuje, co je normální, akceptovatelné, což díky tomu bereme za své. Když jsem byla malá, tak nějakých LGBTQ+ postav ve filmech a seriálech bylo úplně mizivě a teď už se občas vyskytují i v dětských pořadech. V naší kultuře dochází k uvědomění, že se nemůže ukazovat jen strašně omezený výsek reality.

Literární prvotina Kláry Vlasákové s názvem Praskliny, zdroj: Euromedia Group

Když už se bavíme o tom, jak kultura odráží realitu, v románu Praskliny a v komiksu Spiritistky, který jste vytvořila spolu s Juliánou Chomovou, se objevuje motiv duchovní vyprahlosti. Postavy se lačně vrhají po znameních nebo po osobách s údajně nadpřirozenými schopnostmi. Něco takového skutečně zažíváme?

Každý z nás má tajnou touhu, aby se dostavilo něco, co nám náhle změní život, obrovsky ho zjednoduší, a zároveň na něj vrhne určité světlo, díky němuž budeme už napořád vědět, jakým směrem chceme jít, na čem nám skutečně záleží. Je těžké se téhle touhy zbavit. Mnohem těžší cestu představuje přístup, kdy si člověk sám určuje svoje směřování a udržuje kurz. V tomhle trochu závidím věřícím lidem. Pro mnoho z nás je hledání smyslu jako nahlédnout do propasti, čehož se děsíme, ale když to konečně uděláme, může to být osvobozující.

Podle všeho dnes zažívají boom různé ezoterické směry, které mohou jednotlivcům poskytnout vztah k něčemu, co je přesahuje. Někdy ale nabírají podobu směsice iracionálních přesvědčení…

Při pandemii covidu se to ukázalo, když určitá početně, ale i mediálně silná skupina úplně odmítala očkování a zlehčovala covid jako takový. Politoložka Kateřina Smejkalová i další sociální vědci a vědkyně říkají, že jde o lidi, kteří úplně ztratili důvěru v instituce. K tomu však nedošlo až během covidu. Jedná se o dlouhodobý proces, který začal už v devadesátých letech s atomizací společnosti a pod heslem, že každý má odpovědnost za to, jak na tom je, a že pomoci si musí každý sám. Lidé se pak spoléhají pouze sami na sebe a společenská soudržnost se tím úplně trhá. Tohle je výrazně temná tvář neoliberalismu, která se nyní projevuje.

V rámci své spolupráce s Českým rozhlasem jste kromě jiného vytvořila pětidílný seriál pro děti a mládež o kyberšikaně Po tom, co Aneta zmizela. Jaké jste na něj měla ohlasy?

Doslechla jsem se, že některým rodičům seriál pomohl to téma doma otevřít. U těžších společenských témat, jakým je právě kyberšikana, ale i v případě osobnějších témat, jakými jsou tělesnost, dospívání, prožívání rozvodu rodičů, může tvorba pro děti velmi dobře zafungovat. Takový seriál může posloužit jako úvodní výkop, aby se téma rozehrálo dál – ve škole, v rodině, mezi kamarády.

Zpátky k filmu, který vstupuje do kin. Běžnými selháními vaše spolupráce s režisérkou Cristinou Groşan nekončí, připravujete spolu další film. O čem?

O vztahu technologií a lidí, což se v náznaku objevuje v Běžných selháních v motivu robotického psa, kterého vlastní postava Hany. Pro ni je to sice neživá věc, přesto k němu má vztah, snaží se ho zachránit. Technologie totiž čím dál víc zasahují do životů, což se může zdát děsivé, ale my si je i zcela dobrovolně vpouštíme do našich intimního prostorů. Zajímá mě zkoumat, co to přináší za možnosti. Například jestli bychom si v rámci robotizace práce nemohli život zjednodušit. Vždyť navzdory ohromujícímu technologickému pokroku funguje osmihodinová pracovní doba v mnoha zemích včetně naší přes sto let.