Scenáristka Sára Zeithammerová: Seriály pro mladé se nesmí psát s despektem

Upozornění: V tomto rozhovoru se mohou objevovat spoilery.

Seriál Pět let jste psala rovnou pro on-line platformu. Znamenalo to pro vás nějaká omezení? Nebo to byla naopak výhoda?

Mohla jsem se soustředit na užší publikum a zpracovat neprobádané téma. Nevýhodou samozřejmě byl omezený rozsah a rozpočet. Na druhou stranu myslím, že zkrácený rozsah pomohl v tom, že příběh se musel zkondenzovat na klíčové situace.

Přistupovala jste k tomu tedy jinak, než kdyby seriál vznikal pro televizi?

Při psaní pro televizi by byla možnost vytvořit více dějových linek a prohloubit ty existující. Nicméně myslím, že série Pět let v daném formátu funguje, nic zásadního tomu nechybí.

Když jsem se na ni dívala, nemohla jsem se ubránit tomu, abych jedné z postav tajně nefandila. Měla jste to při psaní také tak? Nebo jste byla nestrannou autorkou, která se dívala na všechny figury stejně?

Od začátku jsem věděla, že oběma hlavním hrdinům chci poskytnout stejný prostor, oběma dát za pravdu, ale zároveň je v něčem kritizovat. Do každé z postav jsem dala něco ze sebe. Paradoxně jsem se našla víc v Davidovi než v Tereze. David se snaží zavděčit všem a nemá rád konfrontace. Bylo jednodušší psát jeho, od první verze námětu jsem věděla, kdo ten kluk je, čím si prošel a jak bude vypadat jeho cesta. Tereza se mi v průběhu psaní měnila „před očima“. Záleželo také na tom, jak ji obsadíme. Když jsme vybrali Alžbětu Malou, ještě jsme postavu trochu doladili.

Jaká byla Tereza na začátku?

Studovala historii, což jsme nakonec změnili na žurnalistiku, protože jsme potřebovali, aby téma knihy, kterou v seriálu bude psát, bylo dostředivé k tématu seriálu. Jako studentka historie chtěla zpracovat příběhy českých surrealistek, soustředit se na silné ženy v dějinách, což se mně osobně sobecky strašně líbilo, ale uvědomili jsme si, že od českých surrealistek je k tematice sexuálního násilí hodně daleko. Původně byla Tereza méně ambiciózní, méně arogantní a méně cynická.

Ten příběh má svým způsobem docela smutný konec…

Konců jsme vyzkoušeli několik. Konec, který je tam teď – tedy že obě hlavní postavy dopadnou de facto stejně – nám seděl, protože je uvěřitelný. Obě postavy nesou svůj díl viny, jsou tedy svým způsobem potrestány i osvobozeny. Jde o hořkosladký konec, v některých aspektech ty postavy přece skončí dobře.

Tím myslíte co?

Vyříkají si to, co se mezi nimi odehrálo, a zároveň budou upřímnější jedna k druhé i k sobě samým. Nemyslím, že zůstanou úplně samy. U Davida se v jeho rodinném zázemí otevřou témata, která se potřebovala dostat na povrch. A rodina mu vyjde vstříc. Tereza si poprvé v životě vymezí svoje hranice způsobem, který nikomu neublíží a jímž ochrání sama sebe. To je pro ni obrovský krok.

Ze seriálu České televize Pět let. Samuel Toman jako David, Alžběta Malá jako Tereza, Pavel Řezníček jako otec Samuela, foto: Eva Koňaříková

Kolik existuje pravd?

Tolik, kolik je lidí, kteří o dané situaci třeba i jen slyší. Často se totiž vyjadřujeme i o věcech, které jsme neměli šanci vidět.

Podílela jste se už na scénáři k prvnímu hranému seriálu vyrobenému přímo pro iVysílání – k TBH. V čem byla práce na Pěti letech jiná?

Kdybych neměla zkušenost s TBH, asi bych nepřišla na to, že existuje možnost tímto způsobem tvořit pro veřejnoprávní televizi. Už jsem věděla, co všechno to obnáší, že je k dispozici určitý rozsah a rozpočet, které programové rady se musí oběhnout… TBH obnášela práci ve writers roomu, který vedla Lucia Kajánková, a která mě naučila komponovat krátký formát. Když jsem potom psala Pět let, měla jsem nad látkou větší kreativní kontrolu. V tom to bylo odlišné, protože je samozřejmě rozdíl, když scénář píše jeden, nebo sedm autorů a autorek. To pak pochopitelně dochází k informačnímu šumu.

Jak vypadala práce v sedmi?

Specifické na tom bylo to, že jsme scénář začínali psát během první vlny covidu, takže se writers roomy protahovaly na osmi hodinové on-line hovory. Já znovu bydlela ve svém dětském pokoji, což se hodilo, když jsem psala teenagery a kolem sebe měla plakáty ze svého vlastního dospívání.

Seriály Pět let a TBH mají jedno téma společné: sexuální orientaci. Je to něco, co vaše generace soustavně akcentuje, anebo je to náhoda?

Pro mě osobně to není téma. Když jsem Pět let psala, brala jsem sexuální orientaci Terezy jako hotovou věc. Samozřejmě jsme přetřásali, jestli by se to nemělo nějak víc tematizovat, ale podle mě to nebylo třeba. Nakonec i v generaci našich rodičů a prarodičů queer lidé existují, jenom to tehdejší audiovize tolik netematizovala, protože – banálně řečeno – byla jiná doba. Pro mě je to součást reality, ve které žiju, a nepovažuju to za něco kontroverzního nebo za něco, z čeho bych se měla zpovídat. U TBH to bylo samozřejmě jiné, to byla tematika teens, celé se to proto řešilo s větší palčivostí.

Která témata vám v české televizní tvorbě chybí? O čem chcete vyprávět vy osobně?

Česká audiovize si zaslouží co nejvíce rozličných pohledů na různá témata. Generační zpověď není vůbec špatná věc. Co se týče mé vlastní tvorby, nechtěla bych dokola řešit stejné téma. Neříkám, že už nikdy nenapíšu něco podobného jako je Pět let, protože palčivých témat kolem mé generace je mnoho, ale ráda bych si vyzkoušela nějakou novou látku, nové žánry. Chci zkrátka tvořit tak, abych se za to nemusela stydět.

Musí seriály pro mladé psát mladí?

Měli by je psát ti, kteří jsou v obraze a otevřeni novým nápadům. Problém nastane, když teen seriál píše někdo, kdo se dívá na cílovou skupinu s despektem, chce poučovat nebo moralizovat. Na druhou stranu, proč by je nemohl psát někdo starší, pokud se víc otevře tomu, co mladé lidi zajímá, a komunikoval by s nimi o tom, co se kolem nich děje. Seriály pro mladé tedy nemusí psát mladí, ale lidé, kteří se na svou cílovku nedívají s nastavením „to jsou ti, co se koukaj na ty internety“.

Ze seriálu TBH. Martina Jindrová, foto Radek Miča

Co u seriálů sledujete od doby, kdy jste začala psát scénáře?

Trendy sleduju, ale nechci na žádný navázat – to je stejně zbytečné, protože než by se to stihlo zrealizovat, trendy se změní. Na českou audiovizi se dívám hlavně proto, abych věděla, jaké tu jsou možnosti, kam se posouvá, jaká nová témata a způsoby vypravování přicházejí na přetřes. Ale samozřejmě, mám trochu nemoc z povolání a okamžitě si seriály, na které se dívám, dávám do souvislostí a říkám si tu zakázanou větu „jaké by to bylo, kdybych to psala já“.

Myslíte, že mají televizní seriály budoucnost? Nebo se veškeré dění brzy přesune na online platformy?

Určitě televizní seriály nezaniknou, ale faktem je, že streamovací služby jsou čím dál tím důležitější a potřebují obsah.

Mimochodem, jak to vypadá s přípravou filmu Hana na motivy románu Aleny Mornštajnové, kde jste spoluautorkou scénáře?

Na tomto scénáři jsem spolupracovala také v první vlně pandemie. Je to sice román o holocaustu, ale otevírá ho část odehrávající se v padesátých letech během tyfové epidemie, což se mi během pandemie covidu psalo, musím říct, lehce. Scénář je hotový, natáčení se připravuje, ovšem čeká se na rozhodnutí Státního fondu kinematografie.

V listopadu vám vychází knížka Stehy. Jak se role scenáristky, překladatelky a spisovatelky doplňují?

Naštěstí nedoplňují. Vystudovala jsem dvě vysoké školy najednou, protože jsem si dlouho nemyslela, že bych se jako scenáristka mohla chytit. Ale ve chvíli, kdy jsem dělala státnice na pražské filozofické fakultě z překladatelství a tlumočnictví, už jsem psala Pět let. A věděla jsem, že kdybych chtěla pokračovat v překladatelství a tlumočnictví, musela bych do toho dát všechno. Viděla jsem svoje spolužačky, které tomu to maximum dávaly a byly míle přede mnou. Udělala jsem tedy státnice a tuto dráhu opustila.

Kdysi jsem psala prózu opravdu hodně, třeba do studentského časopisu Ink. Jenže když jsem začala psát scénáře, prózy jsem na nějakou dobu zanechala. Stehy, které vyjdou v listopadu, jsem psala velmi nárazově. Možná se kniha bude líbit, možná ne.

O čem bude?

Protože svět potřebuje další román o milostném trojúhelníku, tak jsem se rozhodla, že ho světu dám. Je to příběh naivní studentky, která si začne milostný poměr se starším fotografem, ovšem ta situace jí po čase přestane vyhovovat. Nakonec se zhroutí a rozhodne se kontaktovat jeho ženu. Zajde za ní do butiku, který vede, a je odhodlaná ji konfrontovat, ale ztratí odvahu. Netuší ovšem, že manželka před pár dny na nevěru přišla a ví naprosto přesně, kdo do butiku vešel. Ty dvě spolu nepromluví, ale jejich vnitřní monology se střídají a jistým způsobem na sebe reagují. Otevírají se rovněž jejich staré rány. Bylo to pro mě cvičení pro psaní dvou různých perspektiv dvou různých figur, které toho mají nakonec společného víc, než by samy čekaly. Nicméně jsem ráda, že jsem to dopsala a nemusím se k tomu vracet. Není větší úleva než na postavy přestat myslet a vypustit je do světa. Pak už nejsou můj problém.