Jak je snadné vyvolat či podlehnout podezření. Minisérie se životním výkonem Kláry Melíškové

Na oddělení následné péče v okresní nemocnici blíže neurčeného města Ostrov nečekaně na srdeční selhání zemře jedna ze seniorek. Lékař MUDr. Vaculík (Ivan Trojan) pojme podezření, že odtažitá zdravotní sestra Hana Kučerová (Klára Melíšková) nepostupovala při léčbě správně. V infúzi, kterou sestra pacientce aplikovala, nebylo zpětnou kontrolou nalezeno kalium, přesto zemřelá tuto látku v krvi měla v množství, které mohlo způsobit smrt. Jak se tam dostalo? Nevpravila je do pacientčina těla v život ohrožujícím množství sestra Kučerová tak, že kalium prostě ženě píchla rovnou do žíly injekční stříkačkou?

Jiná liga

Rozjede se vyšetřování nejprve na úrovni Jánského nemocnice, jak se ten fiktivní špitál jmenuje, vzápětí je informována i policie a pro sestru Kučerovou přituhuje. Nejprve nucená dovolená, posléze vazba. Ale minisérie nestojí pouze na napětí, zda Kučerová skončí s trestem v kriminále, či nikoliv. Scenárista Štěpán Hulík (Hořící keř, Pustina) a v Bratislavě narozený a na takovéto ploše samostatně debutující režisér Michal Blaško – oba třicátníci – vedou vyprávění v nemenší míře, a někdy především, jako vztahové drama.

Kučerová žije v domku, který nutně potřebuje opravit (a také tak stavební firma právě činí) s dospělou dcerou Terezou (Denisa Barešová), dvacátnicí, jež studuje, ale moc tomu nedává. Vztah mezi nimi je napjatý, matka má pocit, že ji dcera jen využívá a zneužívá, Tereza nepociťuje ze strany matky žádnou blízkost a důvěrnost. V práci i doma je Hana Kučerová zastánkyní chladného provozu, efektivity bez empatie, přestože nosí na krku křížek a nad postelí má obraz s křesťanským motivem. Mimika její tváře je minimální, oči analyzující a nedůvěřivé, rejstřík pohybů omezený, takže se hrdinka pohybuje s určitou sevřeností. Koná i hovoří s maximální věcností a účelností, jak ji to naučily životní okolnosti a také – tvrdí – vrozené danosti: Nemohu za to, že jsem taková narodila! odpálí dceru v okamžiku, když ta matce vytýká, jak se tváří a chová.

Matka a dcera – Klára Melíšková a Denisa Barešová v první epizodě minisérie Podezření, foto: ČT – Zuzana Panská

Klára Melíšková náleží mezi určitou plejádu herců a hereček, jejichž práci vcelku soustavně sleduji jak na divadle, tak ve filmu či televizi. Není nic těžkého vypozorovat, že nejeden/nejedna z nich jede v určité šarži a co jim funguje před kamerou, používají i v divadle (či naopak), takže po čase získáváte dojem, že jejich figury se sice jmenují různě, ale jako kdyby to byla jedna a tatáž bytost pouze přecházející z role do role – a nemá to nic společného s gabinovským „nehraním“. Melíškové se však podařilo vytvořit opravdu jedinečnou kreaci určenou právě a jen její Haně Kučerové. Ne že bychom tuto členku Dejvického divadla už předtím nejednou nemohli vidět ztělesňovat akurátní nebo životem unavené či skeptické ženy středního věku (viz třeba její matka ve filmu Já, Olga Hepnarová), ovšem v Podezření je to „jiná liga“ – do detailů propracovala a po celé trvání minisérie věrohodně udržela výraz krajně nejednoznačné osobnosti.

Maskérka Eva Ungrová-Malíková jemně, a přitom zásadně upravila hereččinu tvář – vtiskla jí mírně svraštělé, „hořké“ partie nad i pod ústy, husté vlnité vlasy působí neudržovaně. K tomu brýle s velmi netrendovými obroučkami. Péče o sebe sama prostě minimální. Osamělá Kučerová by chtěla muže, ne že ne, nechává si dokonce vykládat z karet, ovšem postrádá chuť a sílu něco se sebou udělat, nedostává se jí vnitřního přesvědčení, že by se měla chovat jinak. Proč si mám hrát na někoho, kým nejsem? Nebudu hrát žádné hry, ani v práci, ani v soukromí – to je Hanino základní krédo.

Upoutávka na sérii, zdroj: Česká televize

Paralelní procesy

Proces se v Podezření tedy vede, jak už bylo naznačeno, ve dvou směrech. Jeden z nich je soudní. Přesněji: Příprava na soudní přelíčení, jež rozhodne o vině, či nevině zdravotní sestry. V tom Kučerové, na měsíce uvalené do vazby, pomáhá advokát Novák, přidělený obžalované ex offo. Miroslav Hanuš soustředěně, bez jakéhokoliv karikování hraje tohoto starého, ale nikoliv okoralého praktika, jenž má novou rodinu (velmi mladá manželka, dítě v kojeneckém věku) a životní standard, který neodpovídá zavedenému obrazu advokátů coby lidí „za vodou“, jež nemusí hledět na korunu (viz mimo jiné Novákovo postarší auto v nevalném stavu). Pravda, figura advokáta sociálně zapadá do celkového obrazu Ostrova, z něhož se statusově vydělují jen členové rady městského úřadu a ředitel nemocnice (Petr Lněnička). Současně je však Novák pojat poněkud moc filmově: tu nemá své vizitky, takže telefonní číslo na sebe píše na kus utrženého papíru, jindy marně hledá tužku, aby si učinil poznámku, zmateně hledá v notebooku… a brašna, kterou s sebou pořád tahá, nemá daleko od baloňáku detektiva Colomba. Z ranku takových figur tvůrci možná trochu čerpali.

Druhý směr Podezření se dá označit jako sociální. V seriálu se na sebe přesvědčivě, jako fátum, vrší „malé“ ekonomické pohromy, když člověk přestane vydělávat, nemá úspory na roky, a ještě plánuje investovat (Kučerová si vzala na rekonstrukci domu hypotéku). Pobývá-li nadto ve vazbě, stává se mimořádně zranitelným, bez možnosti aktivní obrany. Hana tedy na dálku úkoluje Terezu, co všechno je třeba vyřídit a dcera postupně poznává, zač je takové každodennosti loket; je nucena se začít ohánět. Nejen Hana, ale i Tereza je už prosáklá skepsí, pro ostré slovo nejde daleko, rychle se učí být odolná. Herecky Barešová sekunduje Melíškové velmi zdatně.

Okolí je z valné většiny se vším rychle hotové. Lidé v prodejně i na ulici vesměs dávají najevo, že se takový malér dal čekat, protože věčně zachmuřená Kučerová nemůže mít ráda lidi a není tedy divu, že má na kontě nikoliv jedno, ale určitě řadu zabití. Na malém městě je všechno natěsno, skoro každý zná skoro každého a snadno se z toho stává pařeniště zaručených zpráv. K tomu však drobnou poznámku: takových menších českých obcí, v nichž peklo jsou ti druzí, jsem v tuzemské seriálové produkci posledních dejme tomu deseti let viděl – a také v domácí prozaické produkci o nich četl – až příliš; ostatně Hulíkova Pustina pracovala s obdobným modelem. V tomto punktu Podezření nepřekročilo průměr a očekávatelnost, stejně jako ve zpodobnění mediálního hyenismu, jenž se s gustem chápe dobře prodejné kauzy (jiná variace téhož byla před pár měsíci k vidění v seriálu Ochránce).

Z natáčení minisérie Podezření: režisér Michal Blaško, foto: ČT – Zuzana Panská

Jiná jinakost

Patrné jsou Hulíkova kompoziční propracovanost scénáře, Blaškovo sebevědomé vedení herců (třeba perfektně uměřená Milena Steinmasslová jako vrchní sestra Jarošová) i promyšlená obrazová koncepce, kterou vytvořil společně s kameramanem Adamem Machem, letos třicetiletým, s nímž spolupracuje od časů studií na FAMU. Přesto v pomyslném mezinárodním srovnání je Podezření minisérií „pouze“ nadprůměrnou, ne však vynikající. Jisté úskalí totiž tkví jak v samotném konceptu/příběhu, tak v režii. Hulíkova Pustina byla v českém kontextu mimořádná a mezinárodně konkurenceschopná až do okamžiku před samotným finále, které sdělilo, kdo a proč stojí za zločinem v severočeské vesnici. V té chvíli se výtečně budovaná atmosféra vypařila. Vyjma Hořícího keře, jímž debutoval, vystavěl Hulík své dva následující projekty na kriminálním půdorysu, ale právě finále i tentokrát obnaží, že Hulíkovi daleko lépe jde vykreslování atmosféry podezírání, nejednoznačnosti figur, vztahových pnutí a malých i větších dilemat, než závěrečné „rozhřešení“, jak to tedy celé bylo. Myslím, že neprozradím příliš, když řeknu, že v závěrečné epizodě Podezření je vynesen verdikt po nedostatečné argumentaci. Bylo by sotva možné, aby soud nenechal vypracovat posudek o psychologickém profilu obžalované a ten v jednání nezazněl. Obdobně stranou je ponechán lékařský aspekt několika úmrtí, která policie prošetřovala; „kompenzací“ toho snad má být prvoplánově zlomyslná, suverénistická a útočná figura státního zástupce (Jan Bidlas). Nejednoznačnost kauzy Kučerová a vratkost podezření a dojmů tak zde v důsledku působí více jako konstrukt, než jako organická komplikovanost věcí. Nosným pro celek Podezření je především skvěle trefený vztah Hany a Terezy Kučerových.

Podcast Kavky: Kde je pravda? Rozhovor o minisérii Podezření s Klárou Melíškovou a Štěpánem Hulíkem, zdroj: Česká televize

Jednu drobnost nemohu nechat bez povšimnutí – příšerný a „záhadný“ konec první a druhé epizody. První z epizod končí zpomalenými záběry některých aktérů za doprovodu slovenského normalizačního písňového hitu zpěvačky Evy Kostolányiové Keď si sám. Druhou epizodu završuje záběr na zhroucenou Terezu, na níž to všechno dolehlo… a k tomu se rozezní jiný slovenský normalizační hit Smútok krásných dievčat zpívaný Karolem Duchoněm. Co to má s příběhem společného? Má to být humor či nějaká sofistikovaná ironie? Čekal jsem, že pointa těchto podivných teček nastane v epizodě závěrečné. Nestalo se.

K Podezření tedy lze být i kritický, ale současně je to dílo, které se dá brát vážně a je hodno respektu. Staví před diváka otázku jinakosti a jejího vnímání a posuzování. Otázka jinakosti se v tomto století, a v posledních letech především, stala v západním veřejném prostoru, včetně uměleckých děl, především otázkou jinakosti genderové a sexuální. Ale  Podezření do tohoto – do jisté míry spektakulárního – kontextu nezapadá. Nese v sobě téma jinakosti daleko nenápadnější, „obyčejnější“, totiž jinakosti, která vystavuje naši schopnost akceptace odlišného možná i důsažněji, než vějíř genderových identit.

Plakát k minisérii Podezření.