Betlémské světlo sice hoří, ale nemá velkou schopnost zažehnout

Režisér Jan Svěrák mívá mezi svými filmy relativně dlouhé prodlevy, mezi třemi a pěti lety – předchozí snímek Po strništi bos nese vročení 2017. S humornou nadsázkou přiznává, že mu hodně času zabírá práce na otcových scénářích. Zdeněk Svěrák je totiž podepsán pod osmi z celkových deseti celovečerních hraných filmů, které jeho syn dosud natočil.

Trailer k filmu, zdroj: Youtube

Několik souvislostí

Základem pro scénář Betlémského světla byly tři Zdeňkovy povídky. Podle jedné z nich je film pojmenovaný, další dvě se nazývají Ruslan a Ludmila a Fotograf. Svěrákové tyto tři původně samostatné příběhy pospojovali v jeden celek, a navíc vyprávění obdařili postavou spisovatele Šejnohy (ztělesněného Svěrákem seniorem), který ony příběhy právě spisuje, ustavičně sužován nájezdy svých postav, nespokojených s možnostmi, které jim „stvořitel“ nabízí.

Možná se vyskytnou přirovnání odkazující k dřívějším filmům, v nichž postavy vypadávají ze svého původního rámce a vcházejí do „reálného“ světa; případně takový transport může probíhat i opačně. Z tuzemské tvorby lze zmínit kupříkladu Juráčkovu a Schmidtovu Černobílou Sylvu (1961), ze zahraničí třeba Allenovu Purpurovou růži z Káhiry (1985), Nichettiho Zloděje mýdla (1989) nebo McTiernanova Posledního akčního hrdinu (1993). Vlastně i ve Svěrákově Akumulátoru 1 (1994) se objevuje svět „za televizní obrazovkou“, který energeticky vysává ten zdejší. A spojnice se dají vést až k proslulému experimentu „divadla na divadle“ Šest postav hledá autora (1921), kde italský dramatik Luigi Pirandello přivedl do probíhající divadelní zkoušky zhmotnělé postavy dožadující se naplnění svých předurčení.

Jenže takováto díla s Betlémským světlem bezprostředně nesouvisejí, neboť Šejnohovy postavy coby svého druhu niterné podněty vnímá pouze jejich autor. Vyčítají mu, že se jim málo věnuje, ovšem nikdo jiný je nevidí ani s nimi nemůže nikdo další komunikovat. Proto je patřičnější hledat souvislosti s vizualizovanými přeludy a představami (ty ostatně Zdeněk Svěrák jako scenárista zapracoval do komedie Vrchní, prchni!, 1980). V Betlémském světle se tedy vedle hrdinových bizarních snů, jež setrvávají takříkajíc v zárodečném stavu (omezeny na motiv uléhání do rakve), jedná o promýšlené literární postavy, jejichž existenci ovlivňuje samotné psaní. Přičemž i mazání právě psaného textu tady vykazuje určité důsledky (s týmž principem se skvostně pracoval Philippe de Broca v Muži z Acapulca, 1973).

Zdeněk Svěrák spolu s Vladimírem Javorským a Jitkou Čvančarovou, kteří ve filmu Betlémské světlo ztělesnili rodiče hocha postiženého Downovým syndromem, foto: Tomáš Teglý, © Biograf Jan Svěrák

Cudný chtíč

Zdeněk Svěrák však příběhy opřel o větší dávku všednosti, jakkoli obohacované nenadálým vsunutím morbidního humoru, a zejména pak dočasnou Šejnohovou tvůrčí rezignací, který – náhle zaměstnán manželčiným zlomeným prstem – uděluje svým figurám naprostou svobodu, aby si počínaly, jak samy uznají za vhodné. Svěrákové „své“ jednotlivé postavy láskyplně ironizují. Některým umožňují, aby si samy zvolily povahopisné rysy (až jistá zlomyslnost provází Kotkova sexuálně vybuzeného fotografa Mária, jenž si přál, aby „měl koule“, aniž mohl tušit, jakým způsobem se jeho přání splní), jindy zůstávají neměnné (Vetchého věčně zaneprázdněný automechanik, jenž souběžně pracuje i jako léčitel), případně odmítnou změnu svých osudů (Vladimír Javorský a Jitka Čvančarová ztělesnili rodiče hocha postiženého Downovým syndromem, kteří coby pokorní křesťané nevyužijí šanci mít své dítě uzdravené, protože by to už byl někdo jiný).

Za přispění kameramana Vladimíra Smutného převažuje něžný, i barevně změkčující náhled, autoři se svými hrdiny soucítí, i když neopomenou připojit typické svěrákovské ingredience: výchovné napomenutí, obdiv k pevným zásadám, pochopení pro vášnivou lásku. Bouřlivé milostné scény mezi Vojtěchem Kotkem a Terezou Rambou, která s hravostí ztělesnila zprvu nepřístupnou lékárnici Vendulu, jež záhy vzplane náruživostí, jsou sice prosyceny chtíčem, avšak nasnímány s mimořádnou uměřeností, ba cudností.

Šejnohovo zápolení s jeho dotěrnými postavami občas pohlcuje monotónní opakování. A bizarní rozměr jejich hromadného výskytu i škemrání rychle vyprchá, málokdy domýšlen vtipnou replikou. Vynalézavěji jsou rozvinuty manželské potyčky. Šejnoha se co chvíli utkává s prostořekými slovními výpady své ženy (Daniela Kolářová), potměšile až jedovatě glosující hrdinovy skutky. Jejich ranní rozmluvy, cesty autem i výprava do míst, kde žila slavná pěvkyně Ema Destinová, se nesou v půvabných variacích téhož výchozího nápadu.

Fotografie z natáčení, foto: Tomáš Teglý, © Biograf Jan Svěrák

K čemu to celé vede?

Zdeněk Svěrák jistě vládne jazykem jako málokdo, dokáže vyhmátnout nečekané paradoxy. Avšak ve splétání zápletek mi připadá o poznání méně jistý, místy jej podezírám, že si přestával vědět rady s přiměřeným rozuzlením, které pak buď strádá křečovitostí (například vězeňský epilog Mariovy životní dráhy) nebo ulpívá v unylé nehybnosti (opakované pohřební sny, postava nadpřirozenými schopnostmi obdařené Ludmily, jež na dálku dokáže zachránit i havárií ohrožené letadlo).

Vyprávění schází schopnost účinněji pointovat jednotlivé syžetové linie, občasné zvraty jsou dílem přemrštěné, dílem citově vyděračské. Ani vypravěčská obratnost v jednotlivostech, umocněná nevtíravým hudebním doprovodem Ondřeje Soukupa, zkrátka nezalátala okaté švy a banální ponaučení. Zní následovně: k úsměvné pohodě dospějeme jen tehdy, pokud na sebe budeme hodní a budeme si vycházet vstříc; vyplácí se spíše pokora nežli přehnané nároky.

Vzdor všem výhradám však považuji Betlémské světlo za dílo převyšující obvyklé prázdninové nebo vánoční taškařice, všechny ty rádoby vztahové rozprávěnky, jejichž chtěnost a vyumělkovanost bije do očí.

Plakát k filmu, zdroj: Biograf Jan Svěrák