Obrovské prachy a strašlivé nepochopení Amazon Studios při adaptaci Tolkiena

V knize Dvě věže narazí hobiti Frodo a Sam spolu s Glumem na podivuhodné olifanty, obrovité bytosti, o nichž mají dokonce i v dalekém Kraji říkanku: „Jako myška šedivý, / jako dům jsem veliký, / nos mám jako had, / zem se musí třást…“ Pozorování bájných tvorů však proběhne za velmi nešťastných okolností. Vytouženým olifantem, setkání s nímž se ošklivě zvrtne, je vlastně i seriál Pán prstenů: Prsteny moci, jehož první sezóna právě skončila.

Podobně jako u olifantů neuvěříte, pokud je neuvidíte. Konkrétně tomu, že produkce za bratru třičtvrtě miliardy (!) dolarů může být tak špatná. Zapomenout na to, jak grandiózní přehlídku neschopnosti, scenáristické lenosti, drzosti a nepochopení předlohy v Amazon Studios divákům naservírovali, je jako výzva, abyste zkusili nemyslet na modro-růžového olifanta ve vašem oblíbeném křesle. Hodně štěstí.

Černá a bílá, bílá a černá

Aby bylo jasno – i když se bouřlivé debaty posledních týdnů snaží vzbudit opačný dojem, o kvalitě seriálu ani v nejmenším nerozhoduje to, zda v něm potkáme trpaslíky, elfy a další fantasy bytosti jiné než bílé barvy pleti, a zda stojíme na straně těch, kteří takové obsazení obhajují, či nikoliv. Ano, Tolkiena bezpochyby nenapadlo uvažovat o tom, že by jeho elfy, inspirované kromě jiného severskou mytologií, mohli hrát i jiní herci než ti s bílou barvou kůže. Ale zároveň jsou zde jeho knihy již přes osmdesát let a za tu dobu se do řad jejich čtenářů dostaly miliony lidí všech barev, vyznání, orientace… a pouze lidé morálně malí a mdlého rozumu by ne-bělochům upírali právo toužit být součástí milovaného příběhu.

Pokud existuje snaha, je přece vždy možné najít řešení uspokojivé pro všechny – například prohlásit, že jeden nebo více ze sedmi otců trpaslíků (ano, trpaslíci mají sedm otců… a žádnou matku; můžete o tom přemýšlet tak dlouho, jak jen budete chtít, prosím) prostě nebyl běloch. Stejně můžeme postupovat u některé čeledi elfů – a je jedno, zda si vybereme Noldor, Vanyar, Teleri nebo třeba některé z Avari (pokud se neorientujete, v pořádku, elfů je prostě celá řada a můžou být opravdu hodně odlišní). Případně můžeme považovat barvu pleti ve Středozemi za distinktivní rys na úrovni třeba barvy očí.

Trailer k seriálu, zdroj: YouTube

Nemá tedy smysl nadávat na to, kdo koho v seriálu hraje. Má však smysl nadávat na jeho tvůrce za to, že se ani neobtěžovali nad tím přemýšlet a jejich práce s napravováním křivd ve fantasy – psané prostě dlouhá léta především bělošskými spisovateli pro bělošské publikum (a vydávané dominantně bělošskými nakladateli) – zavání lacinou pózou. A také umělým vyvoláváním rozmíšek, které odvedou pozornost od toho podstatného.

V Amazon Studios prokázali schopnost kreativně přemýšlet nad adaptací a vytvořit ještě diverzifikovanější fikční svět, aniž by došlo k hromadné urážce fanoušků a předlohy. Stalo se tak v loni uvedeném seriálu Kolo času. Pokud by měli tvůrci Prstenů moci skutečně odvahu a chtěli nakopat rasistickému a konzervativnímu establishmentu zadek, mohli se u kolegů inspirovat. A obsadit do role Elronda místo Roberta Aramaya, který působí jako nevýrazný ňouma, třeba Samuela L. Jacksona. Jeho půlelf by sice nebyl tolkienovsky krásný, což ostatně nebyl ani ten v podání Huga Weavinga z trilogie Petera Jacksona, zato by byl charismatický. A navíc by se tím otevřela dvířka k tomu, aby všichni Númenorejci, jimž je Elrond něčím jako prastrýčkem a o nichž Tolkien psal jako o „králích lidí“, byli hráni afro-americkými, africkými či maorskými herci a herečkami. Pro všechny skutečné rasisty ve fandomu by to byl – slovy klasika Tarantina – nádherný „a nigga on a horse“.

Nestalo se. A tak se u Pána prstenů: Prstenů moci řeší rasismus, ačkoliv skutečné problémy leží zcela jinde. Totiž v tom, že je to seriál špatně napsaný a neschopný vyprávět smysluplný, vnitřně si neodporující příběh. Nedostatky maskuje snahou o velkolepost, která však postupně bledne a bledne… až z ní zůstane pouhá snaha napodobit co nejvíce záběrů a vizuálních řešení z Jacksonovy trilogie. Ano, v každém díle jsou minimálně dvě až tři scény, u kterých si neřeknete jen „tohle jsem viděl u Jacksona“, nýbrž především „tohle jsem viděl u Jacksona líp“, případně „tohle dávalo u Jacksona smysl“. Takže koně zpomaleně cválají (protože Stínovlas), skřeti zpomaleně běží mezi stromy (protože smrt Boromira), hrdinové se schovávají ve vývratu (protože Prstenové přízraky a hobiti) – a tak dále a podobně.

Nazanin Boniadi v seriálu Pán prstenů: Prsteny moci, foto: Amazon Studios

V omezení se pozná mistr

Pán prstenů: Prsteny moci začíná vyprávěním Galadriel o tom, jak byl poražen Morgoth, první Temný pán. Středozem byla katastroficky poničena a Morgothův největší služebník, zlý čaroděj Sauron, zmizel. Galadriel přísahá, že jej vystopuje a potrestá za jeho zločiny (a vraždu jejího bratra). Souběžně se rozbíhá několik dalších dějových linií – z nebe spadne podivný cizinec a ujmou se ho jacísi kočovní předci hobitů. Elfové se snaží uzavřít spojenectví s trpaslíky, v jedné lidské vesnici se ozývají divné zvuky z podzemí a místní léčitelka navazuje milostný vztah s elfím strážcem. Vyskytuje se tu ostrovní království Númenor vyznávající izolacionismus, jehož obyvatelé se bojí, že jim elfové a jiní přivandrovalci vezmou práci a nejspíš i ženy…

Jestli v něčem je třeba se tvůrců zastat, pak vůči hlasům, že děj seriálu neodpovídá předloze. Je důležité uvědomit si, že Amazon koupil práva pouze na Dodatky k Pánu prstenů a na plus minus vše, co bylo ve slavné trilogii zmíněno. Tedy žádný Silmarillion ani Nedokončené příběhy, o mnohasvazkových Dějinách Středozemě ani nemluvě. Dodatky samozřejmě nabízejí stručný přehled dějin Třetího a Druhého věku, včetně několika zmínek o věcech ještě starších (+ poznámky k výslovnosti elfštiny, ryzí to základ pro tvorbu epického příběhu). Klíčové však je slůvko „stručný“. V Amazonu měli povoleno z nich čerpat a domyslet si vlastní příběhy, pokud se nebudou bít s kánonem, který Tolkien ustavil.

Pro představu: chcete například udělat seriál, jehož hlavní postavou bude velekrál elfů Gil-galad. Pokud máte k dispozici celého Tolkiena, výsledkem bude velkolepě epický příběh, do něhož můžete dosadit mnoho detailů ze Silmarillionu i Nedokončených příběhů. Jenže vy celého Tolkiena k dispozici nemáte. Co máte, je s trochou nadsázky písnička, kterou zaslechnou hobiti ve Společenstvu prstenu: „Gil-galad, to byl elfů král, / harfeník o něm smutně hrál: / poslední svobodnou měl zem / za Horami a před Mořem.“

Vzhledem k nastavení smlouvy s dědici Tolkienova díla můžete nicméně natočit cokoliv, pokud neporušíte kánon, což v tomto případě znamená: Gil-galad bude v určitém momentu vašeho seriálu králem elfů. Bude mít velkou říši. Ta bude před Horami a před Mořem, což upřímně řečeno, pokud jste kreativní, platí na Kalifornii i Slovensko, protože nějaké „před“ bude vždycky. Pokud zakomponujte i smutného harfeníka, trefili jste jackpot. A je lhostejné, zda váš Gil-galad bude začínat jako cirkusák či dýchavičný chcípáček, který se zázračně uzdraví díky nošení mitrilové košilky. Můžete dokonce vše pojmout jako muzikál, najmout si Baze Luhrmana a zaplatit Ozzymu Osbourneovi, aby si střihl cameo Gluma. Scénář může – protože vaše prostředky jsou v podstatě neomezené – napsat Salman Rushdie (má Pána prstenů rád) a udělat z Prstenových přízraků džiny a ifríty. Pořád tím plníte podmínky smlouvy, i když fanatičtí tolkienisti si budou vypichovat oči.

Takže pokud někdo tvrdí, že Tolkien se musí obracet v hrobě z toho, jaký příběh Prsteny moci vypráví, dovoluji si oponovat: Tolkien, který nesnášel korporáty, si v hrobě kouří dýmku s dobrým tabákem z Jižní čtvrtky a směje se, jak si Amazon zavařil. Selský rozum každopádně říká, že v takové chvíli si v Amazonu pečlivě rozmyslí, komu vývoj seriálu zadají – musí to být někdo velmi kreativní, s jasnou vizí a s nadšením pro věc. Jenže přesně tohle se nestalo – hlavní tvůrci Patrick McKay a John D. Payne vykazují naprostou bezradnost.

Možná si jen nevšimla

McKay & Payne v prvé řadě neprokazují, že by měli představu, v čem spočívá síla Tolkienových příběhů. A nemyslím teď tematicky, nýbrž samotnou výstavbou a kořeny, z nichž ty příběhy čerpají svou fascinující sílu. Netřeba k tomu číst odborné, analyzující monografie, stačilo by otevřít Knihu ztracených příběhů, v níž Tolkien píše, co by mohlo být problémem příběhů předcházejících jeho slavné trilogii: „Myslím, že jedním z důvodů přitažlivosti Pána Prstenů jsou záblesky z velkých dějin v pozadí: přitažlivost vzdáleného pohledu na nenavštívený ostrov, na věže dalekého města, třpytící se ve světle slunce. Jít tam znamená zničit kouzlo, pokud by se však neobjevily nové, nedosažitelné obzory.“

Ony záblesky v Pánovi prstenů – to byly třeba obě zatím citované písně (jedna v geografickém slova smyslu, druhá v časovém). Prsteny moci ovšem žádný takový pocit „vzdáleného pohledu“ nenabízí. Historie i geografie jejich Středozemě je mělká. V podstatě připomíná levely v počítačových hrách, které čekají, až se otevřou hráčům/divákům, avšak do té doby se v nich nic neděje a nemají reálné spojení se zbytkem svého světa.

Víme, že tvůrci se rozhodli události Druhého věku (tedy plus minus 3400 let historie) vtěsnat do jedné dějové linie, která nezabere moc času, protože jinak by podle nich nebylo možné náležitě pracovat s lidskými postavami, které žijí násobně kratší dobu než trpaslíci, o elfech nemluvě. To je však velmi slabé vysvětlení, vzhledem k tomu, že od začátku je coby hlavní postava prezentována několik tisíc let stará elfka. Ale budiž. Jenže ono to bohužel ani tak nefunguje.

Galadriel například nepřetržitě od konce války proti Morgothovi pátrá po Sauronovi nebo aspoň po skřetech, jež údajně nikdo už dávno neviděl. Pátrá po celém světě a bez výsledku. Přitom má k dispozici Severní armádu elfů – celých sedm mužů! Pokud jsou stejně „naddimenzované“ i ostatní elfí armády, musí se jejich protivníci jistě třást strachy. Galadriel si přitom nevšimne, že celá jedna část kontinentu je protkána tunely, v nichž žijí minimálně stovky skřetů (a nevšimnou si toho ani elfové trvale usazení v dané lokalitě). Dobrá, mohla mít smůlu, například Terry Pratchett psal o objeviteli, který několikrát obeplul celou Zeměplochu a vždy se mu podařilo netrefit na druhý největší kontinent tohoto světa. To by však seriálová Galadriel nesměla narazit na cizince, který tvrdí, že mu skřeti vzali jeho zemi, aniž by však o tom kdokoliv v šírém světě Středozemě věděl. Nakonec se Galadriel i s dotyčným vrátí do jeho rodné země a místní zvolají: „Tak ty jsi ten král, jenž nám byl přislíben!?“ Zní to na první pohled jako „fantasy“. V Pánovi prstenů byl přece návrat krále, takže nějaký návrat krále se musí vyskytnou i tady. Sice vůbec nedává smysl, ovšem je to „fantasy“ a je to „tolkienovské“.

Sophia Nomvete a Owain Arthur v seriálu Pán prstenů: Prsteny moci, foto: Amazon Studios

Ostatně i Galadrielin monolog na úvod seriálu je řešením ukradeným u Jacksona. Ten s ním však pracoval zajímavě – v jeho trilogii totiž Galadriel pronáší slova, jež v knižní předloze náleží entům a Jackson je používá právě k ustavení onoho mýtického „vzdáleného pohledu“, který potom dává do protikladu s prostředím Kraje, aby vynikl kontrast „malých“ lidiček a velkých událostí, které se na ně řítí. A Prsteny moci? Ty vrší fráze, aby tvůrci mohli okamžitě nabídnout namísto budování světa lacině vypadající akci. Nebo: v Pánovi prstenů se vyskytovali hobiti, nadto byli celkem populární. Takže je tu musíme mít také. A co na tom, že budeme ignorovat to, že jejich kouzlo spočívalo v kontrastu venkovské anglické zemitosti a postav „vznešenějšího kadlubu“. Vzpomeňme na poznámku hobitů, když se potkali s Theodénem: „Tak tohle je rohanský král! Skvělý děda. Ohromně zdvořilý.“ Ale v Prstenech moci je to kmen nelítostných darwinistů, kteří nechávají jeden druhého ve štychu, a ještě si o tom občas zazpívají veselou písničku.

Ostatně nepochopení kteréhokoliv z nelidských druhů ve Středozemi je u McKaye & Payneho jakýsi trademark. Při pohledu na elfy, trpaslíky i nejrůznější lidské národy v jejich podání se zdá, že neadaptují Tolkiena, nýbrž Terryho Brookse. Tedy autora, který nastartoval kariéru bestselleristy vulgarizovaným převyprávěním Pána prstenů. Protože nevěděl, jak psát zajímavě o komkoliv jiném než o lidech, vytvořil si svět po globální válce, v němž jsou všechny „rasy“ odvozené od lidské a jen se mírně liší stavbou těla. A propos: Brooksovu Shannaru adaptovala MTV (ano, ta MTV!) a šlo o zábavnou blbinku plnou krásných mladých lidí, kteří si odskočili od nahrávání videoklipů popových hvězd, kde jistě tančili na kapotách aut v dešti… Přesto seriálová Shannara vyhlížela konzistentněji a smysluplněji než mnohonásobně dražší Prsteny moci.

V Amazon Studios za velké peníze vytvářejí podbízivé obrazy a podzápletky nedávající při bližším pohledu smysl, anebo si rovnou protiřečí. Postavy se vydávají nelogicky všemi směry a pronášejí dialogy, které si musíte pouštět opakovaně, abyste uvěřili, že něco tak řídkého a nataženého může existovat ve stejném světě, kde Gandalf bude později pronášet slavná slova o tom, že můžeme rozhodovat pouze o čase, jenž nám byl dán.

Nebo: velekrál Gil-galad pošle Galadriel do Valinoru, mýtické Blažené země, odkud Noldor kdysi přišli do Středozemě. A podotýká, že po tom všichni elfové touží, že je to největší odměna, kterou si ti nejlepší z nich zaslouží. Všechno to pak spíš připomíná konspirační teorie, podle nichž na konci cesty namísto Valinoru čeká magický dezintegrátor, v němž se Gil-galad zbavuje všech, kdo jej otravují. Jako třešnička na dortu během cesty trvající několik tisíc mil z jakéhosi důvodu všichni „vyvolení“ toporně stojí v plné zbroji s mečem v póze připomínající sošky oscara – nebo reklamu na erotické anální pomůcky, vyberte si.

Tyroe Muhafidin v seriálu Pán prstenů: Prsteny moci, foto: Amazon Studios

Sezóna skončila, zapomeňte

Už tady bylo vysvětleno, že příběh seriálu nemohl být veden čistě podle Tolkiena. O to důležitější je pochopit podstatu jeho díla. Podstatu, která tkví v dokonalé znalosti a zmapování fikčního světa, v němž jsou všechny věci propojené, pod každým kamenem a za každým listem se skrývá komplexní příběh s fungující vnitřní logikou. V Prstenech moci nic takového nenalézáme. Jde o sled líbivých obrázků a póz existujících jen pro moment záběru, vpravdě živého v nich však není nic.

Namísto splněného snu jsme dostali seriál s náhodně generovanými shluky patetických zvolání. Seriál, jehož záhady nejsou záhadné, nýbrž náhodné a nesmyslné. Seriál, jehož tvůrci si myslí, že pátrání po informaci ve starověkých knihovnách probíhalo podobně jako zadání klíčového hesla do Googlu. Ještě detail: Gandalf v knize pátral po tajemství Prstenu v archivech Minas Tirith několik let. Ve filmové verzi pátral několik týdnů. V seriálu však obdrží Galadriel odpověď po významu tajemného sigulu za dvě minuty, a i to jistě jen proto, že bylo na Númenoru zrovna špatné připojení.

Prsteny moci svou nepropracovaností vyloženě uráží předlohu i inteligenci svých diváků. Urážka je to o to větší, že adaptuje dílo, které je doslova slovníkovým příkladem komplexnosti fikčního světa a jeho koherentní vnitřní logiky. Nejlepší, co se o tomhle seriálu dá říct, je toto: Snad na něj brzy zapomeneme. A to přesto, že příští rok bude následovat druhá sezóna.

Jeden z plakátů k sérii, repro: Amazon Studios