Monstrum Dahmer, netflixovské série o něm a mezery true crime jako žánru

Přestože seriál Monstrum: Příběh Jeffreyho Dahmera se na Netflixu objevil bez větší kampaně, vyšvihl se během dvou týdnů od uvedení mezi nejsledovanější série této streamovací platformy (překonal například Hru na oliheň). Navíc si diváci po zhlédnutí seriálu o „kanibalovi z Milwaukee” mohou pustit doplňující třídílný dokument Rozhovory se zabijákem: Jeffrey Dahmer. Není to zdaleka první uchopení Jeffreye Dahmera (1960–1994). Například ve snímku Dahmer si tohoto (minimálně) sedmnáctinásobného vraha, nekrofila a kanibala zahrál v roce 2002 Jeremy Renner; o patnáct let později film My Friend Dahmer ukázal vrahova středoškolská léta.

Netflixovský Dahmer, za nímž coby tvůrci stojí Ryan Murphy a Ian Brennan, se skládá z deseti bezmála hodinových dílů a poskytuje tak dostatek prostoru ukázat vrahovo dětství a hlouběji se zabývat i jeho dalšími životními etapami. Hlavní role se ujal Evan Peters, s nímž má Murphy bohatou zkušenost z úspěšného seriálu American Horror Story, v němž Peters ztělesnil nejrůznější vrahy a šílence, kupříkladu Charlese Mansona, Jima Jonese, Marshalla Applewhitea nebo Davida Koreshe. Podobně jako v předchozích rolích, i tentokrát Peters dokáže uvěřitelně vystihnout vyšinutí, skrývající se za skořápkou normálnosti. V jeho podání Dahmer rychle mění nálady a osobnosti. Umí se převtělit z mírně podivínského blonďáka, co na baru s pivem v ruce mluví o tom, že je fotograf, do šílence se žlutými čočkami hypnotizovaného filmem Vymítač ďábla, pohupujícího se dopředu a dozadu a mumlajícího nesmysly, zatímco vedle sebe drží spoutanou další oběť.

Sugestivitu série podtrhuje podmanivá hudba Nick Cavea a Warrena Ellise i hororová tonalita. S ohledem na těžko pochopitelnou zrůdnost Dahmerových činů seriál pro běžného diváka nabývá spíše obrysů smyšleného thrilleru, než díla inspirovaného skutečnými událostmi. Problém však tkví v tom, že pro řadu lidí Dahmerovo konání bylo realitou – a tito lidé se po zveřejnění série ozvali.

Evan Peters v jednom z videí promujících sérii říká, že přestože se seriál jmenuje Příběh Jeffreyho Dahmera, nejedná se výhradně o něho. „Jde o odezvu, o to, jak společnost a celý systém selhaly v jeho dřívějším dopadení kvůli rasismu a homofobii.” Jenže právě tohle seriál splňuje pouze částečně.

Co byste měli vědět

Problém Dahmerova případu spočíval v tom, že vraždil zástupce menšin – rasových i sexuálních. Zabíjel a bydlel v chudší čtvrti půlmilionového města Milwaukee, v domě, kde většinu nájemníků tvořili Afroameričané. Oběti si většinou vytipovával v gay barech a klubech, sám byl homosexuál (mimochodem proto Netflix seriál nejprve publikoval s tagem LGBTQ, který však po vlně kritiky odstranil).

Pohybujeme se v USA sedmdesátých až devadesátých let. Tedy v éře široce a nepokrytě vyjadřovaného a praktikovaného rasismu a částečně i v době epidemie AIDS, která ještě více stigmatizovala LGBTQ komunitu. Přestože na Dahmera chodily policii stížnosti a lidé v Milwaukee dál mizeli, nic jej v oné ohavné činnosti neohrožovalo. Ani se nemusel stěhovat, jak to dělala řada jiných sériových vrahů, aby zabránila dopadení. Policie prostě raději uvěřila bělochovi v podmínce, než Afroameričanovi bez záznamu v trestním rejstříku.

Divák, který však nezná tyto souvislosti, je ze seriálu sotva pochopí. Například jediná narážka na epidemii AIDS je doporučení policie, aby Dahmer použil kondom. Této rady se mu dostane poté, co mu policisté bez dalšího prošetření dovezou zpět jednu z jeho obětí, čtrnáctiletého chlapce asijského původu, jenž se pokusil o útěk. Zároveň tato scéna ukazuje, že policisté se Dahmera v podstatě štítí, neboť je gay, a snaží se v jeho přítomnosti strávit co nejméně času. Což chlapce posléze stojí život.

Na dobový rasismus nejzřetelněji v seriálu poukazuje Dahmerova sousedka Glenda Cleveland, která tu v dramaturgické zkratce ztělesňuje hned několik osob, které vrahovo chování a soužití s ním v jednom domě – mírně řečeno – znepokojovalo. Glenda opakovaně volá na policii, několikrát přímo řekne, že se bojí, protože ve vedlejším bytě dochází k vraždě. Vždy se jí dostane ujištění, že věc někdo prověří, ovšem nikdy nic takového nenásleduje.

„Pominutelné“ oběti a srdíčka na sítích

Dahmerovým obětem se sice série snaží věnovat větší prostor, než jsme u podobného formátu zvyklí, nicméně dopadá to podobně jako avizovaná obžaloba společnosti. V prvním díle se setkáme s Dahmerovou poslední obětí, jíž se podařilo uprchnout, dovést policisty do vrahova bytu a tím zabránit dalším vraždám. Příběh této oběti je však redukován pouze na tuto událost.

Podobně jsou vyobrazeny i oběti další – stávají se pouhým výčtem jmen. Jediný, jehož životní příběh není zúžen na osudovou noc, je hluchoněmý model Tony Hughes, který měl údajně s Dahmerem poměr. Nicméně i díl o něm končí dlouhým mrazivým záběrem na Dahmera pojídajícího jeho maso, což je nakonec to hlavní, co si divák z dílu odnese. Takže v seriálu zůstává vlastně jen a pouze příběh Dahmera, jehož sledujeme od dětství a snažíme se spolu s jeho otcem přijít na to, co se pokazilo. Vidíme, jak se lidé ocitají v blízkosti tohoto netvora a vinou jeho zvrácenosti mizí ze světa – a on jediný zůstává. Dahmer zkrátka je (a i při vyšetřování reálně byl) hlavním vypravěčem příběhu. A to přesto, že poslední tři epizody se věnují i sledování příběhů a žalu pozůstalých. Jenže ti reální pozůstalí o vzniku seriálu údajně nic netušili. Nikdo se jich prý nezeptal, zda s natáčením souhlasí, nikdo nevyslechl jejich verzi příběhu a nesnažil se zjistit, co skutečně prožívali v letech po dopadení vraha. Tvůrci tak vynechali důležitý krok, tedy pokud skutečně chtěli podat obraz ještě někoho a něčeho jiného než Dahmera.

Nadto kvůli scénám z Dahmerova mládí a snaze částečně ukázat lidskou tvář monstra, i kvůli scénám, kdy Peters chodí po bytě s rozepnutou košilí odhalující vypracovaný trup, se série neubránila romantizaci vraha. Dahmer měl už ve své době – i díky svému „normálnímu” vzhledu – poměrně dlouhý zástup obdivovatelů a obdivovatelek. A znovu se to projevilo nyní: Svou fascinaci dávají někteří lidé na odiv fotkami, videya gify s Petersem coby Dahmerem na sítích spolu s uslintanými nebo obdivnými komentáři.

Například pod videem ze scény, kde Dahmer tančí v klubu, píše správce fanouškovského účtu Peterse: „Na téhle scéně je něco kouzelného, mám ji pořád v mysli už od prvního zhlédnutí <3 hudba, krásná světla, Evan užívající si okamžik, je na tom něco uklidňujícího.” Příspěvek získal přes dvacet tisíc lajků.

Bohužel nejde o nic výjimečného. V roce 2019 zažil podobnou „oslavu” další z „normálně” vypadajících vrahů – Ted Bundy – poté, co ho ve filmu Zlo s lidskou tváří ztvárnil Zac Efron. Přičemž na vině není ani tak fakt, že v obou zmíněných titulech vytvořili hlavní role herecké idoly mladých generací, nýbrž právě a především zobrazení zločince coby ztracené duše, jíž se nikdo včas neujal, neukázal jí správnou cestu, jak najít lásku – a chudák duše to odnesla… Jenže co naplat: Dahmer byl prostě nekrofil a sociopat a Bundy psychopat. K čemu to bezmála omlouvající hledání hloubky v plochých či pokřivených emocích vrahů?

Pravda a true crime

Většina výtek vůči Netflixu tak ve finále nesměřuje k tomu, že by seriál nebyl kvalitně natočený nebo že by Peters v roli Dahmera herecky neobstál. Seriál je plný skvělých výkonů, za zmínku určitě stojí například Richard Jerkins v roli Dahmerova otce. Problematické zůstávají motivace vzniku díla. Už před třemi lety kritizoval v listu The Washington Post profesor Glenn Sparks, specializující se na efekty násilí v médiích, Netflix a trajektorii, jíž se vydal. Ačkoliv Sparks chápe, že se Netflix snaží nabídnout lákavý a tím pádem finančně výnosný obsah, firma by podle něho také měla přijmout jistou odpovědnost vůči společnosti. Priorita Netflixu je však zřejmá: Seriály a filmy true crime a obecně s krimi tematikou umí vyšplhat na vrcholy žebříčků sledovanosti.

A tím se dostáváme k třídílnému dokumentu Rozhovory se zabijákem: Jeffrey Dahmer, který doplnil hraný seriál. Dokument případ zprostředkovává výpověďmi lidí, kteří s Dahmerem přišli do styku ve škole, v bytovém domě nebo při vyšetřování, ale i nahrávkami vrahových výpovědí. Dostává se tak často do ještě obludnějších detailů, než hraná série. Rodiny obětí jsou ovšem i tentokrát vynechány a protagonisté o Dahmerovi mluví jako o „Jeffovi”, který je překvapil svou vstřícností.

Evidentně se tedy obdobné výtky dají uplatnit i na doplňující dokument. A dokonce na celý žánr true crime. Ten zkrátka chce divákovi nabídnout záhadu, kterou může řešit, pátrání, kde se stala chyba, a nakonec uspokojivé ujištění, že zlo bylo potrestáno. Jenže uspokojivého rozuzlení těžko dojdete, pokud se budete zevrubně vyptávat obětí či pozůstalých. A to dramaturgové a tvůrci moc dobře vědí…

Monstrum: Příběh Jeffreyho Dahmera / Monster: The Jeffrey Dahmer Story (USA, 2022, 10 epizod, celková stopáž 8 hodin 53 minut)
Tvůrci: Ryan Murphy, Ian Brennan, režie: Paris Barclay, Carl Franklin, Clément Virgo, Jennifer Lynch, Gregg Araki, scénář: Janet Mock, Ryan Murphy, Ian Brennan, David McMillan, Reilly Smith, Todd Kubrak, kamera: Jason McCormick, John T. Connor, hudba: Nick Cave, Warren Ellis, střih: Curtis Thurber, Regis Kimble. Hrají: Evan Peters, Richard Jenkins, Niecy Nash, Michael Learned, Molly Ringwald, Karen Malina White, Penelope Ann Miller, David Barrera, Shaun Brown, Scott Michael Morgan, Nikea Gamby-Turner, Colin Ford, Jackson Hurst, Josh Braaten, Matthew Alan, Michael Beach, Colby French, Mac Brandt, další.

Rozhovory se zabijákem: Jeffrey Dahmer / Conversations with a Killer: The Jeffrey Dahmer Tapes (USA, 2022, 3 epizody, celková stopáž 3 hodiny 1 minuta)
Režie: Joe Berlinger, kamera: Luke Geissbuhler, hudba: Justin Melland, střih: Kelly Kendrick, Heidi Schlater, Timothy Ziegler.