Se světem se děje něco divného. Ale jedinci mají své obyčejné životy

… jenže ony zlověstné události tvoří pouhé pozadí, na němž se odehrávají – vzhledem k navozovanému kontextu – privátní bolesti.

Rumunsko-maďarská režisérka Cristina Groşanová (* 1987) vytvořila svým druhým celovečerním snímkem ryze festivalové dílo, které sice pracuje s panoramaty Prahy, avšak místo dění není podstatné. Předkládá publiku studie žen – příběh je rozdělen do tří částí nazvaných podle nich: Hana, Tereza, Silva –, které se znenadání ocitají pod značným psychickým tlakem. Není důležité, zda se tak děje proto, že ovdověly a navíc přišly o zaměstnání, jak je tomu v případě Hany, zda unikly z domova, aby se nemusely podílet na snobské rodinné oslavě, což platí pro dospívající Terezu, anebo zda unikly z ubíjejícícho stereotypu, jak se ukáže na osudu osamělé maminky Silvy. Ta spolu se svou lesbickou přítelkyní posléze hledá malého chlapce, jehož zanechala v dětském koutku a jehož se ujala právě Tereza, když došlo k vyklízení nákupního centra.

Scénář k Běžným selháním napsala spisovatelka, publicistka a scenáristka Klára Vlasáková. Jistě by bylo zajímavé zjistit, zda výše naznačené katastrofické zakotvení bylo v příběhu přítomné od samého počátku. Postavy totiž na hrozbu globálního ohrožení vlastně ani nereagují, vyrovnávají se hlavně se svými niternými pnutími, ale také s obvyklými vnějšími nesnázemi, jakýmsi jsou zkrat elektrického zařízení, uvíznutí ve výtahu, zaběhnutí dítěte, případně evakuace budovy. Až jakoby dodatečné začlenění „hrozby shůry“ vyvolává podezření, že tato rovina byla do vyprávění připojena dodatečně.

Postavy Běžných selhání jsou přítomny jen coby objekty pozorování, aniž by jim režisérka umožnila rozvinout hlouběji vnořený povahopis. Nahlíženy jsou totiž nezúčastněně, mnohdy v groteskních či naopak bizarních situacích, které si jen pohrávají s nějakým vcítěním. Vesměs jakoby loutkovitě, odosobněně je ztvárnili Taťjana Medvecká coby Hana, Beáta Kaňoková v úloze Silvy, Nora Klimešová jako vzpurná i citlivá Tereza, Adam Berka, jenž se zhostil chlapecké role, další postavy ztvárnily kupříkladu Vica Kerekes, Jana Stryková či Jana Plodková.

Trailer k filmu Běžná selhání, zdroj: YouTube

Směšné trapno provází Hanino vynucené terapeutické sezení či její trampoty s robotickým psem, kterého nakonec pohřbívá ve vlastnoručně vykopané jámě. Melancholická výlučnost se pojí s rozpačitou rodinnou oslavou, při níž se Tereza raději věnuje březí kočce a později jejím mláďatům. Znavená nechuť provází Silvinu pouť, když musí omlouvat svého ostýchavého synka za blíže neupřesněné chování, a navíc vyslechnout pokořující doporučení, aby sama vyhledala psychologickou pomoc. A jen mimoděk zaznějí varovné postřehy o totální závislosti lidstva na technice: Pokud třeba přestanou fungovat pokladny, nelze uskutečňovat žádné platby…

Taťjana Medvecká ve filmu Běžná selhání, foto: Xova Film – Lukáš Havlena

Maďarský kameraman Márk Györy záběrům vtiskl pošmourné tóniny, snad ani jedinkrát tu nezasvitne sluneční záblesk. Ulice jsou zavlhlé a evokují pocit chladu. Stejně tak interiérové prostory, ať jde o prosklený dům či pošmournou redakci, ať se jedná o byt prozrazující zašlý přepych či naopak stísněnost. Občasné průhledy – mnohdy skrze okenní tabulku – na potemnělou oblohu, zahlcující se podivnými mračny, zjednávají řekněme sjednocující prvek dění.

Běžná selhání řadím do linie výpovědí, jež by rády aspirovaly na rozměr podobenství. Dominují v nich různé podoby hledání a nalézání, ať již se vztahují k duševní vyrovnanosti nebo označují pátrání po něčem či po někom. Jenže výrazová samolibost, která prozrazuje snahu blýsknout se vyjadřovacími dovednostmi, a „umělohmotnost“ celkového pojednání vedou k tomu, že tenhle film stěží uspokojí jak diváky, kteří by dle anotací očekávali mysteriózní napětí téměř thrillerového střihu, tak zájemce naladěné na hlubší duchovní zážitek.

Plakát k filmu Běžná selhání, foto: Xova Film